Zástupce veřejné ochránkyně práv šetřil případ, v němž stěžovatel namítal, že soused vybudoval novou studnu bez patřičných povolení a neodborným způsobem. Soused však vodoprávnímu úřadu namítal, že studna se na pozemku nacházela už před rokem 1955, jen nebyla využívána, takže nešlo o stavbu nové studny.

Vodoprávní úřad následně shromáždil tři čestná prohlášení osob svědčících ve prospěch stěžovatele a tři čestná prohlášení potvrzující naopak historickou existenci studny na daném pozemku od druhé poloviny 40. let 20. století. Rozpor tedy nebyl odstraněn ani podáním nezbytných vysvětlení. Vodoprávní úřad vzal v potaz stáří domu, k němuž studna náležela, a skutečnost, že v době jeho vzniku bylo podle platné právní úpravy nezbytné, aby obytné objekty měly zajištěny individuální zásobování vodou. Přiklonil se proto k domněnce, že stavba studny se na daném pozemku spíše nacházela a nejedná se tudíž o tzv. černou stavbu. Řízení o odstranění studny tedy nezahájil.