Zbyněk Fiala: Jádro leze z díry

Volby? Masakr motorovou pilou! Nejdrsněji postihl ČSSD, vedoucí vládní stranu, která teď kope hroby pro 35 mandátů, dvě třetiny svého dosavadního zastoupení ve sněmovně. Příčin bych dovedl jmenovat spoustu, ale tou hlavní je pohodlné plutí v nekonfliktním středním proudu a smířenost s podřadným postavením české ekonomiky v roli pouhého subdodavatele za vnucené ceny. A taky podlejzavost mocným privátním zájmům v naději na vděčnost horního procenta privilegovaných. Do této kategorie zahrnuji nejen memorandum o lithiu a podobné kousky, ale také chybějící jasné odmítnutí plánů na posilování jaderné energetiky. Strana s tak dlouho vládní zkušeností prostě musí vědět, že se nedají ekonomicky obhájit.

V prosazování jádra není ČSSD sama, ale relativním nováčkům, jako je ANO, lze odpustit podléhání tradičnímu českému mýtu (natož Pirátům, úplným parlamentním kandrdasům). Nelze se jim divit. Stále do nás někdo hučí, že tady to jinak nejde, protože máme zcela, naprosto, ba lautr odlišné podmínky jako sousední Německo. Proto si počkám, co budou říkat, až si k tomu čuchnou detailněji.

Program Hnutí ANO s jádrem počítá. Výslovně slibuje „připravit podmínky pro další výstavbu jaderných bloků v Dukovanech a v Temelíně“. Není to náhodné, úvahy o jádru rozsáhle rozvíjí také Babišova kniha O čem sním, když náhodou spím. Autor se pokouší o vizi Česka do roku 2035, inspirovanou - nikoliv věcně, ale odhodláním - Janem Antonínem Baťou a jeho legendární Republikou pro 40 miliónů.

Babiš (s plejádou odborníků, kteří mu s tímto velice zajímavým prognostickým dílem pomáhali) v knize předpokládá, že „až polovinu energie nám vyrobí silné jaderné elektrárny. Možná jedna, možná dvě. To je první opora naší soběstačnosti. Tu druhou polovinu vyrobíme lokálně, a to je energetická revoluce.“

„Budeme energeticky soběstační. Absolutně,“ zdůrazňuje Babiš. Soběstačnost a decentralizaci („živý venkov“) vyžaduje i z hlediska národní bezpečnosti. Takhle vypočítává hlavní složky naší odolnosti vůči vnějším tlakům a krizím:

Alespoň 90% potravinová soběstačnost.
100% energetická soběstačnost.
Naprostá kontrola nad zásobami a dodávkami vody, energie, nad komunikační infrastrukturou a nad hmotnými rezervami.
Silné regiony s rozvinutým lokálním hospodářstvím, které mohou odolat i v kritických situacích, kdy budou mít potíže velké centrální podniky a systémy.
Bohaté obchodní vztahy se světem. S partnery v byznysu se obyčejně neválčí.
Morální, intelektuální, vědecký a vývojový potenciál.

V závěru vysvětluje, že je dobré mít spojence, ale to nestačí. „Všichni nás budou brát vážně, když budeme stát na vlastních nohách. Můžeme být mnohem silnější než dnes a patřit k elitě.“

Potud Babišovo snění, ve kterém se na mnoha místech snadno najdu. Velice dobré jsou třeba kapitoly o chytrých městech nebo obnově ekonomicky živého venkova. Na tom venkově mi chybí družstevnictví, ale nemohu chtít od miliardáře všechno. Zato jaderná složka Babišovy vize je mi cizí, je projevem ryze technické touhy po zvládání obtížných úkolů, ať to stojí, co to stojí.

Nabízím varování, které v těchto dnech přinesl právě časopis jaderných vědců Bulletin of the Atomic Scientists. Jde o skutečný časopis, nikoliv odbornou revue s recenzovanými novinkami světa vědy. Tady se vědci vyjadřují ke společnosti a k tomu, jak se s atomem zachází. Nejznámější jsou jejich „hodiny soudného dne“, kde už chybí jen dvě a půl minuty do konce světa, pokud neprojevíme dost opatrnosti a rozvahy a necháme spustit jadernou válku.

Tentokrát však chci upozornit na článek Tucet důvodů, proč jaderná energetika ekonomicky ztroskotá . Napsal jej Mark Cooper, vedoucí pracovník ekonomického výzkumu Institutu pro energii a životní prostředí na Vermontské vysoké škole právní. (ZDE)

Autor reaguje na událost, která otřásla Jižní Karolinou. Stavba dvou reaktorů v jaderné elektrárně V.C. Summer dosáhla takových zdražení a zdržení, že investující společnost Santee Cooper raději oželela utopených 9 miliard dolarů (asi 200 miliard korun) a v červenci stavbu zrušila. Jinak hrozilo, že to bude stát 21 miliard dolarů, dvojnásobek cenovky na projektu. To je ale železné pravidlo jaderné výstavby, že to trvá minimálně dvakrát déle a stojí dvakrát víc, než je plánováno. Pokud se reaktory vůbec někdy rozeběhnou…

Jaderná energetika čelí celému tuctu nových problémů, které autor rozdělil do několika skupin.

Faktory na straně dodávky

Náklady stavby vytrvale rostou, protože technologie je stále složitější a náročnější.
Nízké ceny zemního plynu nabízejí levnější alternativu pro základní elektrárenský výkon, vytlačují i uhlí a topné oleje.
Stále častěji se prosazují také alternativní větrníky a slunečníky, kde technologický vývoj v posledním jednom či dvou desetiletích srazil ceny o 50 až 75 procent.

Faktory na straně poptávky

Zvyšuje se efektivnost využití elektřiny, poptávka po zdrojích roste pomaleji.
Přibývá domácností i obcí, které pokrývají svoji spotřebu kombinací solárních článků a baterií.

Faktory systémové integrace

Elektrárenské společnosti využívají různá čidla a komunikační nástroje k lepšímu propojování poptávky a nabídky, už nepotřebují tak velké kapacity základního výkonu.
Integrace, koordinace a řízení nabídky a poptávky mění charakter rozvodných sítí a umožňuje vystačit se systémem, který je o 15 až 20 procent menší.
Prudký růst prožívají baterie napájené z obnovitelných zdrojů. To je nový dostupný způsob zásobování elektřinou ve špičce.

Riziko stárnoucích reaktorů

Stárnoucí reaktory na sebe přestávají vydělávat, protože vyžadují stále náročnější údržbu a opravy nebo výměny celých dílů. Ty není snadné obstarat, ale ani obhájit ve srovnání se stále levnější elektřinou z volného trhu.
Pokud se však s opravami váhá, může to skončit předčasným vyřazením reaktoru.
Vytrvalé požadování dotací po celou dobu provozu jaderné elektrárny stále připomíná, že jaderná energie není schopná konkurence na volném trhu. Avšak současné dotace už nestačí ani novým elektrárnám, ani těm starým.
A nakonec je třeba počítat i s obtížnou, nákladnou a dlouhou likvidací případných havárií, jako je ta ve Fukušimě. Berme to jako stálou připomínku, že jaderná technologie může být velice nebezpečná.

Vedle těchto nových problémů lze připomenout i mnohé starší. Jak konstatuje autor, který vychází ze zkušenosti v USA, jaderné energetice se nepodařilo naplnit slib, že bude zdrojem levné elektřiny. Zato vyrostl mohutný a koncentrovaný obor, který se úspěšně zavrtal do politického systému. Federální daňoví poplatníci platí základní výzkum i vývoj nových jaderných technologií, spadá na ně podstatná část odpovědnosti za případné škody a přejímají i značnou část nákladů za skladování jaderného odpadu a likvidaci elektráren. Místní poplatníci pak hradí zvýšené ceny dotované elektřiny. A jaderný průmysl volá po vyšších dotacích, neboť trh prý neví, jak jejich produkt ocenit.

Dotace jdou i do alternativních zdrojů jako je slunce a vítr, avšak tyto dotace jsou řádově nižší. A alternativní zdroje plní svůj slib, že budou dodávat stále levnější elektřinu.

Autor shrnuje, že neúspěch jaderné energetiky nevznikl z toho, že by měla smůlu. Jaderná energie je přirozeně neekonomická, protože spoléhá na katastrofálně nebezpečný zdroj, který je zranitelný v důsledku nedokonalostí lidí a rozmarů matky přírody. To zaprvé. Zadruhé, společnost vnímá tyto hrozby a promítá to do stále nákladnějších bezpečnostních vylepšení stárnoucích elektráren. Výsledkem je stále komplexnější technologie, která vyžaduje velice dlouhá období vývoje a přináší obrovské utopené náklady. A zatřetí, pro tuto technologii je samozřejmostí, že její náklady trvale rostou. S tím se nedá nic dělat, procesy ořezávání nákladů, jak je známe z jiných oborů, tu nelze použít.

Z čehož plyne jediné:

„Každý stát, který prohlašuje, že disponuje technickými znalostmi a dostatečnými zdroji, aby postavil „bezpečný“ reaktor, by měl zvážit, jestli by své potřeby nezvládl pomocí alternativ, které jsou levnější a méně nebezpečné. (…) Jaderná energie je nejdražší způsob, jak snižovat emise uhlíku a není potřebná pro naplnění těchto cílů.“

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele