Zbyněk Fiala: O demokracii zdola

Občanská angažovanost na místní úrovni, demokracie zdola, nabízí více svobody než bezmocný individualismus, kdy jsme jen loutky trhu na nitkách nadnárodních korporací. O své představě demokracie zdola mluvil v Olomouci na skvěle obsazené mezinárodní konferenci Nové vize městského vládnutí, kterou uspořádala Civipolis, o.p.s. s polskými, slovenskými a maďarskými partnery za podpory města, univerzity, visegradského fondu a nadace Friedrich Ebert Schiftung.

Evropská města střední velkosti, zejména univerzitní města s rozvojovou vizí pro obklopující region, jsou velkým tahákem úvah politologů a sociologů, jak vybřednout z konfliktu zatuhlého národního pojetí států, které si nalhávají nezávislost tváří v tvář globalizaci a přírodním hrozbám neuznávajícím hranice. Vědci spolupracují lépe než vlády. Využití zdrojů z místa snižuje závislost na vzdáleném zásobování a energetickou přetíženost planety. Ve městě se lidé snáze dohodnou a jsou vynalézavější při hledání různých forem participativního rozhodování a spolupráce.

Řeč se o tom vedla v Olomouci na mezinárodní konferenci o nových vizích městského vládnutí. Připravovala ji především místní Univerzita Palackého, a tak se soustředila na příklady z tohoto prostředí. Univerzity a výzkum jsou novou příležitostí pro regiony, které opouští průmysl, jako třeba v jihoněmeckém Freiburgu. Pokud tam chceme ty vzdělané lidi udržet, musí být taky příjemným místem k žití, s množstvím zeleně, s prostory pro setkávání, s potlačením nadvlády aut. Rakouský Innsbruck, kde se to daří, se změnil v univerzitní metropoli s obrovským přílivem zahraničních studentů. Německý Heidelberg na sebe strhl roli centra architektonických a urbanistických inovací.

V městském prostředí se také snáze rozvíjí přímá demokracie. V řadě polských měst se rozeběhla praxe participativních rozpočtů, kdy lidé sami rozhodují o použití společných peněz na drobná místní opatření. Někdy se to zrodí z protestu, jako ve Varšavě, kde se lidé nejprve postavili proti likvidaci zeleného ostrůvku v centru města, a pak začali nabízet návrhy, co s tím. V Budapešti architekti sami oslovili okolní občany, aby je vtáhli do plánů na rehabilitaci zanedbaného parku.

Ke všem těmto příkladům se dostanu podrobněji jindy. Teď bych se chtěl věnovat hlavní hvězdě programu, profesoru Benjaminu Barberovi, který je přesvědčen, že spolupráce takových měst je zároveň velkou šancí planety. Základní úroveň vládnutí nepředstavuje vláda s parlamentem za zády, ale starostové a jejich samosprávy, říká politolog z Centra pro filantropii a občanskou společnost na University of New York. Jeho kniha If Mayors Ruled the World: Dysfunkcional Nations, Rising Cities je v našich očích trochu z jiného světa, protože dokonce obsahuje návrh „parlamentu primátorů“ (jistě nemá na mysli parlament kmotrů a telefonní vládu „zavři oko“). Berme proto jeho úvahy jako záblesk světla do temných houštin Divokého Východu.

Výklad se odpíchl od nářků na novou krizi demokracie. Je teď stejně velká, jako byla v roce 1968, za války ve Vietnamu? Nebo jako ta za válek v Iráku či Afghánistánu? Ve skutečnosti není co měřit, demokracie bývá v krizi vždy, tvrdí Barber.

A pak už se z něj sypají myšlenky, které zachycuji alespoň v útržcích:

V USA chodí k volbám jen polovina obyvatel, zatímco v Egyptu nebo Iráku lidé za právo volit umírají. Mohou však o své ideály přijít. Svobodný trh neznamená, že jsme svobodní, je to předpoklad demokracie, nikoliv demokracie samotná. Konzumní společnost dělá z lidí loutky ovládané trhem.

Evropská integrace je dokladem, že lidé jsou ochotni sdílet část své suverenity, za kterou po staletí bojovali. V evropských volbách však bude hodně hlasů poznamenáno zklamáním Evropou, která se zabývá bankovní unií, eurozónou a podobnými vzdálenými tématy, ale nezabývá se občanskou participací. Jak chceme lidem dokázat, že demokracie stále něco znamená, že jde o samosprávu, nikoliv o dominanci peněz nad politikou?

Optimismus je spojen s městy, možná se historie vrací, kdy svobodná města, městské státy - nebo města prvních amerických osadníků - měla lepší představu, jak by měla vláda vypadat. Byly to inkubátory společenských a politických inovací. Ale středověká města byla příliš malá. Máme nové možnosti.

Je tu však také nový vynález – národnost. Posledních 400 let byl hlavním subjektem národní stát, který často nedokáže účinně spolupracovat napříč hranicemi a řešit společné problémy. Globalizace z toho hodně setřela, už neexistuje moc národních výrobků. Také oteplování je globální, nehledí na hranice. Máme lékaře bez hranic, nemoci bez hranic, finanční kapitál bez hranic, imigranty, bankovní krize, technologie, ale nemáme občany bez hranic, demokracii bez hranic. Tomu brání národní předsudky, národní ambice, jak to ukazuje historie válek. Na Ukrajině vidíme obnovu národních předsudků z 18. a 19. století a něco podobného uvidíme i v evropských volbách.

Co s tím?

Změňme subjekt – ze státu na města, z premiéra na primátora a starostu, a zaměřme se na lidskou solidaritu, humanitu.

Kouzlo města - umožňuje společnost i pospolitost. Je tam mnoho nových příležitostí pro ty, kdo se chtějí vymknout z tradičních sevření a venkovské bídy, ale přitom se nemusí vzdát sousedství, solidarity a bratrství.

Není to jen „významná úroveň vládnutí“, jak poznamenala Evropská komise, je to základní úroveň vládnutí. Když se loni vyhrotil rozpočtový spor v americkém Kongresu a americká vláda musela na několik dní zavřít své úřady, nikdo si toho ani nevšiml. Avšak města nemohou zavřít krám, nestalo se to ani ve středověku, v čase obležení nebo moru.

Nemohou se také chovat jako filozof, který „zde stojí a nemůže jinak“ – i socialistický starosta musí hledat podmínky pro podnikání, i liberální starosta musí jednat s odbory. Volby nemohou být loterie. Město musí fungovat. V Rotterdamu, který je v posledních letech rozvrácen rasovou nenávistí, je starostou muslim původem z Maroka.

Být starostou je jiný druh politika, protivné strany spolu sousedí. Mají děti, které chodí do stejné školy. Vyžaduje to pragmatické rozhodování, s jakým se méně často setkáváme na celostátní a mezinárodní úrovni. Města nejsou dobrá jen pro vládnutí, ale také pro kooperaci. I kooperaci měst, rovného s rovným. Na baltském pobřeží se obnovuje spolupráce někdejších hanzovních měst, bez ohledu na hranice.

Města jsou multikulturní, ve městech kultura vzniká. Větší polovina lidstva už žije ve městech. Mohou být subjektem glokalizace, působení v místě s globálním dopadem. Města budou první obětí zvyšování mořské hladiny, každá další bouře bude horší. Čtyři pětiny uhlíkových emisí pocházejí z měst. Proto vzniklo Hnutí 40 měst (fakticky jich je 65), které se s tím chtějí vypořádat.

Mohou být efektivními průkopníky. Kalifornská města jsou nejvíc zatížena smogem, proto Kalifornie zpřísnila standardy automobilových emisí nad federální normu. Americké automobilky, které tam mají 15 procent odbytu, se musely přizpůsobit a nakonec přecházejí s celou produkcí na kalifornský standard.

Názorný je problém s nelegálními imigranty, vláda je bezradná, zákon nedovoluje jejich legalizaci, a tedy ani pojištění, řidičáky, školy, ale ekonomika se bez jejich práce neobejde. Města sama proto začala vydávat „městská víza“.

Starostové jsou specialisté na realitu, zdůrazňuje Benjamin Barber, proto doporučuje vznik poradního orgánu (parlamentu starostů či primátorů), který by nabídl zásadní posun principů globálního vládnutí (akademik, dbalý své pověsti, mluví o posunu paradigmatu):

Glokalizace místo centralismu, horizontální spolupráce místo hierarchie, faktická vzájemná závislost místo zaslepené nezávislosti.

To nás vede k participaci, uvolněné vynalézavosti (místní měna místo chybějících zdrojů v národní měně), k pragmatické občanské spolupráci a přejímání nápadů těch druhých.

Nakonec i bez toho parlamentu.

Publikováno se souhlasem vydavatele.