Nové odborové vedení nastupuje ve chvíli, kdy prožíváme úlevu, co všechno máme z krku. Třeba zrušení účasti zástupců zaměstnanců v dozorčích radách, které bylo přijato za Nečase, bylo vysloveně antiekonomickým opatřením. Zatímco burzy vyžadují především okamžitý růst zisku a tlačí management k zásadním rozhodnutím na základě kvartálních výsledků, zaměstnanci mají zájem na dlouhodobé perspektivě firmy a mohou tak posloužit jako protiváha akcionářů.
Ministr průmyslu Jan Mládek připravuje návrh, který by zaměstnancům toto právo vrátil. Jenže má to háček, lidé, kteří se do rad vátí, se musí vyznat v informacích, ke kterým se dostanou. Bude úkolem odborů, aby rozjely kurzy finanční gramotnosti a začaly v předstihu připravovat kandidáty, kterým neutečou signály rozvalu nebo přímo krachu podniku a ztráty pracovních míst. To je jeden z příkladů, který dokládá, že Středula se dostal k vrcholné odpovědnosti ve chvíli, kdy není těžké vyhrát, ale nebude snadné vítězství zúročit.
Oponentura odborů jako celku obyčejně kvalifikovaná je. Základním cílem odborů je zajistit spravedlivý podíl zaměstnanců na plodech ekonomické činnosti, což se obyčejně dělá tak, že se prosazuje mzdový růst odvozený z růstu národního hospodářství plus inflace. To vyžaduje kvalifikované makroekonomické předpovědi, aby bylo jasné, co lze od hospodářského růstu čekat a s jakými inflačními vlivy počítat. A v tomto ohledu analytici ČMKOS představují jistotu, jaká jinde není. Stačí porovnat předpovědi s realitou.
Problém je v tom, že společnost v posledních letech dost zhloupla. Realita nehraje roli. Média vídí rudě (rudoch, kam se podívám) a výrazy jako „odbory“, „sociální partnerství“ nebo „solidarita“ jsou prezentovány jako sprosté slovo, přestože tvoří základ současného evropského civilizačního modelu. Je smutné, že tím dokážou zastrašovat i politiky levicových stran, kteří pak obětují větší část své energie na předkládání důkazů, že se od těch druhých stran zas tak moc neliší. Vzniká tak velká politická díra, a protože příroda nemiluje prázdno, volný prostor obsazují nejrůznější xenofobní tlučhubové s programy, které lákají lebky holé navrch i uvnitř.
Někdo by s tím měl něco udělat, ale nikdo jiný než odbory není po ruce. Odbory se brání, že mají členy z různých politických stran a navíc se potýkají i s různorodostí zájmů. Státní zaměstnanci („Přidat!“) chtějí něco jiného než třeba průmyslové obory („Jistotu místa!“). Jenže tyto rozpory jsou nepatrné ve srovnání s tím, čím žijí stávající politické strany. Jejich členy neohrožuje jen politický protivník, ale kdokoliv, kdo by se vetřel do stranické struktury a začal ujídat místa na kandidátkách. Také každodenní rozhodování usazených politických údů je svázáno sítí skrytých agend a protislužeb a vyžaduje nehybnost, aby všichni zapojení byli na svých místech a sliby se daly plnit.
Lidé už dali ve volbách najevo, že se jim tento systém zajídá a přejí si, aby se společnost otevřela. Je to příležitost pro nové projekty. Pokud však má posílit levice, odbory by neměly stát stranou. Jejich politická angažovanost by nebyla ničím neobvyklým, v Británii přece bývaly klíčovou součástí Labour Party. Různě těsné spětí s levicovými stranami najdeme i jinde v Evropě. Možná by stačila i rozhodnější podpora nějakého proudu levicového myšlení. Zárodkem je možná Spojenectví práce a solidarity (SPaS) tvořené levicovými stranami, občanskými iniciativami a odbory, jejichž semináře hostí odborářská centrála na Žižkově.
Z toho všeho je zřejmé, že Josef Středula nastupuje do čela ČMKOS ve chvíli velkých výzev, které nevystačí s postupem „jako vždycky“. Říká se o něm, že je radikál. Má příležitost to dokázat.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz
