Nepomohla okázalá gesta vedení Republikánské strany, které si nad Trumpem ucpává nos. Nic nezmohla ani snaha o taktickou dohodu mezi zbylými soupeři Cruzem a Casichem, neboť jejich výsledky jsou zanedbatelné. Trump nyní dosáhl dokonce absolutní většiny v primárkách pěti států východního pobřeží a žene se za šancí získat potřebnou nadpoloviční většinu hlasů volitelů ještě před nominačním sjezdem strany, aby nedal šanci zákulisním čachrům.
Také Clintonová navyšuje náskok a nutí tábor svého soupeře Bernieho Sanderse k úvahám o taktice ústupového boje. Ten by mohl mít podobu programové platformy, bez které Clintonová nedostane podporu Sandersova tábora. To by jí mohlo být ještě při nominačním sjezdu jedno, ale nikoliv už v samotných volbách. Jak v táboře Demokratů, tak Republikánů jsou obrovskou volební silou protestní hlasy. Včetně Demokratů, kteří Clintonovou vysloveně nechtějí.
V souhrnu je těch protestních hlasů na obou stranách tolik, že to vypadá na rozběh k revoluci. Nikdo neví, co udělají. Spojí se? A u koho? Kdo je dokáže vtělit do svého programu tak, aby ořezal hrany stranickému původu? Nebo převáží zklamání a proběhne hlasováním nohama, které zamíří místo k urnám do hospody?
Není to jen protest těch, kdo vědí, co nechtějí, ale nevědí, co chtějí. I když i těch je dost. V Trumpově agendě je spousta nenávistných prvků, podobných tomu, co se s úspěchem využívá i v Evropě a míří proti cizincům jako hrozbě pro bezpečnost, pracovní místa, kulturní sounáležitost, kde co. Je to pokus najít jiné viníky stále drásavěji vnímaného pocitu, že americký sen se rozplynul. Práce a podnikavost většiny nezajistí vzestup většině, ale zlepší život jen nemnohým, krmeným od kolébky stříbrnou lžičkou. Střední příjem po započtení inflace neroste už celá desetiletí.
Trump však má v programu i racionálnější prvky, zejména odpor proti falešně pojatému volnému obchodu. Není těžké argumentovat statistikami, že dobrých pracovních míst ubývá, protože mizí v zahraničí. Mzdy ani nemohou být lepší, protože jsou hnány do soupeření s asijskou nebo latinskoamerickou bídou.
A kde je úspěch politiky světového četníka, když federální dluh vytrvale narůstá a vláda je prakticky každý rok na pokraji státního bankrotu? Trump lépe postřehl to, co cítí drtivá většina voličů - vlastenecké emoce, které se vzedmou nad rakví porytou americkou vlajkou, už nepřehluší pocit, že peníze a životy poskytují hlavně ti, kdo z toho prakticky nic nemají.
Nejistota, co protestní volby přinesou, je patrná také z úvodníku New York Times. Hned na začátku dával přednost Clintonové, a kdyby to měl být někdo z Republikánů, ať je to raději Kasich. Nyní si tento liberální list uvědomuje, že hra se přesunula jinam a velká část voličů obou stran má stejný cíl. Do pohybu je uvedly nesplněné sliby.
Zdaleka už není jasné, zda Clintonová dokáže vyhrát jen proto, že má lepší vzdělání, propracovanější program a státnickou zkušenost. Jestli lze stavět na víře, že až to na Trumpa v podzimních televizních duelech vybalí, udělá z něj popleteného žáčka. Není jisté, jestli její piruety dolehnou i k jiným než přesvědčeným uším.
New York Times proto varují Demokraty, aby si moc nelibovali ve zmatku, který vládne na republikánské straně. Demokratická strana je stejně zaskočena chováním rozzlobených středostavovských voličů, o kterých si myslela, že je na ně spoleh. Ale nemá se co divit, když nedokázala prosadit smysluplnou zákonné úpravy, které by zajistily širší dostupnost vysokoškolského vzdělání, kontrolu osobních zbraní, rozumnou úroveň minimální mzdy nebo lepší péči o válečné veterány.
Co horšího, vedení Demokratické strany je příliš často zajatcem vlastních elit. Přestože samo přišlo s reformou financování volebních kampaní, demokratičtí politici jsou hluší ke hněvu voličů, když přijímají obrovské dary od společností, jejichž podnikání těží z vládních zakázek. Kde jsou ty časy, kdy Demokraté byli oporou chudých, nezaměstnaných a zadlužených? Mnoho mladých voličů obklopuje Bernieho Sanderse proto, že se cítí podvedeni.
Lze se usmívat tanečkům republikánského vedení, které nejprve Trumpa odmítá, a pak hledá cestu, jak se mu přizpůsobit. Smích přejde, až jeho vzestup přinese drsnou lekci pro všechny, uzavírají New York Times úvahu nad dědictvím nesplněných slibů.
Nezávislé weby jdou dál a vracejí se ke škodám, které spáchala ministryně zahraničních věcí Hillary Clintonová například v Libyi, jak to ukázala její háknutá osobní korespondence. Vyplývá z ní, že svržení Kaddáfího nesledovalo žádné z proklamovaných cílů, jako je obrana lidských práv, stabilita oblasti nebo šíření demokracie. Byla tu hlavně ropa a libyjské zlaté rezervy, které nabízely reálnou možnost pro vznik afrického měnového systému nezávislého na dolaru.
Clintonová se tedy musí utkat i s tímto svým obrazem. Těžko říci, co pro to musí udělat. Americkou politiku v každém případě čeká zásadní změna.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
