Z estetického pohledu se Česká strana sociálně demokratická jeví po svém sjezdu relativně vkusně. Přinejmenším oproti minulým letům, kdy mezi stálice jejího vedení patřily obskurní i současně dosti vypočítavé zjevy typu bazénkového Škromacha a toskánského Urbana, jsou nynější členové předsednictva mírným osvěžením.

Tatam jsou časy, kdy se ČSSD nedařilo ani zvolit svou řadovou místopředsedkyni podle platných stanov. Dnes zde mají rovnou místopředsedkyně dvě, z nichž jedna se před svým nástupem do vlády silně angažovala v genderovém hnutí (v takovém, jaké kráčí s moderním světovým proudem, nikoliv na troskách emdéžácké nostalgie). Druhá z nich se zatím předvedla jen komickým kandidátským projevem s rozmáchlými gesty a v tisku probíranou pozemkovou kauzou, nicméně dejme jí ještě šanci naplno převést, jaké jsou její politické schopnosti.

V každém případě je pozitivní, když strana, jejíž Jandáci zamořují veřejný prostor peprnými až nechutnými sexistickými výroky, si kromě dvou místopředsedkyň prosadí i ženské kvóty na volební kandidátky. Z genderového hlediska sice stále nejde o ideální stav, nicméně potud patří ČSSD respekt.

Dále už jen despekt. Nejprve menší historický exkurz. Samozřejmě nebuďme naivní a nemysleme si, že se z ČSSD někdy stane strana systémové alternativy. Tím by se (nejen) čeští sociální demokraté odpoutali od historického mezníku, když před zhruba sto lety zavrhli své marxistické kořeny a stali se „státotvornou stranou“. Proto jim nevadilo se ihned přizpůsobit asociálnímu prvorepublikovému kapitalismu, v Německu zase neváhali krvavě potlačit spartakovské povstání a popravit své vlastní luxemburgovské členy, kteří se odmítli smířit s tezí, že kapitalismus nelze odstranit. Výčet selháních sociální demokracie tváří v tvář zločinům kapitalismu by pak mohl ještě dlouze pokračovat.