Na předpovědi konce světa, jak ho známe, nelze reagovat pouhou ironií a pohrdavým nezájmem. Může se stát, že příštím generacím zanecháme jen trosky, poušť a smetiště. Tempo spotřeby, hromadění odpadů a zásahů do životního prostředí natolik vyždímalo kapacity naší planety, že současný životní styl a jeho neudržitelnost jsou jasnou předzvěstí katastrof, jaké už dnes periodicky prožíváme v různých částech světa. Důsledky současných nerovnováh mohou být zmírněny jen rozhodnou akcí – tady a teď.
Slova osamělých „ekoteroristů“? Nikoliv, čteme encykliku Laudato si, kterou papež František burcuje k akci proti klimatickým změnám. A k obnově důvěrného vztahu člověka s přírodou. Nápravu nečekejme od občasného odstranění těch nejhorších škod, zdůrazňuje dále papež. Musíme jít systematicky po příčinách, a ty najdeme také v sociální, kulturní a duchovní oblasti. Výzva k akci vychází z pojetí „integrální ekologie“.
Odbornou argumentaci papež přejímá od Mezivládního panelu pro otázky klimatických změn IPCC a plní tak velice cennou osvětovou funkci. Nejde však o náhodný výlet na cizí území. Katolická církev tím rozšiřuje záběr své sociální doktríny (tato doktrína vyšla před lety i česky a stojí za pozornost). Encyklika navíc obratně pracuje s klíčovým prvkem víry, tvořeným „věčností“, posouvá jej významově také jako zachování podmínek pro život dalších generací. Úkolem křesťana je tedy udržitelnost. Avšak nejen křesťana. Papežova encyklika se obrací k lidstvu jako celku, je to nabídka spolupráce. A hodnot, samozřejmě.
Hodnoty však lze čerpat i odjinud. Papež si všímá, jak působí kořistění a degradace životního prostředí na lidi, kteří na daném území odedávna žili. Nejde jen o to, že přicházejí o zdroje svého živobytí. Rozpadají se i jejich sociální struktury, které od nepaměti utvářely jejich kulturní identitu a cit pro smysl života a svého společenství. Půda pro tyto lidi není zbožím, ale darem od Boha a předků, kteří zde působili dávno před nimi.
Papež přitom jde dál než zhruba ve stejné době zveřejněná zpráva Globální komise pro ekonomii a klima (po odborné stránce vedená britským ekonomem Nicolasem Sternem) pod názvem Lepší růst, lepší klima. Orientace na růst je totiž ošidná. Podle papeže lze často zlepšit život i bez hospodářského růstu v dnešním pojetí, protože zdroje planety nejsou bezedné. Mělo by nám spíš jít o zlepšování kvality života, což už nespočívá v pouhém hromadění statků. Papež se tak blíží pojetí „ekonomiky ustáleného stavu“ (steady-state economy), jak ji rozvíjí marylandský profesor ekonomie Herman Daly.
A pak je tu výzva k sociálním inovacím, či spíše k osvědčenému družstevnictví. Samotný výraz papež nepoužil, ale vyzývá ke společnému hospodaření v obci a zejména ke spojování sil zemědělských výrobců, aby měli lepší vyjednávací pozici. Varuje také před zaslepenou orientací na úspory z množství, tedy na monokulturní hospodaření na co největších rozlohách. Vidí, jak to menší rolníky vytlačuje z půdy a zbavuje tradiční obživy.
Připomíná proto, že veřejné autority mají právo i povinnost přijmout jasná a důrazná opatření na podporu malých výrobců a diferenciaci produkce. Má-li být zajištěna ekonomická svoboda, které lze skutečně využít, musí být prosazována omezení pro subjekty s velkými zdroji a finanční mocí. Důležitý je také tlak nevládních organizací na obranu životního prostředí a větší sociální spravedlnosti.
Řekl bych, že papež tím přejímá avantgardní roli. Vnímám ji o to intenzivněji, že encyklika vyšla v čase vzpomínání na Mistra Jana Husa, neohroženého myslitele, který také volal po obnově smyslu věcí světských i církevních. Papež zaujímá postoj, který bych očekával od moderní levice, ale tu nikde nevidím. Dnešní rozdělení na levici a pravici ve vztahu k životnímu prostředí spočívá v tom, že jedni ji drancují pro zisk a druzí pro pracovní místa. Těžko si představit lepší souznění duší. Dál od nich.
Nicméně i osoby tohoto duševního nastavení se papež snaží oslovit. Patří jim myšlenka ze 191. odstavce encykliky Laudato si: „Stačí věci nahlédnout v perspektivě většího obrazu, abychom viděli, že velice ziskové mohou být i diverzifikovanější a inovativnější formy produkce s menším dopadem na životní prostředí.“
Jednou je to encyklika, a tak by to mělo hřmít v kostelech. Jenže nedělní kázání už u nás dávno nemají ten vliv jako v časech Mistra Jana. Možná, že už nemají vůbec žádný vliv. Zato jsou k dispozici modernější nástroje. Začít lze tím, že výzvu k nápravě trýzněného světa rozešle pražská arcidiecéze poštou ředitelům, bankéřům a správcům veřejného blaha. A když využije svého nemalého vlivu v médiích, může v nich obětovat část prostoru, který by jinak věnovala honbě za církevním majetkem, a nabídnout jej – tak jako papež – odborníkům a jejich zkušenosti s šetrným hospodařením. Může uplatnit svou lobbistickou píli, aby strategie snižování materiálových a energetických nároků našly cestu do učebnic.
Máme tu také stanu lidovou, která vnímá nejcitlivěji podněty z církevního prostředí. A momentálně má – díky Bohu – kompetenci v zemědělství. Ministrem je dokonce vzdělaný agronom Jurečka. Tak aspoň tam bychom mohli proboha začít. Zkusit hledat diverzifikovanější a inovativnější produkci, než jsou žluté a zelené pouště pro vše, co není řepka nebo kukuřice. Vrátit život půdě, aby posloužila i příštím generacím. Zamyslet se nad skutečnými ekonomickými svobodami obyvatel dnešního českého venkova a zkusit pro něj něco vymyslet. A prosadit!! Sám se přičiň, a Bůh ti pomůže.
Určitá regulace bezmoci však v Čechách už proběhla. Církevní restituce uvolňují hospodářská stavení a pozemky pro zbožnější využití. Papežova slova proto přicházejí jako na zavolanou. Je církevní tradicí, že sny o nové společnosti byly realizovány jako klášterní bratrstva založená na sdílení a spolupráci. Tuto šanci by měly nabídnout i teď, a nemusí ji obehnávat zdí klausury. Tak jako papež, který se neobrací jen k věřícím, ale ke všem lidem, mohou i obdarované české církevní podniky začít experimentovat s hospodařením, které by zastavilo úpadek venkova a znovu prodloužilo příležitosti spoluobčanů. Aby obnovilo naši vůli myslet aspoň v časovém horizontu udržitelnosti, když už ne věčnosti.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
autor: PV
