Udělal jsem chybu, když jsem napsal, že špatné zákony o družstevních kampeličkách umožnily, aby se oboru chopili špatní lidé a nadělali tam škody, které pak pouštějí žilou garančnímu fondu, chránícímu vkladatele.

Ostatně, co si o tom myslet, když člověk čte zprávy o pádu obrovského Metropolitního spořitelního družstva nebo WPB Capital? Lidé, kteří se v oboru vyznají, mne však přesvědčují, že to byl to hlavně dohled ČNB nad kampeličkami, kdo selhával, protože zasáhnout se mělo mnohem dříve, než to stálo miliardy. Jenže to je práce. Přednost dostal návrh zákona, do kterého byl na poslední chvíli, po skončení řádného připomínkového řízení a beze stopy vyjednávání vpálen požadavek, že kdo chce mít úročený vklad v kampeličce, musí napřed převést desetinu tohoto vkladu do kapitálu záložny. Sníží si tak o desetinu svůj úrokový výnos a zvýší pravděpodobnost, že o část toho, co měl být vklad, v případě potíží kampeličky přijde.

Kolik lidí bude ochotno na takové podmínky přistoupit? Odborníci z Asociace družstevních záložen se obávají, že jich moc nebude, takže příliv vkladů se sníží na osminu a brzy začnou problémy s likviditou. Řekněme, že úvěry budou také omezovány, ale potom by novela nezachovávala právo záložen podnikat. Přesto by likvidita i při omezeném úvěrování vyschla také, jen o málo později. Kampeličky si lehnou, vkladatelům se bude muset vyplatit garantovaná částka (ve Fondu pojištění vkladů máte státem zaručeno pojištění vkladu do 100 tisíc euro), a když tam tolik peněz nebude, pátravý pohled namíří k daňovým poplatníkům. A kdo si uložil víc než 100 tisíc euro, přijde o všechno nad tuto hranici. O podíl na kapitálu samozřejmě přijde každý.

„Cílem navrhovaných změn je především stabilizace sektoru tzv. kampeliček, přiblížení jeho fungování mezinárodním standardům a eliminace rizik tohoto sektoru pro Fond pojištění vkladů,“ uvedl podle oficiální zprávy na webu MF ČR ministr Andrej Babiš. Mezi cílem podle ministra a efektem podle asociace záložen tedy může vzniknout značný rozdíl. Připomíná to příběh s mouchu na nose, když Škrhola se tou palicí ožene.

Zbrklé tvrzení, že banky jsou spolehlivější, bohužel přehlíží, že rozvrácené banky z časů Klausova komunismu pro bohaté nás stály podle vládní analýzy ze začátku tisíciletí jen na přímých nákladech asi 550 miliard korun, bez započtení spouště, kterou za sebou zanechaly v reálné ekonomice. (Od té doby se pro jistotu vyhýbají úvěrování a živí se hlavně úroky ze státních dluhopisů.)