Pokud byly před jednáním sněmovny hádky o to, kdo že vlastně vládní stranou a kdo opozicí, po první části jednání o státním rozpočtu na rok 2018 je to ještě složitější. Pouhých devět poslanců z nezdolné třináctičlenné Kalouskovy družiny hlasovalo pro vrácení státního rozpočtu k přepracování, aby se tam někde škrtlo dvacet miliard korun. Tři další poslanci raději před hlasováním zdrhli a kníže se nepřihlásil.
Drtivá většina poslanců napříč sněmovnou schválila základní výdajový rámec ve výši 1,4 biliony korun, do kterého se má vejít i zvyšování důchodů a platů ve zdravotnictví a školství. Najdeme tam však také brutální nárůst výdajů na obranu vlasti na bojištích tisíce kilometrů od Prahy, kde jsme to předtím pohádali rozdmychat. Tam bych škrtal, kdyby se skutečně měla zmenšovat plánovaná rozpočtová díra 50 miliard korun.
Těžko ovšem mohli proti návrhu hlasovat ti, kdo jej připravovali, tedy končící koaliční partneři odstupující vlády. Nyní naznačují, že společných 103 hlasů by mohlo vydržet déle a lze jednat o obnově koalice. Podmínka, aby vládu nevedl trestně stíhaný premiér, je jen praktická, nikoliv ideologická. Vyžaduje technické řešení, nikoliv revoluci. Když si uvědomíme, v jakém rozvratu jsou i socialisté a lidovci, čekáme zřejmě jen na to, až se trochu usadí prach, mrtvoly se zakopou někde u lesa a druhá vláda už bude mírně většinová. To by obnovilo příležitost dále využívat probíhající hospodářské konjunktury.
Zaskakující ministr financí Ivan Pilný, který to za pár dní v politice zabalí, předvedl profesionální výkon a navázal na Andreje Babiše očekáváním, že rozpočet bude plnit jak relativně vysoká hospodářský růst, tak zlepšený výběr daní. Očekávané daňové příjmy jsou o 57,3 miliard korun vyšší než letos. Je to hodně, nebo málo? Zkusme se řídit letošní zkušeností, kdy do konce listopadu daňové příjmy vzrostly meziročně o více než 7 procent, zatímco hospodářský růst byl zhruba pětiprocentní.
Hospodářský růst je obvykle vykazován reálně, to znamená po odečtu inflace, zatímco daně jsou vybírány z nominálu, tedy z toho, kolik firmy skutečně vydělají a lidé utratí. Proto i v příštím roce musíme k predikci hospodářského růstu ve výši 3,3 procenta HDP přičíst i očekávanou inflaci 2,4 procenta. Přiblížíme se tak k šesti procentům nominálního růstu, a ponecháme stranou, že v HDP se inflace počítá trochu jinak. I tak naše počty „přes palec“ ukazují, že očekávaný růst daňových příjmů o 8,5 procenta je ambiociózní, ale dosažitelný.
Ministr Pilný uvedl také poměrně důležitý údaj, který se používá v mezinárodních srovnáních. Jednoduchá daňová kvóta, poměrné číslo vyjadřující kolik zaplatíme z daní ve srovnání s hrubými příjmy, činí v ČR 19,6 procenta. Složená daňová kvóta zahrnující i platby pojistného a označovaná také jako podíl rozpočtových příjmů na HDP je na 33,4 procenta, stále na podprůměru OECD. Meziročně vzrostla o 0,4 procentního bodu, což může být způsobeno lepším výběrem pojistného v důsledku zavedení EET. Pokud totiž hospoda začne realisticky vykazovat tržby, začne zvedat i mzdy, aby daně trochu ořízla o náklady – a z těchto vyšších mezd se pak platí vyšší pojistné.
V Eurostatu najdeme i souhrnný údaj pro „general government“, celky veřejných rozpočtů, zahrnující celostátní výběr daní a pojistného plus místní daně a poplatky. Taková daňová kvóta za rok 2016 činila pro ČR 40,1 procenta, zatímco Německo má 45 a Dánsko 53,2 procenta. Tady je zřetelná rezerva přinejmenším pro globalizovanou část naší ekonomiky. Lze ji snadno vyplnit vyšší progresivitou daňových sazeb.
Opravdová rozpočtová bitva teprve vzplane, stane se to při druhém čtení, kde je avizována tahanice o nějakých 80 miliard korun přešupovaných mezi jednotlivými kapitolami. Ministr Pilný se tváří statečně, při vyjednávání o rozpočtovém rámci to prý bylo ještě o polovinu horší. To už je však výrok spíše do pamětí, krátce předtím, než má být vystřídán. Nicméně v nejbližších dnech se odehraje něco jako vánoční rozpočtové trhy, kdy ten, kdo chce podporu, musí dát na pult i to, co sám nabízí. Při prvním čtení se hodně žvanilo o státním zadlužení, ale ministr Pilný věcně poukázal na to, že je v poslední letech stabilně relativně nízké, a naopak není od věci využít skutečnosti, že státní dluh se stále prodává s negativním výnosem. Investoři mírně platí za to, že se někdo postará, aby nepřišli o své peníze.
Dluh však není jen ve státních financích. Je tu obrovské množství skrytého dluhu, který se urychleně uhrazuje v podobě vyššího tempa zvyšování platů zdravotníků a učitelů nebo penzí. Také padající lávky naznačují, že nám v honbě za novostavbami mnoho starých objektů shnilo, protože údržba není takový kšeft jako karavany betonu do dálnic. Výzvy k většímu podílu investic ve veřejných výdajích, stejně jako k rychlejšímu tempu čerpání evropských peněz, narážejí na nedostatek smysluplných projektů. V menším je to pracnější, a je to i méně lákavé, protože menší je i to odlouplé procentíčko, usnadňující přiklepnutí investice. A protože režim schvalování investic byl v minulosti opravdu šílený, čelí tomu zákon o veřejných zakázkách, který je také šílený. Více než něco postavit, umožňuje někoho zavřít.
Čeká nás tedy rozpočtový mumraj, na který zbývají jenom dva týdny. To je zase dáno šíleným volebním kalendářem. Možná by se hodila nějaká menší krize, bychom se zamysleli, zda opravdu musíme každý rok k urnám, a pro Poslaneckou sněmovnu dokonce volit pozdě na podzim, aby neměla čas nic projednat a rozhodnout. Kdyby se někomu podařilo tento totálně antidemokratický galimatyáš rozseknout a prosadit společný volební termín, jeden volební den uprostřed pracovního týdne, jeden jediný den, ke kterému by se přilepila i všechna referenda, jako to mají třeba v USA, bylo by to na medaili. Nebo dokonce na portrét do školních učeben.
Co od Američanů naopak přebírat nemusíme, to je zákon o nepřekročitelnosti rozpočtového schodku. Ne, že by se měl schodek moc nafukovat, ale takový zákon umožňuje vydírat vládu a nutit ji jak k nesmyslným škrtům, tak k nesmyslným výdajům, kterými zaplatí potřebné hlasy. To teď čeká Spojené státy, kde se má v nejbližších dnech vyjednávat o rozpočtovém provizóriu. Pokud se včas nezačne, federální vláda spadne přes rozpočtový útes.
Republikánští zákonodárci mají dost hlasů, aby si mohli rozpočtové provizórium odhlasovat sami, ale nemohou se dohodnout, kdy do toho jít. Nechtějí, aby to předcházelo jednání o daňové reformě, protože tam je příležitostí k nátlaku nejvíc. Konzervativní stoupenci snižování daní chtějí, aby se s nervy vydrželo až do 22. prosince. Možná se tedy bude opakovat situace z období před několika lety, kdy jediný, komu nebyly přerušeny federální platby, byly zoologické zahrady. S hladovými ledními medvědy se vyjednávat nedá.
Zbyněk Fiala
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
