Měla to být jen výběrová nakládačka, která měla hlavně zastrašit. To prý byl cíl, se kterým vláda lidoveckého premiéra Mariana Rajoye vyslala policejní jednotky do Katalánska z jiných provincií, aby narušily průběh zakázaného referenda o nezávislosti. Neměly mu úplně zabránit. Proto prý mohly dva miliony lidí odhlasovat a vlastně ukázat, že pro nezávislost je menšina z 5,2 milionu voličů.
Avšak urny, které policie zabavila, podle některých pramenů obsahovaly 700 tisíc hlasů. Pokud by v nich vládl stejný poměr ve prospěch nezávislosti 9:1, byly síly v zemi zhruba půl na půl. To však platilo jen do policejního zásahu, který prý přesvědčil i odmítače. Navazující generální stávka naznačuje, že do pohybu se dostává něco, co je mimo kontrolu.
Katalánská touha po nezávislosti má historické a národní pozadí sahající do hloubi staletí, ale přesto bych nyní hledal hlubší motivy spíše v občanské než nacionalistické rovině. Předpokládaná kompromisní nabídka centrální vlády se možná chytí širšího užití katalánského jazyka. Ústava předpokládá přenesení kompetencí pro autonomní komunity v oblasti kulturní, sociální a zemědělské politiky. Co je však opravdu ve hře, to jsou širší pravomoci, které vyžadují moderně smýšlející oblasti kolem Barcelony, znechucené přežilou centrální vládou pravicových lidovců.
Je hodně dokladů pro to, že současný vývoj v Katalánsku má spíše občanské zdroje. Je plodem nedávné krize, která strhla zemi do područí madridské finanční oligarchie. To občany přinutilo, aby si uvědomili příčiny své bezbrannosti. Osvětluje to myšlenka, kterou jsem našel v nedávném vystoupení amerického lingvisty Noama Chomského, jednoho nejvlivnějších levicových intelektuálů současnosti. V debatě o zdravotnickém systému Spojených států poukázal na zásadní obecnější problém:
„Tato otázka obrací naši pozornost k hlubokému demokratickému deficitu v atomizované společnosti, které chybí obvyklé občanské asociace a organizace umožňující lidem smysluplnou participaci na rozhodování o politických, sociálních a ekonomických záležitostech.“
V Katalánsku už stihli na tento hluboký demokratický deficit zareagovat a zmíněnou atomizaci potlačit.
Zkusme si připomenout, co se tam stalo. Španělsko má za sebou několikaleté období drastického splácení státních dluhů. Nadělal je sice finanční sektor svými spekulacemi, ale dokázal je překlopit do zadlužení vlády. Bankéři si vydělali, a daňoví poplatníci to musí zaplatit.
Připomněl jsem si to nahlédnutím do oficiálních dokumentů. Ještě v prosinci 2008 tvrdila pravidelná mise Mezinárodního měnového fondu, že španělský bankovní systém se drží, a děje se tak díky dobrému fungování regulace a dozoru. Nicméně na obzoru narůstaly problémy, a tak vláda vytvořila zvláštní fond, který měl bankám doplňovat chybějící hotovost. Nejprve 30 – 50 miliard euro, a v následujících dvou letech snad 100 miliard euro. K tomu si banky samy půjčovaly a vláda jim poskytla garance 100 miliard euro v prvním pololetí 2009 a dalších 100 miliard euro pro následující období. Slíbila bankám i doplnění kapitálu, pokud to budou potřebovat.
Madridská vláda však slibovala víc, než měla. Ještě dva roky předtím byl státní rozpočet v přebytku o 1,8 % HDP, ale ze vzorného žáka se však rychle stával fiskální lazar. Už roku 2008 činil rozpočtový schodek 3 % HDP a o rok později 5 % HDP. Lze to vyjádřit i většími čísly, protože státní rozpočty představují tak polovinu HDP. To znamená, že hašení krize, způsobené zaslepenou hltavostí bank, spotřebovalo roku 2009 tolik peněz, že vláda použila o desetinu víc zdrojů, než dokázala běžně vybrat. Každé desáté euro bylo na dluh. Když začal hrozit krach, přišly na pomoc zdroje evropských mechanismů a MMF, ale i jejich podmínky. Zničující státní zadlužení se hodilo na hrb občanům, a ti dostali ještě druhou o zeď. Když nezaměstnanost vyskočila do dvouciferné výše, MMF moudře radil snížit mzdy a zrušit práva kolektivního mzdového vyjednávání.
Z toho vznikly masové protesty „rozhořčených“ (indignados), kteří se scházeli na náměstích každého 15. měsíci (Hnutí 15M). Tento impulz pak přerostl i do dalších částí světa a někde obsadil finanční centra (Occupy Wall Street), jinde dokonce svrhl vlády ( arabské jaro). Španělská strana nespokojených občanů se jmenuje Podemos (Můžeme) a v Katalánsku výrazně uspěla. V Barceloně se podařilo aktivistům z hnutí 15M vytvořit občanskou koalici Barcelona en Comú (Společně) , která roku 2015 vyhrála municipální volby.
Protestní hnutí přijalo svou odpovědnost velice uvědoměle. Jasně vnímalo potřebu zrušit Chomským zmíněnou atomizaci společnosti, která brání společnému řešení problémů. Sáhli proto po novém nástroji, elektronických systémech pro vedení veřejné debaty a organizaci voleb. Prvním krokem, ještě před volbami, byl vznik etického kodexu hnutí Barcelona en Comú, po něm proběhly elektronické primárky pro kandidátku. Potom se stejnými nástroji tvořil volební program, a po vítězství i program vládnutí barcelonské radnice.
Všechny tyto nástroje vznikaly ve spolupráci s vývojářským týmem D-CENT, který získal grant Evropské komise v 7. rámcovém programu výzkumu a vývoje EU. Důraz byl kladen na bezpečnost systému a na to, aby osobní údaje nebyly zneužitelné ke komerčním účelům, jako třeba na Facebooku. Systémy proto mají společný přihlašovací systém, který je uzavřený technikou blockchain, to znamená, že se odehrává ve smyčce počítačů mimo síť. Mezi členy týmu byl prof. Bernard Lietauer, belgický guru pro alternativní měny. A tak byl touto technikou do systému zakomponován i nástroj pro symbolické odměňování, který může být případně použit jako alternativa pro úvěrování nebo financování místních rozvojových programů.
Hnutí Barcelona en Comú je velice decentralizované a vstřícné solidárním akcím. Často vystupuje polemicky vůči samotným základům kapitalismu. To mne vede k názoru, že nezávislost Katalánska není ani tak sobeckým projektem, poukazujícím na to, že provincie víc dává, než dostává od centrální vlády v Madridu. Půjde spíše o nedůvěru k chování vzdáleného centra, spor o priority v použití zdrojů. Jakkoliv však jsou Barcelona jako centrum Katalánska a Madrid jako sídlo centrální vlády v konfliktu na hranicích občanské války, barcelonská radnice si s tou madridskou nejspíše porozumí, protože i v Madridu vyhrála opozice a používá stejný systém.
Předpokládám, že vláda v Madridu padne, je ostatně menšinová, a předčasné volby přinesou nové rozložení sil. Španělská levice je ve věci nezávislosti Katalánska rozdělená, ale může dosáhnout shody ve věci ekonomické budoucnosti země. Ta je zatím ve vleku obrovského státního zadlužení. Je však stále zřejmější, že i dluh je politická kategorie. Podobně jako atomizace, zmíněná Chomským, slouží k odsávání demokratických práv občanů.
Funguje to jednoduše. Když pravice během své vlády dostatečně vystupňuje státní zadlužení, má jistotu, že i kdyby levice vyhrála příští volby, nebude mít šanci naplnit svůj program veřejných služeb a sociálních programů. Bude se muset podílet na škrcení (austerity), jak je to vidět třeba na vládě strany Syriza v Řecku. Tím si ohrozí svoji budoucnost.
Je bezpočet nástrojů jak nadělat dluhy a tvářit se přitom zodpovědně. Nejoblíbenější je snižování daní se slibem, že to zvýší hospodářský růst. Vyzáblé rozpočtové příjmy pak rozdmýchají reformní vášně. Podfinancované zdravotnictví volá po soukromém zdravotním připojištění. Mizerné vzdělání ve zchudlých veřejných školách povzbudí vznik placených soukromých. Díry v penzijním systému slouží jako argument pro vznik dalších pilířů, do kterých můžete třicet let spořit, aby vám pak někdo vysvětlil, proč tam nic není. Občan najednou zjišťuje, že to, co se tvářilo jako snížení daní, ho fakticky přinutilo platit stejné služby dvakrát.
Ve Španělsku dosáhli tohoto výsledku převzetím ztrát bank, které to se spekulací trochu přehnaly (ale předchozí zisky akcionářům bank nikdo nebere). Bylo to tak do nebe volající, že se prosadila snaha, aby si banky v Evropské unii hradily své ztráty co možná samy. Jsou pod přísnějším dohledem, zejména ty větší, aby se dalo zasáhnout v době, kdy je to ještě zvládnutelné.
Boj o samostatnost Katalánska je projevem „rozhořčení“ z bezohledné a asociální politiky vzdálených velkých peněz. To je tvrdší soupeř než policie otrávená z toho, že musí mlátit vlastní lidi. Kdyby se tohle podařilo Kataláncům prolomit, pomohou celému Španělsku.
Zbyněk Fiala
Vyšlo na Vasevec.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
