Je to ještě větší boj než mezi politiky, kteří se snaží usměrnit své ovečky těmi nejtěžšími triky ze svého repertoáru. A že sahali hluboko do kapsy - Ben Johnson líbal britskou rybu, kterou už těm žabožroutům nedá, David Cameron oblétal hloučky přesvědčených v helikoptéře – ale mluví ta fotka, ne to setkání. Nicméně největší maso se odehrává mezi agenturami pro výzkum veřejného mínění, které pracují s nožem na krku. Při posledních volbách ukazovaly politickou scénu jako téměř vyrovnanou, dalo by se říci hratelnou, a tak jim unikl doutnající masakr, který pak čekal na labouristy. Teď už by se neradi tak strašně sekli. Jednou je chyba, dvakrát je zvyk. Nebo totální neschopnost. A hlad.

Jenže jak nakouknout lidem pod čepici, co v té hlavě nosí? Nebo zní otázka jinak? Jak prodat koupený výsledek, čísla, která si někdo přeje a byl by rád, aby se prostřednictvím cinklých průzkumů dotlačila až do skutečnosti? Ale co mají dělat ti svatí? Jak lidi přesvědčit, že nám jde opravdu jen o vědu, pravdu, a nic než pravdu, i kdyby to vypadalo jako bláznovství? Takhle se třeba měnila metodika oficiálního Národního centra pro sociální výzkum, aby zjistilo, že na rozdíl od ostatních, oni vědí, že vyhraje Zůstat s převahou 53 procent.

Nádherný rozbor úskalí průzkumů si schovala na hluchý čtvrtek, kdy už je to jedno, komentátorka Financial Times Kate Allenová, která téma sleduje od začátku do roztrhání těla. Probírá vliv novinářů, techniky, agentur, vzdělání respondentů či chyby a úletů. Je to lepší čtení než celý Brexit.

Novináři se občas chovají jako stádo, vyhledávají to, co chtějí (to mohu potvrdit, jsem hujer, dávám přednost v Británii setrvání, v USA Sandersovi, každý jsme holt ňáký, ale hezké to není). Když se novinářské stádo rozeběhne, jdou průzkumy za ním, lidé častěji zopakují, co četli v novinách. Ale zkoumání Britské rady pro výzkum mínění nepotvrdilo, že by novináři vytvářeli stáda úmyslně.

Telefon a internet jsou další problém. Na začátku byly rozdíly až dvaceti procentních bodů mezi podporou Brexitu zjišťovanou po telefonu a po internetu. Avšak v posledních dnech už tento rozdíl zmizel. Co se stalo? Vyladily se metodiky? Nebo jenom výsledky? Autorka v tom vidí vývoj, který dělá z nadšených mladých hledačů pravdy otrlé novinářské cyniky.

Přijde hlasovat? Tahle otázka je vždycky důležitá, nemá cenu se ptát někoho, kdo na to kašle. Stoupenci Brexitu jsou odhodlanější, zatímco zastánci setrvání mohou váhat s cestou k urně v případě špatného počasí nebo když je vyplaší nějaká událost. Před volbami se odhadovala ochota přijít podle minulého chování. Chodíte k volbám pravidelně? Ano. Ptáme se tedy dál. Chodíte občas? Dík, to nám stačí. Jenže pak nám uteče váhající skupina, která se může rozhodnout na poslední chvíli. Lidé s nižším vzděláním v odpovědích více přehánějí svoji ochotu hlasovat.

Neví? Zastánci Brexitu mnohem ochotněji sdělují svůj názor, zatímco ti, kdo chtějí zůstat, neradi vypadají jako troubové, kteří nevědí, jak to v Bruselu skřípe. Agentura ICM musela změnit svoji metodiku, když zjistila, že na její páteční večerní internetové dotazníky odpovídali hlavně starší muži, kteří jsou pro odchod. Při minulých volbách bylo největší chybou sčítání rozhodnutých a přehlížení těch, kdo se nikam nehrnou, ale nakonec to někomu vhodí. Dotazy k zastáncům setrvání vyžadují větší aktivitu – ale pak to taky může vypovídat víc o průzkumu než o mínění. Teorie říká, že nerozhodní se nakonec obvykle přikloní k tomu, co už je, hájí status quo. Proto agentura ORB vykazovala třikrát více nerozhodných v kategorii Zůstat než v kategorii Odejít.

Přesnost a chyby, dvě čísla, která je nutno sčítat. Vzorky z rychlých průzkumů jsou většinou kolem 1000 osob, kde je přesnost plus mínus 3 procenta. Když vám tedy vyjde, že se to otočilo a Zůstat dosáhlo 53 procent, sdělujete vlastně, že to může být něco mezi 50 až 56 procenty. Vyhráno tedy není.

Uvedená chyba však platí jen pro dokonalé vzorky, což je něco zhruba stejně snadno dosažitelného jako dokonalý trh nebo všeobecná rovnováha, rajské jevy z učebnic, kterým život nedovoluje, aby vyskočily ze zažloutlých stránek. Vybrat přesnou tisícovku zastupující 50 milionů obyvatel, to byl, je a bude úkol na doktoráty. A ani ten nepomůže, doktorát nehlasuje.

Občan si obvykle nedělá představu z jednoho průzkumu, ale sleduje všechny dostupné a porovnává. Noviny, jako FT, je sledují, vynášejí na příslušné osy a počítají průměry. Jednotlivé výsledky jsou vyznačeny body, takže graf připomíná portrét císaře pána nad výčepní stolicí Josefa Palivce (mimochodem, průkopníka komerčního pojetí svobody slova, za které trpěl: Zaplať si pivo, a žvaň si, co chceš.) Vědci mohou spočítat míru spolehlivosti pro dané sady průzkumů. Když je 95 procentní, znamená to, že z 20 průzkumů mohu 19 věřit, a jeden ulít. Ale který?

Komentátorka Allenová nakonec připomíná, že zadarmo to není. Kdyby měly noviny tisknout opravdu kvalitní průzkumy, stálo by to mnohem víc a bylo by potřeba víc času. Jestli tedy výsledek referenda dopadne jen pár procent od předpovědí, průzkumy odvedly docela slušnou práci. Kdybychom chtěli víc, asi by se musela média spojit a dát peníze dohromady.

Jenže pak by sice redakce věděly, co se stane, ale nebylo by čtenáře čím ohromovat. To radši tu nejistotu a špatné zprávy. Novináři taky platí chleba, pivo a nájem.