Penzijní fondy druhého pilíře nemají dost účastníků a účastníci nemají výnos ani na úrovni inflace. Ranou z milosti je slib nové ministryně práce Michaely Tominové Marksové, že do roku 2016 druhý pilíř zruší. Nebude chybět, kdo si koupil české státní dluhopisy, investoval stejně jako důchodový fond, ale je na tom líp - má státní garanci, nemusí živit nákladné správce a je pánem svých peněz.
Tvrzení, že penzijní reformu potopila ČSSD, která od začátku slibovala, že druhý pilíř ruší, jen odmítá přiznat, že šlo o reakci na předchozí kroky Nečasovy vlády k oslabení a rozvrácení průběžného důchodového sytému. Připomeňme si vyvádění přebytků z důchodového účtu na zalepení děr ve státním rozpočtu, předpisy, které umožnily, že pětina důchodců jde do důchodu předčasně, drastické omezení plateb OSVČ a snižování sazeb sociálního pojištění. Vyvádění třetiny platby zaměstnance do průběžného systému na pseudosoukromé konto (se kterým majitel nedisponuje) pak provázelo strašení, že dnešní mladí nebudou mít vůbec žádný důchod. Takovou nezodpovědnost prostě nebylo možné tolerovat.
Finanční krize zároveň ukázala, jak je krátkozraké slibovat výnosy z nejvyšší konjuktury na nějaké dlouhé období. Když porovnáme výsledky průběžných důchodových systémů a penzijních fondů ve světě, vidíme, jak průběžné systémy v krizi držely, zatímco fondy ztrácely a krachovaly.
Jiskérku naděje vidí v penzijních fondech – a pokud možno povinných - jen ministerstvo financí. Kdyby byly dostatečně velké, mohou levně vykupovat značný podíl státního dluhu a zbavit ho měnového rizika. Proto to také budou hlavně státní finance, kdo výpadek druhého pilíře nejvíc pocítí. Potvrzuje to nahlédnutí do souhrnného portfolia důchodových fondů na webu ČNB: Důchodové fondy zatím vložily tři čtvrtiny svých skromných prostředků do státních dluhopisů.
http://www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/souhrnne_informace_fin_trhy/zakladni_ukazatele_fin_trhu/fondy_ps/fps_ukazatele_tab04.html#04
České dluhopisy zatím nenesou skoro nic, ale to se změní, protože hlavní nastavení úrokových sazeb má dva zdroje – nedostatek poptávky v recesi a obrovské peněžní injekce amerických Federálních rezerv a Evropské centrální banky. Fed začal snižovat své „kvantitativní uvolňování“ o 10 miliard dolarů měsíčně. Pokud se nic nezmění, letos s ním skončí úplně.
Na trhu se objevují výpočty, co to udělá s úrokovými sazbami a náklady na obsluhu dluhu. Zejména u státního dluhu jde o hodně, neboť ten se – jak známo – neplatí, ale pouze se roluje kupředu. Analytici nyní probírají výzkum společnosti McKinsey Global Institute, kde se objevily některé odhady nákladů zásadní změny po skončení kvantitativního uvolňování. Informuje o něm i Patria.
http://www.patria.cz/zpravodajstvi/2553943/az-vyschnou-snadne-penize.html
Soustřeďme se teď jen na důsledky, které se dotknou státního dluhu. Průměrná splatitelnost státních dluhů USA a Eurozóny je pouhých 5,4 roku, to znamená, že každoročně je třeba refinancovat zhruba pětinu tohoto dluhu.
Kdyby se výnosy benchmarkového desetiletého státního dluhopisu USA vrátily na úroveň, kterou měly před nástupem finanční krize v roce 2008, vzrostly by proti dnešku na dvojnásobek a proti nejnižším hodnotám z loňska dokonce na desetinásobek. Investoři na sekundárním trhu dnes počítají s výnosem 2,6 procenta, ale toho dosáhnou jen nižší kupní cenou, protože kupon připomíná stav z doby emise, kdy stačilo nabídnout kolem 0,6 procenta.
Předpokládejme, že podíl desetiletých dluhopisů na trhu zhruba zůstane zachován a každoročně dospěje do splatnosti desetina těchto dluhopisů. Peníze, které na to budou potřeba, se získají novými emisemi. Každoročně je tedy třeba investorům vnutit desetinu desetiletých dluhopisů znovu a budou-li mít kupon s dvakrát vyšší úrokovou sazbou než loni, je to totéž, jako kdyby náklady celého dluhu rostly o desetinu ročně. Státní dluh USA je samozřejmě financován i dalšími cennými papíry s delší i kratší splatností a jejich průměrná pětiletá splatnost naznačuje, že náklady obsluhy dluhu řádově vzrostou o pětinu ročně (za dva roky o dvě pětiny …).
K nám to jistě dolehne také, byť mírněji, protože průměrná splatnost českého státního dluhu je něco přes 8 let. Výhodu delší splatnosti však smázla ČNB devalvací koruny, která k růstu úroků přidá u zahraniční části dluhu ještě dodatečný náklad na směnu korun za eura. I tak už je obsluha státního dluhu větší než primární schodek státního rozpočtu, který od těchto nákladů odhlíží.
Neměli tedy bychom raději vše rychle splatit, abychom byli z lesa venku? Loni jsem našel na alternativním webu e-republika.cz výpočet, podle kterého bychom při standardní úrokové sazbě 4,6 procenta mohli (předloňský) český státní dluh splatit dvaceti ročními splátkami po 132 miliardách korun.
http://news.e-republika.cz/article1923-Kouzla-kolem-eskeho-statniho-dluhu
Znamenalo by to opravdu drastickou změnu. Nejenže bychom museli skončit se schodky státního rozpočtu, které běžně přesahují sto miliard korun ročně, ale museli bychom naopak vytvářet stejně velké přebytky. Pokud bychom si chtěli tento gigantický úkol usnadnit zmrazením stávajících nominálních výdajů státního rozpočtu na dvacet let, pak při dvouprocentní inflaci, o které sní ČNB, by mezitím reálná hodnota rozpočtu klesla o třetinu. Za dvacet let bychom tak slavili splacení státního dluhu suchým chlebem a vodou z potoka, což by těm, kdo se mezitím stanou bezdomovci, ani nepřišlo. Kdo to považuje za absurditu, má pravdu, byla by to spolehlivá metoda, jak ekonomiku položit, a těžko předpokládat, že by si to občané nechali líbit.
Zkusme raději uvažovat realisticky, že to pohrneme dále před sebou a v nejlepším případě zadlužování zastavíme a budeme je rozpouštět v hospodářském růstu a inflaci. A co s penzijním systémem? Možná bychom mohli pro začátek uvážit pořádek, to znamená, že všichni platí, co zákon požaduje. Současně bychom měli odstranit nespravedlnosti, které jsou v systému obsaženy, kdy je všechno navaleno na zaměstnance. A nakonec bychom měli znovu promyslet pravidla solidarity, jak k tomu nabádá i obrovský nárůst nerovností. To jsou tři základní prvky civilizovaného řešení. A kdyby se k tomu ve veřejných financích méně kradlo, snížil by se tlak na zvyšování státního dluhu.
Všechny ostatní plky o příliš vysokých nákladech práce (takže se sníží pojistné a vyhrotí schodky důchodového účtu) nebo o příliš vysokých veřejných výdajích (takže se přiškrtí veřejná správa a nejsou lidi na odhánění zlodějů) jsou pokusem vlákat nás znovu do důchodové a dluhové pasti.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz
