A je to bezpochyby pravda, protože si o nich připomínáme smrt a zmrtvýchvstání Krista Pána, tedy události, v nichž celé jeho pozemské působení dochází naplnění. O smrti na kříži, k níž byl odsouzen, přeci vyznáváme, že ji dobrovolně přijal jako výkupnou za hříchy všech lidí, protože v ní vzal na sebe trest za jejich nepravosti. A o zmrtvýchvstání třetího dne, o němž víme na základě svědectví těch, kteří Krista potkali, vyznáváme přeci zase to, že se stalo prvotinou našeho vzkříšení z mrtvých, neboť konečným cílem života člověka je věčnost u Boha. Třeba takovými slovy bychom mohli jednoduše shrnout základní křesťanské vnímání toho, co si o velikonocích především připomínáme. Ke skutečnému porozumění jejich důležitosti je však potřebné ještě jedno základní křesťanské vyznání, totiž to, kým Kristus vlastně je. A že víra ve zmrtvýchvstání s vírou v Ježíšovo Božství úzce souvisí, je možná jedním z nejdůležitějších rozměrů velikonočního poselství.
Ani Nový zákon nám nezastírá, jak se učedníci po Kristově ukřižování rozutekli a, patrně plni zklamání, se navrátili ke svému původnímu povolání, k rybaření. Tento zdánlivý krach Ježíšova působení je ale v ostrém protikladu k tomu, co se stalo poté a co známe nejen z biblických vyprávění, totiž k onomu obrovskému "boomu" křesťanství už v následných desetiletích. Proto se mezi Ježíšovou smrtí a tímto zrozením křesťanství něco muselo stát. A právě toto "něco" je setkání učedníků se zmrtvýchvstalým Ježíšem. Potkali Ježíše, ale ne jako toho, který by se jednoduše navrátil do pozemského života (něco na způsob oživení po klinické smrti), ale jako toho, který přešel už do jiného "rozměru", do světa Božího. Ovšem zkušenost takového setkání byla natolik reálná a po čtyřicet dní potvrzovaná, že učedníci pochopili, že nemůže jít jen o přelud či sen, jen o nějakou projekci vlastních tužeb (jak bychom řekli dnes). A tato setkání znovu změnila jejich život, stejně jako když Krista před lety poprvé potkali kdesi u Genezaretského jezera. Proto se jeho zmrtvýchvstání pro ně stalo i největším potvrzením toho, proč v něj vlastně uvěřili: Protože v jeho osobě vpravdě sestoupil na zem Bůh, neboť jinak by toto vše nemohlo být možné.
Už staří křesťanští autoři prvních staletí, když pak měli odpovědět na otázku, kdeže je ale dnes ten vzkříšený Kristus, aby v něj mohli i dnešní lidé uvěřit, velmi rádi poukazovali na to, co velikonoční zvěst v lidech působí. Z lidí zlých se stávají lidé dobří, nenávist se mění v lásku, říkávali. Tím chtěli poukázat na proměnu srdcí těch, kteří v Krista Pána uvěřili a křesťanství skutečně přijali jako normu svého života.
Něco takového by ale nemělo pochopitelně platit jen v prvních staletích. Stále to má být zkušenost této životní proměny, která se pro všechny generace «blahoslavených, kteří neviděli, a přesto uvěřili» má stát tím nejvýraznějším potvrzením pravosti jejich křesťanství. Ostatně už i titíž staří církevní autoři tuto proměnu nazývali vzkříšením Krista v životě člověka.
Ale aby k něčemu takovému došlo i v našem životě, je potřeba jediné. Zkusit to. Zkusit se "na vlastní kůži" přesvědčit, zda tomu tak je, či není. A právě k tomuto (novému) pokusu nás velikonoční zvěst zve. Proto také slavíme velikonoce, abychom k tomuto kroku, ke své cestě za Kristem Pánem našli (novou) odvahu, proto jsou velikonoce skutečně nejdůležitějšími svátky v roce.
P. Jan Houkal
Více:
Mons. Dominik Duka: Pascha Ježíše Krista
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Římskokatolická církev
