Prezidentští kandidáti současní mají, domnívám se, na rozdíl od mnoha kandidátů a zejm. prezidentů minulých, problém: Nemají silný životní příběh, kterým by voliče oslovili. A bez minulého hutného příběhu tvořit budoucí obsažné vize nelze. Zůstanou jenom prázdnými floskulemi.
Je dobře, že Roman Prymula odešel ze všech veřejných funkcí a nechce se vracet?Anketa
Většina minulých prezidentů měla silný životní, zejm. politický příběh; T. G. Masaryk – prezident osvoboditel, zakladatel samostatného státu, Edvard Beneš – jeho pokračovatel, prezident v exilu, organizátor domácího protinacistického odboje, obnovitel samostatného Československa; silný životní příběh musíme přiznat i těm, kteří jsou částí populace nyní kritizováni či dokonce odmítáni: Klement Gottwald – bojovník proti fašismu a nacismu, organizátor domácího protinacistického odboje, vytvořil silnou politickou stranu, kterou přivedl k vládě (to by neschopný blbec nezvládl), Antonín Zápotocký − bojovník proti fašismu a nacismu, politický vězeň v nacistických koncentračních táborech, Antonín Novotný – celoživotní politický pracovník vězněný jako politický vězeň v koncentráku, Ludvík Svoboda – aktivní bojovník proti nacismu za osvobození Československa, přitom v jednom období režimem pronásledovaný, s kladnou aktivitou v srpnu 1968, Gustáv Husák – aktivní bojovník proti nacismu, účastník Slovenského národního povstání (SNP), politický vězeň vlastního režimu … Václav Havel – přední disident, politický vězeň minulého režimu…
Nejde o to, jestli vám jsou (politické) životní příběhy uvedených vždy sympatické, zda byste do nich zařadili i záležitosti, činy, které považujete za záporné; podstatné je, že se takovými silnými (politickými) životními příběhy prezidenti vyznačovali. Ať je nebo není každý jednotlivý životní příběh pro jiné obdivuhodný či odsouzeníhodný – v každém případě byl. A byl a je široce sdílen. A není ani podstatné, jak se utvářel – u některých se tvořil desetiletí, u jiných musel být spěšně utvořen; kupř. u Václava Havla se příběh musel rychle a pracně vytvářet, protože on byl v listopadu roku 1989 bez obecně sdíleného příběhu, věděla o něm čtyři procenta občanů republiky; příběh nebyl široce sdílen a byl v mnoha ohledech podezřelý (kupř. že se jeho hry se hrály na Broadwayi – ovšem v zastrčeném divadélku s padesáti židlemi, kterých tam jsou tucty, a diváky byli většinou novináři s volňáskem; ceny, honoráře a dotace ze západních zemí měly charakter výlučné a bohaté existenční podpory; materiály bývalé tajné státní policie, Státní bezpečnosti, StB, jež se ho týkají, jsou pro jistotu pod zámkem, viz tzv. Sachrův fond, pokyn federálního ministra vnitra z 2. 4. 1990 atp.). A nemylte se: tzv. „anticharta“ (manifestované odmítnutí tzv. charty 77 v podstatě všemi uměleckými beneficienty tzv. kulturní fronty v r. 1977) k širší známosti signatářů tzv. charty 77 v zásadě nepřispěla.
Aktuálně není velkých (politických) osobnostních příběhů; není ani doba velkých příběhů. Proto ani není čas silných politických vizí. Šanci mají osoby politicky bezpříběhové; typickou představitelkou je slovenská prezidentka pí Zuzana Čaputová (to není žádný pokus o dehonestaci, jde jen a jen o věcný popis): Z lokální punktuální občanské aktivity se celospolečenský politický příběh nevykřeše. U některých, kteří s příběhem nepřišli, se vytváří dodatečně, třeba i po skončení funkce; např. post-příběh bývalého slovenského prezidenta Andreje Kisky lze charakterizovat jedním slovem: Malverzace (A. Kiska čelí obvinění z daňového podvodu, jehož se údajně dopustila jeho rodinná firma v letech 2013 a 2014). Příběhy nemusejí totiž být jen pozitivní.
Kandidáti úspěšní v jiném oboru, bez politických zkušeností, nemají, domnívám se, na solidní umístění v pelotonu pretendentů výraznou šanci; kupř. davy hokejových fandů mohou, opojeny sportovním úspěchem, na náměstí křičet Hašek na Hrad, avšak obsah sportovního nadšení je velmi vzdálen próze voleb.
Současné úvahy kolotající v politickém veřejném prostoru jsou orientovány, z hlediska předběžné identifikace možných prezidentských kandidátů, výrazně negativisticky − v tom smyslu, že nominanti jsou zpravidla osoby s politickým kokrhelem v podobě antiZemana, antiBabiše, antiRusko a antiČína, a k tomu ještě antiPomník (protože to je pomník bývalému maršálu Rudé armády bývalého Sovětského svazu, který jenom velel při osvobozování Československa). Problém ovšem je v tom, že politický mandát lze získat především na základě konkrétního pozitivního politického programu.
Myslím, že problematická by byla kandidatura (a volba) bývalých členů Komunistické strany Československa (KSČ) – byť se to zdá, více než tři desítky let po listopadu ´89, jako argument prapodivné. Avšak právě tento časový odstup a s ním spojený přirozený nástup mladších generací občanů/voličů by mohl znamenat uskutečnění sloganu: Není už dost toho, že máme bývalého komunistu Rychetského předsedou ústavního soudu a další a další bývalé dobré soudruhy na dalších důležitých místech jako na vysokých školách a úřadech? No, čest práci, soudruzi! Uvedená politická kontaminace by mohla, domnívám se, být pro četné kandidáty politickou brzdou. I když fakt je, že slepota komunistobijců se projevuje v tom, že by tyto bývalé jednou šmahem pozavírali, podruhé dosadili na Hrad.
Kandidát kolektivní
Pokud by se protibabišovské a protizemanovské strany, nevhodně se samy označující jako demokratické, sjednotily na jednom kandidátu, což není pravděpodobné, pak by to bylo kontraproduktivní. Součet volebních preferencí těchto stran by se do souhrnné podpory společného kandidáta nepromítl. Takovou politickou kohabitací by nejspíš došlo k porodu bastarda.
Co bude pro voliče rozhodující
Domnívám se, že podstatné bude za prvé to, zda si kandidát půjde pro důvěru a podporu k občanům, tedy jestli bude usilovat o podpisy občanů-podporovatelů na svou kandidátní listinu; pokud zvolí cestu doporučujících podpisů pouze od senátorů, bude to pro výraznou část z nich vylučující, až dehonestující. Zejména Senát, projevující se jako politicky destruktivní síla, má z politického hlediska u občanů váhu zanedbatelnou; volební účast v senátních volbách v řádu kolem půl druhé desítky procent voličů je toho důkazem.
V minulých prezidentských volbách (12. a 13. 1. 2018), si pro hlas lidu šli pouze tři kandidáti z devíti: Jiří Drahoš, Michal Horáček a Miloš Zeman. Marek Hilšer, Pavel Fischer a Mirek Topolánek si kandidaturu nechali podpořit od senátorů, Petr Hannig, Jiří Hynek a Vratislav Kulhánek od poslanců. Už jenom tato informace – že pouze třetina z nich usilovala o podporu občanů − by měla být pro voliče alarmující. I do budoucna. Schrastění podpisů od senátorů nebo poslanců je pozůstatek zákulisní stranické lobbyistické politiky (proto někteří politici tvrdí, že změna prezidentské volby na přímou volbu všemi občany byla velká chyba – nemohou totiž už svou lobbyistickou kmotrovskou politiku uplatňovat).
Za druhé bude rozhodující, zda se najde kandidát s komplexní reálnou představou, novináři používají bezobsažnou frázi vizí, o příští politice vhodné pro většinu občanů státu. Tedy nikoli jen s nabubřelými frázemi, rešeršemi z jiných názorů a tvrzení, ne jen s barvením světlých/temných včerejšků/dnešků/zítřků, ne pouhými útoky anti-, nýbrž s produktivní představou o reálné politice.
Zatím se ovšem nikdo takový nejeví.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
