Zbyněk Fiala: O co jde kolem Huawei

Byla to jediná věta v ČT, která mi osvětlila podstatu sporu s Huawei. Zazněla od univerzitního experta na kybernetickou bezpečnost, jehož jméno jsem nezachytil, ale větu ano – byla krátká. Řekl, že s nástupem sítí 5G od Huawei by Američané ztratili kontrolu nad komunikačním provozem.

Jinými slovy (moje interpretace): Teď Američané tuto kontrolu nad telefonním, mailovým a textovým provozem mají, protože společnosti, které budovaly současné sítě, ustoupily požadavku NSA a zabudovaly do systému „zadní vrátka“, kterými lze do přístroje proniknout pro potřeby sledování a odposlouchávání. Huawei to odmítla, a protože má nyní technologický předstih, podpořený i nižší cenou, mohla by vybudovat většinu zařízení nové generace. A tam už by ta „zadní vrátka" nebyla.

Co horšího, Číňané navrhují mezinárodní spolupráci pro vytvoření nových standardů pro 5G. Pak by se o těchto věcech mluvilo otevřeně. Probíralo by se tam, jak je to se závazky soukromých firem ke zpravodajským službám. Neustále se připomíná nedávno přijatý čínský zákon, který k tomu čínské výrobce zavazuje, byť zastřenou formulací a bez jasné představy o reálném vlivu tohoto zákona na běžnou praxi. Huawei odmítá, že by se podřídila. Jenže ve Spojených státech mají tento zákon také. Byl přijat před rokem pod názvem US CLOUD Act, který americké vládě umožňuje požadovat data o všech uživatelích velkých sítí, i těch, kteří žijí v zahraničí, tedy mimo kompetence amerických úřadů. Samozřejmě kvůli terorismu, kde stejně žádné zákony neplatí...

Tato myšlenka není nová, jen mi utekla. Zazněla na konci února na barcelonském Světovém mobilním kongresu WMC. Guo Ping (Kuo Pching), předseda správní rady Huawei tam zopakoval závazek, že jeho zařízení „nikdy neměla a nikdy nebudou mít zadní vrátka“ a že „nikdy nedovolí, aby je někdo do jejich zařízení přidával“. Pak upozornil na US CLOUD Act, umožňující americkým vládním úřadům i přeshraniční přístup. (ZDE)

Jak udělat sítě bezpečnými? Jedině v otevřené mezinárodní spolupráci, navrhuje předseda Guo Ping, aby z ní vzešly standardy a regulace opřená o reálná fakta. Tedy propojení odpovědnosti, sjednocení standardů a jasná regulace. Podpořil také návrh, aby vlády a mobilní operátoři spolupracovali na evropské dohodě o zkušebním a certifikačním režimu telekomunikačních zařízení NESAS. Považuje to za velice dobrou myšlenku a doporučuje její rozšíření na celý svět.

Slova Guo Pinga, mimochodem rotujícího předsedy soukromé společnosti vlastněné zaměstnanci, nezazněla v Barceloně někde v rohu nebo v bezvýznamné sekci, o které se nikdo nedozví. Byl to zahajovací projev k debatě o 5G. Tomu se nelze divit, jednalo se o komerční setkání a Huawei má na vznikajícím světovém trhu 5G vedoucí postavení. V jednacím programu bývá tento projev označován výrazem „key note“ a má tedy podobný smysl jako předznamenání tóniny. Přináší nosné téma, kterému se nevyhneme. Buď dojde k nějaké dohodě, nebo začne padat digitální opona, která svět neprostupně rozdělí.

Věci kolem bezpečnosti komunikačního provozu bývají obvykle tajné, ale díky existenci odvážných whistleblowerů se dostaly na veřejnost už před lety. Bylo to konkrétně roku 2013, kdy Edward Snowden, americký spolupracovník společnosti Dell, který se podílel na zakázce pro americkou Národní bezpečnostní agenturu NSA, odhalil projekt Prism, zaměřený na systematické odposlouchávání vlastních občanů i osob v zahraničí. Ke zveřejnění byl použit portál Wikileaks, kde to visí dodnes. Snowden pak nečekal a pokoušel se zmizet do tehdy levicového Ekvádoru, ale uvázl v tranzitu v Rusku a je v té zemi nejspíš dodnes.

Když o tom po letech promluvil na vlnách Českého radiožurnálu Pavel Kasík ze serveru Technet, konstatoval fakt, se kterým asi nic nenaděláme. Před sledováním tajnými službami se podle jeho názoru nemůžeme chránit žádnými běžnými prostředky. (ZDE)

Českou bezpečnost bych proto ponechal v tomto sporu stranou. Ve vyhrocené podobě se může jednat jen o to, zda budeme nadále pod nepřetržitým americkým dohledem. Někde se budou hromadit zaznamenané rozhovory, které lze na politika vytáhnout, kdykoliv se to hodí. Nebo, a to by bylo opravdu osvobozující, vznikne nějaká dohoda, do které se promítne víc evropského sebevědomí a dá se tomu řád a dohled. Vzniknu záruky, že jde opravdu jen o národní a kriminální bezpečnost, nikoliv o vlivové špehování.

O čínském zákonu, kterým si vláda vyhrazuje přístup k datům z telekomunikačního provozu, už jsme se zmínili. Jeho interpretaci ponechám někomu, kdo do toho vidí. Ale pro pořádek uveďme, že americký zákon CLOUD, který vznikl už za Trumpa v březnu 2018, zmocňuje vládu k přístupu do cloudu globálních společností jako je Microsoft nebo Amazon, a to i tehdy, když jsou data uložena mimo území USA.

Americký souboj s Huawei má také obchodní složku. Útoky začaly v závěru roku 2018, pár dní poté, co jedna z nejcennějších společností světa Apple (už měla na burze hodnotu přes bilion dolarů) vykázala pokles prodeje, což způsobilo obrat kurzu burzovních obchodů. Někdejší světová jednička už je trojka. Vedoucí pozici má jihokorejský Samsung. Dá se říci, že jeho prodeje rostou stejně rychle jako u dvojky Huawei, ale ta vytahuje trumfy v podobě jedinečných fotografických schopností svých smartfonů i těch v levnějších verzích. Přesto bych byl v kůži Samsungu opatrný, odkud to přiletí.

Spouštěčem konfliktu s Huawei bylo zatčení vnučky zakladatele společnosti v Kanadě kvůli porušení amerického embarga Íránu. Tam jsou Spojené státy v otevřeném sporu s Evropskou unií, protože ta nechce porušit stávající režim spolupráce se zemí, se kterou uzavřela mnohostrannou dohodu o ukončení vývoje jaderných zbraní. Trump tuto dohodu vypověděl, ale EU se drží názoru, že dohoda z íránské strany porušena nebyla. Když se začne na Írán tlačit, posílí to radikální síly toužící po vyostřeném konfliktu a jaderných zbraních. Vypovězení dohody proto zvyšuje riziko války a proudu uprchlíků.

Po půl roce tahanic kolem Huawei se situace začala gradovat. Google ohlásil, že ukončí s Huawei spolupráci a neposkytne novou verzi Androidu (ale co už má Huawei na trhu, to bude Google nadále obsluhovat). Dodavatelé čipů jako Broadcom chtějí přerušit dodávky. Huawei se zpočátku tvářila statečně a uvedla, že má vlastní operační systém, který už zkouší, a vlastní procesory, které už nasadila. Další součástky má v zásobě, nějaký čas vydrží. Ale potom udeřil tvůrce operačního systému ARM, kterým se řídí procesory systémů s dotykovými obrazovkami, který chce také přerušit kontakty.

Z obchodních dat Huawei víme, že polovinu tržeb má ze zahraničí. Není těžké dopočítat, že domácí trh je pro společnost stejně důležitý jako zbytek světa. Kdyby se měla dostat do potíží, je už tu příslib, že dostane peníze ze suverénního fondu čínské vlády, aby mohla dokončit cestu k součástkové a softwarové nezávislosti. Američané zároveň riskují svou pověst spolehlivého obchodního partnera.

Je tu však i geopolitický rozměr konfliktu. Má dvě roviny, jedna je ekonomická, druhá mocenská. Tou ekonomickou se zabýval Donald Trump už v předvolební kampani, když sliboval, že Amerika se vrátí ke své dominantní roli. Myslel tím však hlavně průmysl a zemědělství, obnovu schopnosti vyrábět. K problému přistupuje spíše intuitivně, vnímá ho z pohledu zdola, pro který má mimořádný cit, a věří v kouzelnou moc nových pracovních míst, která se mění v hlasy volební podpory. Jestliže všechno vyrábějí jen Číňané, je třeba na ně udeřit, aby brzdili a na Američany taky něco zbylo.

Obavy z přehnané globalizace však zaznívají i ze seriózní ekonomické vědy. Není tam jednota, ale existuje proud, který mluví o opakovaném nástupu a ústupu globalizace. Jedna taková deglobalizace proběhla po Velké depresi ve 30. letech minulého století a druhá začala po Velké recesi, jak Američané říkají finanční krizi po roce 2008. Peter van Bergeijk o tom píše v práci Deglobalization 2.0, Trade and Openess During the Great Depression and Great Recession . Kniha právě vyšla v Elgar Publishing a je dostupná i v elektronické podobě, takže jsem stačil přečíst aspoň shrnující první kapitolu. (ZDE)

V zásadě jde o to, že dnešní procesy „deglobalizace“, které jsou připisovány Trumpovi a Brexitu, vznikly mnohem dříve. Vidíme tedy symptomy, nikoliv příčiny. Jako všechny ekonomické procesy, i globalizace má nejen výnosy, ale také náklady. Na začátku rostou výnosy rychleji než náklady. Větší otevřenost ekonomiky zpřístupňuje obrovské zisky, které lze částečně nabídnout i obyvatelstvu v podobě konjunktury a levnějšího zboží. Hospodářský růst je založen na zvyšování produktivity. Jenže výroba se stále častěji přesouvá do zámoří. Vznikají tak společenské náklady. Vytváří se tlak na domácí průmysl. Spouští se závody ke dnu, které brzdí růst mezd. Obrovská koncentrace ekonomiky likviduje slabší hráče, za krabice z dovozu platíme pracovními místy doma. Narůstají sociální nerovnosti, a ty už překonaly poměry před Velkou krizí. Společnost vstupuje do fáze, kdy může sociální situaci zlepšit pouze snížením zapojení do globalizace. Tímhle se řídí Trump, i když tuhle knihu, a možná ani žádnou jinou, nikdy nečetl.

Vedle toho jsme svědky mocenského zápasu o zachování americké hegemonie ve světě. Tohle také provází Trumpa od začátku, ale není to jeho boj, jen nesmí působit dojmem, že je jeho slabým článkem. Tohle je boj „hlubokého státu“, neokonzervativců, kteří se nerozptylují rozlišováním mezi Republikány a Demokraty. Stalo se americkým zvykem, že prezidenty řídí ze zákulisí. Baracka Obamu zvládli, ten na ně neměl. Trump je však oříšek. Snaží se těmi zápasy prošvejkovat. Vždycky vystoupí s nejradikálnější tezí, která ostatním bere dech, a když se to vyhrotí, přenese pozornost k něčemu jinému.

Prezident Obama mluvil rozumně a snažil se definovat mírové politiky, ale nakonec se namočil do nových zničujících válek v Sýrii a Libyi. Trumpovi zatím žádná nová válka nenastala, naopak ustupuje v Sýrii a v Afghánistánu jedná s Tálibánem. Ani korejskou krizi nenechal dojít k výstřelům. S Čínou jedná, další kolo nejspíš proběhne na konci června při japonské schůzce skupiny G-20. Dovolím si proroctví slepého mládence, že Trump nedopustí, aby se situace hnala k válečnému konfliktu. Ale může využít napětí například k větším čínským a jihokorejským ústupkům při řešení severokorejské krize.

Ale pozor, Evropa není mimo. Obchodní válka, která probíhá s Čínou, je připravena i pro Evropu, jen byla o šest měsíců odložena. Jednou z karet, kterými se Trump doma snaží trumfovat, je také schopnost vyždímat z Evropanů podstatně vyšší nákupy amerických zbraní. EU se brání, i když o tom moc nemluví. Jedním z opatření je rozhodnutí, že velké nákupy zbraní se budou projednávat ve zvláštním výboru, který bude upozorňovat na evropské alternativní dodavatele. Výdaje na zbrojení by se zvedly, jak Trump požaduje, ale nikoliv k účelu, který je v jeho očích žádoucí. To taky nezůstane bez odezvy.

Žádný z malých evropských států není schopen jednostranným americkým požadavkům čelit, smíme je jen kritizovat na nástěnce. Rozumné evropské sjednocení dává větší šanci. Je dosažitelné? Teď se o tom rozhoduje.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele