Zbyněk Fiala: Babiš má rád beton

Umělá inteligence zalitá do betonu. Tak se rýsuje představa o zásadní změně, která stojí před Českou republikou. Už žádné montovny, natož s pobídkami. Chceme hi-tec, umělou inteligenci, využití domácího výzkumu, finální výrobu, nové trhy. Tak premiér Andrej Babiš vidí novou hospodářskou strategii pro tuto republiku. A vidí také spoustu stavebních investic za účasti veřejných zdrojů. Ani evropské fondy nesmí končit jen „na měkko“, v konferencích a seminářích. „Mám rád beton,“ řekl Babiš jasně. Několika stovkám stavebních profesionálů, kteří ho poslouchali v Rudolfově sálu Pražského hradu na Setkání leadrů českého stavebnictví, to nepochybně zalahodilo.

Babiš tam přišel s informací o přípravách Národního investičního plánu 2030, který zapadá do této strategie. Že jde o zlomový moment, potvrdila účast velké části vlády. Spolu s premiérem přišli ministři dopravy Dan Ťok, životního prostředí Richard Brabec, financí Alena Schillerová, zdravotnictví Adam Vojtěch a přišla by i ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová, kdyby nemusela s prezidentem Milošem Zemanem do Izraele.

Náladu účastníků mohly zvednout už údaje o existující obnovené investiční aktivitě státu, kterou zachytila pravidelná kvartální analýza agentury CEEC Research. Ukazuje růst veřejných zakázek skoro o polovinu ve srovnání se stejným obdobím před rokem. Objem zahájených výběrových řízení roste ještě vyšším tempem. Víc už toho být nemůže, protože stavební firmy nemají lidi a začínají si vybírat, co mohou vzít. K firemním prioritám teď prý patří dobrá zkušenost z dřívějších zakázek u daného zadavatele a stavby v bližším okolí, informoval ředitel agentury Vlček.

Stavebnictví dýchá o poznání klidněji, hodnotí současnou situaci Jiří Kučera, můj někdejší kolega v Ekonomu a nyní šéfredaktor časopisu Stavitel. Napsal to v úvodu letošní ročenky, která byla zčásti věnována právě tomto setkání. Vedle vládních slibů však přináší i aktuální čísla.

Pozoruhodný je žebříček největších společností podle čistého obratu (součet koupil a prodal plus ostatní výnosy včetně finančních). Spočítala to společnost Creditreform. Jasně dominuje Metrostav, jehož výsledek ve výši 20 miliard korun byl vytvořen bezmála 3 tisíci zaměstnanců. Následuje Strabag (10 miliard korun), který potřeboval na poloviční obrat ve srovnání s Metrostavem dvě třetiny jeho počtu zaměstnanců (skoro 2 tisíce). To třetí Eurovii stačilo na obrat 10 miliard korun necelých 1700 zaměstnanců. Pokud bychom to brali za jakýsi volnější ukazatel produktivity práce, Eurovia jen mírně zaostala za produktivitou Metrostavu.

Jiné rozdíly vidíme na žebříčku podle rentability tržeb, tam je vzájemné pořadí opačné. Této skupině dominuje Eurovia vydělávající na tržbách 3,98 procenta (a loni dokonce 9,24 %). Strabag má jen 3,24 % (loni 3,87 %) a Metrostav musí vystačit se 2,34 % (a loni jen s 0,02 %, tedy s nosem taktak nad hladinou). Eurovii, známé z hrbolaté dálnice u Ostravy, se tedy z nějakých důvodů daří dvakrát líp než Metrostavu se srovnatelnou produktivitou.

V souhrnu se zkoumalo 144 stavebních podniků s tržbami nad 150 milionů korun. Celkový obrat měly zhruba stejný jako loni, lehce nad 180 miliard korun, ale ziskovost jim o šestinu klesla z 3,75 miliard korun na 3,31 miliardy korun. A protože konjunktura se odehrává hlavně u veřejných zakázek, zdá se, že státní, regionální a municipální zadavatelé mají lepší kontrolu nad cenami stavebních prací.

Zajímavý je také údaj, který Kučera našel na serveru Profesia.cz. Pro české stavebnictví je prý specifický vysoký podíl zahraničních pracovníků. Ze statistik to nevyčtete, ty to nepodchycují, ale „podle vyjádření lidí z oboru v některých specializovaných profesích pracují z 90 procent Ukrajinci. Je nutné dodat, že nejde o nekvalifikované práce,“ uvádí server.

Průměrná mzda ve stavebnictví je 25 589 korun, což je o pětinu méně než republikový průměr. To neláká k návratu pracovníky, kteří byli propuštěni v krizových letech. Dnešních 370 tisíc zaměstnanců znamená pokles o desetinu pod úroveň roku 2008. Jenže všechny zaměstnance v tom nevidíme, protože podle analytika Lukáše Kovandy z Czech Fund výrazně narostl počet těch z „šedé“, nedeklarované zóny. Roku 2008 jich bylo 31 tisíc, ale v současnosti je jich prý takřka dvakrát víc. A to může mít vliv na mzdy.

Tolik k aktuálnímu stavu českého stavebnictví. Navažme pohledem do budoucnosti, do které hodně zasáhne zmíněný Národní investiční plán 2030. V této fázi dostává konkrétnější podobu nad zásobárnou návrhů, které byly nasbírány během výjezdů vlády do jednotlivých krajů. Dominují tam dálnice, obchvaty, trati a tunely rychlé železnice, přehrady a jaderné elektrárny. Je tam toho betonu opravdu dost. Kdyby se stavělo všechno (to asi nejde), přesáhne to bilion korun jen do konce rozpočtového roku 2022.

Napřed mne trochu rozrušilo, že premiér mluví o přehradách, když sleduje potřebu zajistit strategickou potřebu vody, jako by zdravá půda plná humusu neposkytla stejnou službu mnohem efektivněji. Jenže vláda neoře, centrální orel much nelapá, vládní paže třímá jiné nářadí. Ale předpisy, které lepší půdu prosadí, napřed mrkví, potom bičem, na triku má. Tak snad dostanou odpovídající prioritu.

Stejně tak mne vylekala Babišova vstřícnost ke stavbě jaderných elektráren, která podceňuje lacinější řešení prostřednictvím radikálního snížení spotřeby elektřiny a rozvoje decentrálních obnovitelných zdrojů. Ale premiér znovu neopomněl zdůraznit, že ČEZ by to měl stavět za své. Vláda by to garantovala až ve chvíli, kdyby to ČEZ položilo. Tato stránka věci při rozhodování o stavbě jistě nezapadne, takže jsem opět o něco klidnější.

Teď je Národní investiční plán ve fázi jakési „mezizprávy“, upřesňuje Babiš. Je to pokus o vyvedení veřejných investic „z neřízeného chaosu“ ke strategické orientaci. Bude se o to starat Rada vlády pro veřejné investice. Vzniknou jasná a dlouhodobá pravidla pro evaluaci návrhů. Na ministerstvu pro místní rozvoj vznikne expertní útvar, který bude veškerou činnost koordinovat, propojovat a komunikovat. Měl by prosadit i digitální standardy projektů, aby se dalo úřadovat po drátě.

Vedle toho se chystá zásadní rekodifikace veřejného stavebního práva, územního plánování a stavebního řádu. To je také na ministerstvu pro místní rozvoj. Premiér se však nad zprávou o průběhu příprav nových norem docela rozčílil. „Jaký věcný záměr do konce roku, já nechci záměr, já chci zákon!“ Ví bůh, jak si to představuje, že by obešel připomínkové řízení. Základní myšlenka je přitom „jeden úřad, jedno razítko“.

Stavby má zjednodušit i princip, že kdo chce něco chránit, ať křičí při územním plánování. Pak už musí mlčet. To zní docela nebezpečně, protože jak územní plánování, tak ochrana životního a sociálního prostředí by musely mít věštecké schopnosti, aby v obecných podmínkách územních plánů zachytily všechna rizika konkrétních projektů. Nezapomínejme, že zákony chrání občany jako slabší smluvní stranu před mnohem silnějším kapitálem. Jistě, složitost předpisů nabízí korupční příležitosti, každé razítko se snáze vsákne do vstřícnějšího prostředí. Avšak zjednodušení nemůže spočívat v tom, že znovu vyhrává víc peněz, jen jinak.

Také tady mluvíme jen o záměru, všechny tyto debaty se teprve vyvalí v parlamentu. Teď uzavřeme úvahou, proč má vláda takový zájem o rozšíření investic. Podle Babiše je pod tím také strategický záměr, neboť Brexit, Trumpova představa o jakýchsi našich dluzích, ruské sankce a další globální rizika mohou ohrozit naši exportní orientaci. Ta je navíc jednostranná – 87 % exportu jde do EU, z toho 34 % do Německa, a přitom celou třetinu německého podílu tvoří jen Bavorsko. Můžeme hledat nová teritoria v Číně a Indii, kde je mnohokrát více spotřebitelů než v EU, ale musíme mít krizový plán, kdyby se světový obchod zadrhl. Domácí investice mohou posloužit jako strategická záloha, která nahradí případné výpadky exportu.

Zbyněk Fiala

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.