Zbyněk Fiala: Fukušima dva roky poté

Úřady uhýbají, pravdu se nedozvíte. Děti jsou nemocné. Obyvatelé v duchu tradice sdílí osud s ostatními bez emocí. O to děsivější je hluboce pravdivé svědectví ze současného Japonska, které nabídl dokument Iana Thomase Ashe s názvem odvozeným od fází rakoviny (A2 – B – C). Promítal se na festivalu dokumentárních filmů na České zemědělské univerzitě v Praze – Suchdole. Byla to příležitost k zamyšlení, co by se stalo u nás, kdyby to bouchlo.
„Je tam radioaktivita,“ vysvětlují děti z mateřské školky, lezou po konstrukci a ukazují členitý povrch skluzavky. „Drží se tam v dírkách, nemůžeme se klouzat.“ Nacházíme se asi 60 kilometrů od Fukušimy, dva roky po velikonočním zemětřesení, tsunami a výbuchu jaderné elektrárny. Všude kolem je jaderný spad. Nedá se odstranit, leda shrnout, seškrábat, smést a odvézt. Pozorujeme bagry, jak seřezávají povrchovou vrstvu kontaminované půdy a skladují ji v pytlích za obcí, na hromadách provizorních úložišť vedle zoufalých majitelů dalšího obytného domu.

Hromada je obrovská, přesto je to kapka v moři. Museli by odvézt celé hory, ale kam? Uklízejí se jen ostrůvky, kde lidé bydlí. Čtverec kolem domu je chvíli čistší - než zaprší a zafouká. Po čase se radioaktivita vrací k původním hodnotám.

Hřiště, kde si děti hrají, září jen málo, „je v normě“. Skluzavka byla omyta, ale sedat raději ne. Pozemky za plotem už školce nepatří, jsou netknuté. Zoufalá maminka je obchází s měřákem a ukazuje drasticky vyšší hodnoty, zejména u šachty kanálu, kde se koncentrují splachy. Ve školce dosáhla aspoň toho, že za větru její děti zůstanou v budově, nepůjdou ven s ostatními. Přesto jim lékař našel drobné cysty na štítné žláze, jako u těch ostatních. Jsou to zatím malé cysty kategorie A2. Kdy přerostou do kategorie B a C? „Dřív umřeme,“ říká klidně skupina dvanáctiletých školáků. Už si na to zvykli.

Tohle všechno sledujeme bez dechu v celovečerním dokumentárním filmu „A2 – B – C“, který natočil kousek od Fukušimy americký režisér Ian Thomas Ash. Je to strhující dílo občanské kinematografie. Film vznikl prakticky zadarmo, titulky obsahují hlavně poděkování. Shlédl jsem jej na Fakultě tropického zemědělství České zemědělské univerzity v Praze – Suchdole, kde byl uveden v rámci 4. Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů s tematikou přírodních a zemědělských věd a udržitelného rozvoje Life Sciences Film Festival. V Praze zůstane, škola dostala práva na využití ke vzdělávacím účelům.

Na film navázala debata s japonským obchodníkem Kazuhiko Kobajaši. Ujal se zvláštního poslání. V Tokiu je teď 14 tisíc mladých matek s dětmi, které utekly z Fukušimy a žijí ve velice těžké situaci, nemohou najít práci. Proto obchodník jezdí po Evropě, pořádá přednášky, vybírá dobrovolné vstupné a posílá peníze do Japonska. Sálkem oběhl klobouk, ale většinu diváků tvořili studenti, takže částka, kterou dali dohromady, toho moc nevytrhne.

Jaderná havárie však nešíří jen bídu, pomáhá i kšeftu. Ve filmu dělníci oškrabují střechu špachtlí od radioaktivního prachu. Je to placeno z veřejných peněz. Když se majitelka dozví, co to stojí, vidí, že nová střecha by vyšla levněji. To nepůjde, platila by se jiné firmě.

Vláda peněz dolehla i do kuchyně ve školce. Kuchařka vysvětluje, jak chce odstínit od neviditelného nebezpečí aspoň to jídlo pro drobotinu, proto nakupuje potraviny ze vzdálenějších regionů. Teď ji však úřady začaly nutit, aby koupila místní rýži, ze zdejšího distriktu. Je tu jakýsi kontrakt, musí se podřídit.

Matky si stěžují, pravdu o kontaminaci se nedozvíte, nesmí se měřit u kanálu a na dalších místech, kde předpokládáte vyšší hodnoty. Od údajů se něco odčítá, prý přirozené pozadí. Na samotném konci filmu neudrží strojený klid a rozpláčou se. Probírají bezvýchodnost své situace, není kam jít. Už nejsou schopné držet emoce pod pokličkou. A proč taky? „Musíme se rozzlobit,“ ujišťují se. „Kdy jindy než teď?“

Obchodník Kazuhiko Kobajaši, neskrývá odpor k jaderné energetice. Vidí v ní pokus, jak zatraktivnit průmysl, který vznikl kvůli atomové bombě.

Snaží se mluvit anglicky, ale moc mu to nejde a v sále je málo němčinářů, aby udal jazyk, který se naučil během dvaceti let obchodování v Německu.

Říká, že na konci druhé světové války byla atomová bomba v Japonsku použita zbytečně. Šlo jen o to, aby se vyzkoušela na lidech. Když prý v září 1945 přijel do Nagasaki generál McCarthy, prohlásil, že všichni japonští občané, kteří v Nagasaki při výbuchu atomové pumy zemřeli nebo dosud žijí, jsou „majetkem US“.

Bylo vydáno rozhodnutí, že japonští lékaři se jich nesmí dotknout, nesmí je léčit. Jen američtí lékaři je smějí vyšetřit. A z toho Kobajaši vyvozuje, že to byl jen pokus: neléčili je a neošetřovali, jen je vyšetřovali a data byla poslána do USA. Japonské vládě nebylo povoleno seznámit se s daty. Japonské oběti byly předmětem pokusu.

Lidé byli pobouřeni, a tak president Eisenhower hledal něco, co by prezentovalo jadernou technologii v lepším světle. Tak se přišlo s jadernou energetikou. Proto Kobajaši tvrdí, že jaderné zbraně a jaderné elektrárny jsou totéž.

Je to nepojistitelný obor, pokračuje japonský obchodník. Vláda by měla jasně říct, že v případě havárie nese veškeré náklady, aby je elektrárna nemusela kamuflovat v ceně elektřiny.

Pak se zaměřil na otázku jaderného odpadu. Neexistuje technologie, která by zbavila jaderný odpad jeho radiace. Jenže radioaktivita vydrží statisíce let. Kdo podnese tyto náklady? To je v rozporu s obvyklým tvrzením jaderných energetiků, že jejich elektřina je relativně levná.

A co je podle Kobajašiho to hlavní: Žádná technologie by neměla být uvedena do provozu bez ujištění, že případnou havárii dokážeme zvládnout. Jenže jadernou havárií způsobíme škodu mnoha dalším generacím…

Rozhořčení obyvatel kolem japonské Fukušimy se pochopitelně přeneslo i jinam. Urychlilo také německý odchod od jádra. Není to nic levného. Švédský státní Vattenfal nyní žaluje německou vládu o 6 miliard dolarů, jak vyčísluje utrpěnou škodu v důsledku předčasného uzavření tří jaderných elektráren, které v Německu vlastní.

http://www.world-nuclear-news.org/C-Vattenfall-sues-Germany-over-phase-out-policy-16101401.html

To jsou tedy náklady navíc k likvidaci a dekontaminaci toho, co z elektráren zbyde.

Ale i ten likvidační účet poroste. Českým tiskem prošla zpráva, že pod jadernou elektrárnou Brunsbüttel v severoněmeckém Šlesvicku-Holštýnsku, odstavenou v roce 2011, přibývá silně poškozených sudů se slabým a středně silným radioaktivním odpadem. Ze 355 zkontrolovaných sudů je už 102 silně poškozeno, některé natolik, že z nich vypadává obsah. Sdělilo to zemské ministerstvo životního prostředí v Kielu.

http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/350323-pod-nemeckou-elektrarnou-jsou-derave-sudy-s-jadernym-odpadem.html

Takže drahé to je a drahé to bude. Přesto pořád lepší, než pocit – zamořeno je všechno, utéci není kam…

Publikováno se souhlasem vydavatele.