Souběžně se studentským píchnutím do vosího hnízda přece jen dochází k demografickým změnám v Evropě, geopolitické nestabilitě vůbec, tím pádem k nejistotě na kapitálových trzích. Charvátův film vytvořil, aniž by možná o to primárně usiloval, druhý hlas k celé škále reklamních spotů bank a pojišťoven, poradenských firem, s jejichž agitační rétorikou, kterak si půjčovat, kterak se pojišťovat, kterak investovat… se doslova roztrhl pytel. „Rada nad zlato“ si vymohla pozornost v čase zvýšené nervozity, nedůvěry, kdy je celkově složité komukoli účinně radit. Pro ilustraci: ještě v devadesátých letech bylo možné v České republice na termínovaných vkladech (viz Komerční banka) dosahovat v krátkodobých horizontech až 23% téměř jistého úročení (20% inflaci jsme zažili přitom jen v roce rozpadu federace, takže oněch 23 % – navzdory tomu, že pár bank přitom zkrachovalo – je zkrátka hotový luxus, který současník musí považovat za nic než čiré science-fiction). Dnes se máme dvojnásobný důvod bát, že se na pojistném plnění či při zhodnocování investice jednoduše připravíme o peníze. 

Charvátův film plní dvojí službu. Jednu dobrou, druhou špatnou. Demaskováním vnitřních praktik OVB, pokud je film pravdivý, se divákům dává na srozuměnou, že by měli být jako klienti finančních institucí opatrní, nedůvěřovat všemu slepě. Na stranu druhou, a to je závažné, film svou určitou paušalizací musí určitě znejišťovat řadu dobře obsloužených klientů ze strany jiných firem, s OVB nemajících nic společného. Neměl by vzbuzovat dojem, že pojistně-kapitálový trh je jedna velká apriorní past na běžného člověka jakožto klienta. To se ve filmu sice úplně otevřeně neříká, v centru pozornosti je OVB, ale řada „labilních“ klientů, kteří byli doteď spokojení, mohou zbytečně zpanikařit a předčasně ukončit pro ně třeba právě výhodné smlouvy. Několik aspektů filmu by bylo záhodno přece jen dále okomentovat.

Snímek je založen na zkušenosti, kterou autoři coby studenti získali v OVB. Už tady vzniká určitá „etická“ potíž. Autoři nejsou ve své kritice zcela nezávislí. Ze snímku vyplývá, že se jim v činnosti nedařilo (nebyli schopni obhájit životní pojistku ani u sebe doma; diváci ovšem neznají podrobnosti). A tak je zajímavé se v rámci určité hyperboly (spekulace) ptát, kdy vznikl nápad pomluvit svého poskytovatele provizí, ať tedy důvodně či z jakéhosi „zhrzení“. Bylo to snad ihned, jakmile si autoři všimli čehokoli nečestného (co by mohlo dokonce odporovat příslušným zákonům ČR), dali ruce pryč a „šli od válu“, či v nich zahlodalo svědomí až v okamžiku, kdy se jim nedostalo slíbených velkých zisků, na něž byli s kohortou jiných mamonem stižených studentů lákáni v rámci počáteční náborové kampaně OVB?! Zde by se slušelo upřesnit určitý situačně-podmínkový rámec, který by lépe vysvětlil motivy a konečné cíle autorů snímku. Všimněme si, režisér Charvát vyvolal vlnu solidarity tím, že si pro případ soudu proti jeho osobě (firma OVB se rozhodla bránit svoje dobré jméno a vytáhnout do sporu proti bývalému zaměstnanci), musí chodit vydělávat na brigády; čtenáři deníků mu už-už posílají peníze na „transparentní“ účet, který si režisér hodlá zřídit v příhodné k tomuto účelu bance (!), a kde možná vládne tatáž hierarchie, kterou on sám kritizuje u OVB (dokonce zvažuje i snad „lepšího právníka“). Je celý projekt proto tak nevinný a autor filmu oběť, nebo jsme zde „očitými“ svědky další virální kampaně plnící zakázku „třetí strany“?