Šéf opoziční Labour Party Jeremy Corbyn sice v úterý neuspěl se svým prvním pokusem o vyslovení nedůvěry vládě Theresy Mayové, ale tím se pouze oddálil buď konec její neústupné politiky, nebo její politický konec vůbec. V tuto chvíli se vede hlavní boj o to, zda se vláda zaváže, že nepřipustí odchod z EU bez dohody. Corbyn to postavil jako základní podmínku pro jakékoliv další jednání s vládou, a to Mayová nechce připustit. Potvrdila to i v rozhovorech s vrcholnými představiteli dalších stran, které to jako předběžnou podmínku nestavěly.
Představitelé skotské, velšské, liberální a zelené opozice si tak z jednání odnesli jen to, že Mayová je ráda slyší, ale nevnímá. Nic zásadně nového nechystá. Až v pondělí předstoupí se svým plánem B, bude nadále spoléhat na to, že odchod bez dohody bude hrozit stále naléhavěji, až zastraší sněmovnu a zlomí její odmítání toho, co vyjednala v Bruselu. Jenže ve sněmovně z toho začíná převažovat obava, že tahle hra na kuře dopadne špatně a přeroste v pád z útesu. Věhlas Mayové by tak překonal pověst jejího předchůdce Davida Camerona, stala by se nejhorší britskou premiérkou všech dob.
Kulatý čtverec, o který Mayová usiluje, spočívá v tom, že pojistka otevřené hranice , kterou si EU vymínila v Severním Irsku, aby se tam neobnovilo násilí, přestane být účinná právě v okamžiku, když se nepodaří smluvně vyjednat řešení, aby nebyla potřeba. Tvrdé jádro konzervativních euroskeptiků totiž po Mayové chce, aby tuto pojistku s Bruselem přejednala v tom smyslu, že ve chvíli, kdy začne platit, ji Londýn může jednostranně zrušit. Je to totéž, jako kdyby správce vašeho penzijního konta v klíčový den vašeho odchodu do důchodu sdělil, že už se necítí podepsanými smlouvami vázán, a doplnil to plánkem místních popelnicových polí.
Fakticky jde o spor o nastavení režimu na hranicích s celou Británií. Problém severoirské pojistky by padl, kdyby Mayová přistoupila na celní unii s EU. Ta to odmítá, za tuhle „červenou linii“ nepůjde, protože by pak nesměla vyjednávat vysněné separátní obchodní dohody s jinými zahraničními partnery, kterým by nabízela výhodnější podmínky než EU. Jenže největší objem britského obchodu se odehrává právě s EU, a jak se ukazuje, rozhodující jsou obrovské objemy dovozu toho, co se v Británii nevyrábí, včetně dostatečného množství základních potravin, léků a nezbytných součástí pro britský průmysl.
Východiska jsou dvě. První představuje nové referendum, které prosazuje zejména část labouristických poslanců a tlačí na zdráhajícího se Corbyna, aby přestal s planými manévry a zaútočil na branku. Kdyby se celá Labour Party postavila za druhé referendum, může se prosadit. Zcela určitě by se pro něco takového podařilo vyjednat dostatek času, protože by to odpovídalo podmínkám odkladu odchodu z EU podle článku 50, který lze uplatnit, pokud je na stole nějaká reálná varianta. Brusel ve středu potvrdil ochotu k odkladu za takových podmínek. Jenže celá Labour Party na podporu referenda nevypadá, je Brexitem rozdělená podobně jako Konzervativní strana.
Zaseklé vztahy mezi předními lavicemi sněmovny, kde sedí proti sobě představitelé vlády, vázané požadavky koaličních irských unionistů spolu s krajním euroskeptickým křídlem, a vedení opozice, které argumentuje vahou volebních okrsků, kde vyhrál Brexit, nutně vyvolaly iniciativu v zadních řadách, mezi řadovými poslanci obou klíčových stran. Zahájil to návrh konzervativního poslance Nicka Bolese, podle kterého přípravy kompromisního řešení převezme nejváženější výbor složený z vybraných předsedů dalších výborů, tedy smírčí výbor pro řešení neřešitelného ( liason comitee). Tento výbor by měl převzít odpovědnost za vznik kompromisního návrhu a jeho prosazení sněmovní většinou. Tedy návrhu přijatelného v Londýně i Bruselu.
Bolesův návrh začal jako účet bez hostinského, samotný smírčí výbor odpovědnost za celé finále odmítl, ale podle vylepšeného návrhu Bolesovy spolupracovnice, labouristické poslankyně Yvette Cooperové, by smírčí výbor kompromis jen připravil, a zbytek už by byl v odpovědnosti vlády. Základem návrhu má být výslovné vládní odmítnutí Brexitu bez dohody.
V zásadě se má vládě nasadit parlamentní ohlávka, aby jankovité koně vrátila k úkolům klidného tahu, zatímco vůz bude řízen ze zadních sněmovních lavic, a to společně z vládní i opoziční strany. Procesní stránkou návrhu je tedy převzetí legislativní iniciativy. Vláda by byla povinna všeho nechat a návrh projednat a prosazovat zcela prioritně.
Co by bylo věcným obsahem návrhu? Co by se mělo s Bruselem vyjednávat znovu? Tím se zabývá jiná skupina poslanců, znovu ze zadních lavic labouristické i konzervativní strany, která zpracovává představu řešení, jemuž říkali zpočátku Norsko plus a nyní Společný trh 2.0. Tvrdí, že to, co Mayová vyjednala je v zásadě v pořádku, protože tam se řeší jen otázky rozvodu. Ani pojistka by nevadila, protože Společný trh 2.0 žádné hranice nevyžaduje. Musela by se změnit jen politická deklarace o příštích vztazích s EU, neboť ty by byly mnohem těsnější.
Popis návrhu je v místních parlamentních listech The House – Parliament´s Magasin. Přináší i málo známé tváře jádra iniciativy, labouristických poslanců Lucy Powellové a Stephena Kinnocka a konzervativního Roba Halfona. Konzervativní Boles je tam také spolu s dalšími čtyřmi stranickými kolegy. Skupina se schází jednou týdně v pracovně konzervativce Soamse, kde k tomu inspirativně čadí vonné tyčinky. (ZDE)
Common Market 2.0 by byl srostlicí Evropského hospodářského prostoru EEA (Švýcarsko a další nečlenové EU) a Evropské zóny volného obchodu EFTA, dvou seskupení, která se prolínají a mají volný přístup na společný trh EU. Pro Británii bylo příkladem vytuněné Norsko, které pasivně přejímá regulaci EU, přispívá na společné cíle (i nám pomáhají Norské fondy), a k tomu by se předala celní unie, která by odstranila potřebu pohraničních kontrol v evropském obchodním styku.
Výsledek by znamenal, že Británie by vystoupila z politické složky EU, ale zůstala by součástí její ekonomické složky. Zachovala by však všechny čtyři svobody, které podmiňují přístup na společný trh, tedy volný pohyb zboží, služeb, kapitálu i osob. To na první pohled vypadá jako popření samotného Brexitu. Na druhý pohled nikoliv. Problém migrace už není tak naléhavý jako v čase referenda, částečně jej vyléčila konjunktura a částečně nejistoty z budoucnosti. Pravidla EEA umožňují omezit migraci za nějakých naléhavých okolností, jako je třeba krize, ale toto pravidlo se prakticky nevyužívá. Zdá se, že v Británii byla větším rizikem migrační hysterie než opravdu nezvládnutelný příliv cizinců.
Autoři návrhu předpokládají odchod od Společné zemědělské politiky (zemědělské dotace), Společné rybářské politiky (rybolov u britských břehů) a z Evropského soudního dvora. Těžko by se však mohli ubránit tomu, že dodržování dohodnutých pravidel bude podřízeno ESD. Nebo nějakému výboru? A když se nedohodnou? Pokud jde o vztahy v EFTA, tam mají zvláštní soudní dvůr.
Případné spory s EU teď nechme stranou, naléhavější jsou ty vnitřní britské. Návrh by znamenal zrušení červených linií premiérky Mayové, jako je omezení migrace a nepřijatelnost celní unie. Ty si vytýčila hned na začátku a trvá na nich dodnes, jak potvrzují svědectví ze středečních jednání. Jinými slovy, návrh by ji politicky pohřbil. Jenom ji, nebo celou vládu konzervativců, takže by musely nastat předčasné volby? A když neprojde ani tohle, budou jen volby, nebo volby a referendum?
Spolupráce protivných stran na společném pokusu o východ ze slepé uličky působí nadějně, ale bez sněmovní většiny představuje jen snivá oblaka vonných tyčinek. Z jednání vlády mezitím unikl dokument, že už se zabývala otázkou druhého referenda, ale má za to, že by to vyžadovalo další rok času. List Politico však připomíná, že za Blaira, který byl zvolen v květnu 1977, se konala dvě referenda hned na konci září stejného roku. (ZDE)
Nejbližší politická bitva začne v pondělí. Po předložení vládního plánu B následuje zhruba týden sněmovního jednání, kdy mohou být předkládány pozměňovací návrhy. Pánem bitevního pole není premiérka, ale předsedající schůze (speaker, mluvčí sněmovny) John Bercow. Má pravomoc vybrat návrhy, o kterých se bude hlasovat. V předchozích týdnech už porušil povinné pořadí, že vládní návrhy se projednávají přednostně. Jen tak se sněmovně podařilo projednat a prosadit návrh, aby lhůta na plán B byla zkrácena na tři zasedací dny. Teď se tedy bude napjatě vyčkávat na to, zda umožní hlasovat o návrhu, který by přenesl celou iniciativu této tvrdé brexitové koncovky do zadních lavic.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
