Zbyněk Fiala: MMF žádá ulevit Řecku

Mezinárodní měnový fond je sice dobrým cílem pro útoky levice, protože jde o mocenský nástroj pro prosazování neoliberalismu, ale občas tam zazní rozumná myšlenka. Teď MMF vyzval evropské věřitele k bezpodmínečnému uvolnění dlužnické situace Řecka.

Není to proto, že se výkonná ředitelka Christine Lagarde MMF ráno probudila a zjistila, že je dobrák. Nechce se pouze smířit s tím, řecký dluh je za dnešních podmínek nesplatitelný – a MMF nesmí vydávat peníze na pouhé oddálení krachu. Proto žádá buď nastavení realističtějších podmínek, nebo hrozí, že od toho dá ruce pryč. Kdyby se však MMF stáhl, hrozilo by zhroucení celé konstrukce záchranného plánu pro Řecko, ve kterém se evropští věřitelé schovávají za washingtonskou instituci, aby ze sebe sejmuli část viny za odírání kolébky evropské kultury.

Výpočty jsou nemilosrdné, za současných podmínek bude řecký dluh narůstat a z dnešních 180 procent HDP vyskočí do roku 2060 na 250 procent. To by samo o sobě mohlo být jen číslo, které lze hrnout před sebou, avšak obejít nelze náklady obsluhy dluhu, především platby úroků. Za horní mez, jakou může ekonomika unést, se počítá 20 procent HDP. Podle zmíněného scénáře by však bylo nakonec potřeba 60 procent HDP. Toho se žádné státní finance nikdy nemohou dožít.

Pro zajímavost, když Kalousek kdysivá bědoval, že po socanech zdědil dluhovou povodeň a Česku hrozí sešup na řeckou cestu, činila česká dluhová služba asi 2 procenta HDP (teď je to 1,5 procenta HDP, protože dluh neroste a úrokové výnosy klesly). Dvě procenta odevzdá například obchodník z tržby, když mu zaplatíte kartou (podle jiných zdrojů dokonce 3 procenta). Mluvíme tedy o běžných nákladech finančních služeb.

Mírné státní zadlužení dokonce snižuje národohospodářské náklady, protože se státním dluhem se vesele obchoduje a vzniká tak bezriziková úroková míra, od které se odvíjejí všechny ostatní sazby. Kdyby nebylo tohoto trhu, budou si banky úroky diktovat a nejspíš přitom zapomenou na skromnost. Jinou věcí je, že na dividendách a výnosech ze zahraničních investic ročně odevzdáváme z republiky 10 procent HDP. Vysoký podíl zahraničních investic tedy nemusí být tou nejvýhodnější hospodářskou strategií.

MMF navrhuje, aby evropští věřitelé Řecku umožnili odklad plateb

Ale zpět k Řecku. MMF navrhuje, aby evropští věřitelé Řecku umožnili odklad plateb a prodloužení splatnosti dluhu. Požaduje také, aby se v nejbližších třech letech restrukturalizovala třetina dluhu, vždy na konci každého roku, pravděpodobně podle vývoje situace. Současně navrhuje, aby úroky za pomoc z Evropského stabilizačního mechanismu (vytloukání klínu klínem) byly zastropovány. Jsou totiž plovoucí, což dnes vypadá jako výhoda, protože se přizpůsobují tomu, že základní úroková sazba Evropské centrální banky klesla pod nulu. Jenže to nebude trvat věčně. Proto je navržen strop 1,5 procenta.

Evropský stabilizační mechanismus ovšem s úrokovými příjmy počítá, je to fond, na který se skládají zúčastněné země. Musely by ho tedy doplnit z vlastních zdrojů. Na druhou stranu, kdyby Řecko zkrachovalo, přijdou o všechno. Návrh MMF slibuje snížení podílu dluhu na HDP na 140 procent do roku 2030. Podíl obsluhy dluhu by už nepřekročil 20 procent HDP.

Podle MMF se to vyplatí i něčím jiným, než že nebude hůř. Dokud doutnající řecká krize hrozí kdykoliv výbuchem, evropské trhy jsou zatíženy stínem rizika – a za riziko se platí. Vyšší riziko, vyšší úrok. Kdyby se však předem vložilo do dluhu takové zmírnění podmínek, aby bylo jasné, že je udržitelný, podle analýzy MMF „samo o sobě to sníží náklady trhu“.

Podívejme se ještě do zákulisí, kde se ty ideje berou. Pravidla MMF jsou nastavena tak, že bez Spojených států nelze nic dohodnout. Proto je MMF blízká i aktivní expanzívní měnová politika, jakou praktikoval Fed za finanční krize. Prostě bránit zadrhnutí finančních toků, raději přisypat, a ono se to vrátí. V USA tato politika zahrnovala i znárodňování velkých bank a pojišťoven, to zas dělalo ministerstvo financí. Dělali to obratně, protože když ty banky postavili na nohy a akcie pak prodali, dostali víc, než kolik se do toho vložilo.

V Evropě se dávala přednost škrcení (austerity), což krizi ještě prohloubilo. Občas odborným tiskem probleskne rozbor toho, že Německo na jedno straně produkuje obrovské přebytky zahraničního obchodu, hromadí se mu peníze, hledá kam je umístit, a když si je někdo půjčí, začne mu vyčítat jeho zadluženost. Podle těchto rozborů je problémem spíše Německo, protože všichni nemohou vyvážet, někdo to taky musí kupovat. Buď se tedy smíří s dluhy, nebo ať si to nechá doma a neotravuje moralitami o jediném správném hospodaření.

Možná se taky v MMF poučili z hrůz, které šířili dříve

Je tu však ještě jeden prvek, generálním ředitelem MMF je vždy Evropan, a většinou je to Francouz. Ten předchozí Dominik Strauss-Kahn byl dokonce socan a dlouho byl favoritem prezidentských voleb ve Francii, než byl sestřelen, za Sarkozyho, pravděpodobně tajnou službou. Výron sociálně citlivějšího přístupu MMF tak může patřit k folklóru. Christine Lagarde sice patří k pravici, ale je to dáma otevřené mysli, mnohokrát jsem ji slyšel na vynikajících sympóziích německy mluvících bankéřů na univerzitě v Saint Gallen, kde se rozvíjela i občanská témata.

Možná se taky v MMF poučili z hrůz, které šířili dříve. Odborníci vás rádi poučí, že Mezinárodní měnový fond, je tou bretonwoodskou institucí, která je fakticky bankou, zatímco její sestra Světová banka je fakticky fondem. Vznikaly na konci druhé světové války společně se Spojenými národy a jejich úkolem byla stabilizace směnných kurzů pro potřeby zahraničního obchodu a mezinárodní spolupráce (v případě MMF) a mobilizace zdrojů pro poválečnou rekonstrukci (to zase SB).

V průběhu let se pak jejich role měnila. Když se na začátku 70. let rozpadl systém pevných kurzů a dolar přestal být směnitelný za fixní množství zlata, MMF se přeorientoval na pravidelný dohled nad měnovými systémy a pomoc dlužnickým zemím. Tu však podmiňoval drsným výprodejem národního bohatství. Světová banka zase přesunula pozornost k boji proti chudobě, ale také ten byl příležitostí pro prosazování tvrdých podmínek, ze kterých obyčejně chudé obyvatelstvo vyšlo ještě chudší.

Jednou z mála věcí, za kterou je možné vyslovit chválu Václavu Klausovi, je to, že nedovolil víc než symbolický vztah s MMF. Od SB nepřijal vůbec nic. A že na něj tlačili! Neměli tak na nás žádné páky, žádné závazky, které bychom museli přijmout pod tlakem zadlužení. Možná by trochu pomohlo, kdyby bylo vidět vládě víc na prsty, ale i kdyby se to stalo, nebylo by to ve prospěch domácího obyvatelstva. Nakonec nezbylo, než aby se americká ambasáda pouštěla do přímého nátlaku na pražskou vládu bez závoje mezinárodních institucí.

Do trapné situace se MMF dostal po měnové krizi 1998, kdy z toho vyšla nejlépe Malajsie, která odolala hrozbám a odmítla pomoc, která předpokládala otevření kapitálového trhu. Země jako Indonézie či Thajsko, které to neodmítly, pak musely strpět strašlivou devalvaci a po ní nájezdy zahraničního kapitálu za dumpingové ceny. MMF pak byl terčem posměchu Josepha Stiglitze a dalších světových ekonomů. Takže se snad poučil. Ovšem, za strašlivou cenu.

Publikováno se souhlasem vydavatele