Kdybych politologa Petra Robejška posuzoval jen podle toho, co řekl Kateřině Perknerové pro Deníky, byl bych s tím rychle hotov.

„Společnosti, ať už americká, bulharská nebo česká, mají pomalu dost paternalistického přístupu elit, který jim říká, co smějí, a hlavně, co nesmějí říkat. Druhý moment je vznik poptávky po typu politika, který věci popisuje třeba drsně, ale jasně. Tím, jak je pojmenovává, vyjadřuje, co si myslí velká část národa.“

Nabízí tedy skok z bláta do louže. Místo toho, aby politik společnosti paternalisticky řekl, co smí, a hlavně, co nesmí říkat, prostě jasně a drsně ohlásí, co si myslí většina. Jasně a drsně, chcete jít s většinou? Chcete demokracii? Správně. Přijďte volit a hlasujete pro mě!

Používám jasný a drsný tón s vědomím, že Petru Robejškovi úmyslně křivdím. Ve skutečnosti ho řadím mezi levicově uvažující pravičáky, což zase není nic divného, protože většina západních centristických stran, které se samy deklarují jako pravice, jsou nalevo od naší levice. Což mimochodem platilo už za komunistů. Pamatuji si své ohromení, když jsem v půli 80. let vyslechl nový program německé křesťanské demokracie a nestačil se divit, co se sociálně uvažující občan odvažuje chtít.

Ale jsou i jiné levice. Shodou okolností ve stejnou dobu, kdy politolog Petr Robejšek prezentoval svůj nový politický projekt, lovící v pravicovém rybníku Andre Babiše za pomoci odlišného velkopodnikatelského zázemí, zazněly ve skromném prostředí levicového debatního klubu SPAS zkušenosti s veřejnou účastí na politickém dění v ryzím kadlubu levicového žáru, v jižní Brazílii a Jižní Americe vůbec. Prožíváme sice rok, kdy jim to tam končí po „studeném puči“, kterým byla svržena brazilská prezidentka Dilma Rousseffová, ale historická lekce už byla založena do paměti lidstva.

Se svou zprávou z Brazílie přišel ředitel Centra globálních studií Akademie věd ČR doc. Marek Hrubec, který tam má za sebou první část akademického roku v roli hostujícího profesora. Levicová a revoluční hnutí jsou jeho vědním oborem, proto i jeho výpoveď vyznívá systematicky. Radikálnost brazilské zkušenosti podle něj spočívala v tom, že lidé nereagovali na výzvy k následování někoho, kdo ví nejlépe, co si většina myslí, ale naopak dokázali své potřeby a starosti protlačit zdola.

To vám neřeknou volby. Neřekne to dokonce ani referendum, pokud jde jen o to, jak zaškrtnout jména na kandidátce nebo odpovědět na položenou otázku.

„Co to jsou volby? Pokud před nimi neprobíhá informování a diskuse, pak volby jsou jenom potvrzováním předsudků, které lidi mají. Nic víc. Je dobré, když si lidi potvrdí své předsudky ve volbách, ale to není informované rozhodování o tom, co občané chtějí. Takže referendum může být dobré, ale je to pořád dost špatná forma rozhodování,“ je přesvědčen Hrubec a neváhá tvrdit, že volby na bázi potvrzených předsudků jsou spíše hrozbou demokracie.

Co by tedy lidé měli chtít? Inu, participativní rozhodování. Heslo se už u nás chytilo, obsah moc ne. Je to nástroj pro stanovení priorit, který se promítne do rozdělování rozpočtů. V Česku to zatím probíhá v podobě zahřívacího běhu na místě, kdy se veřejnosti nabídne jednání a hlasování nanejvýš o jednom procentu veřejných zdrojů nebo raději jen o pouhém zlomku procenta.

V Brazílii to byly v některých městech desítky procent a ovlivňovalo to i centrální rozhodování. Lidé nevolili jen poslance, ale také peníze, které budou využity pro realizaci toho, co je dole považováno za nejdůležitější. Jiný kraj, jiný mrav, našima očima je to dost divočina, ale v Jižní Americe jde o květ svobody, který přežil od pádu autortitativní pravice někdy roku 1989. My šli jinudy.

Ani Petru Robejškovi není představa aktivní účasti občanů při rozhodování cizí. V jiném rozhovoru pro studentský portál říká:

„Jisté je, že demokracie může fungovat pouze tehdy, když lidé budou mít oprávněný pocit, že spoluvládnou. To je o to důležitější, že se dnes politické strany odlišují pouze rétoricky a jen do té doby, dokud jsou v opozici. V tu chvíli, kdy jsou u moci, tak se lišit přestávají. Zároveň mají opoziční i vládnoucí strany vždy jeden společný zájem a to je vytěsnit občany od moci a vnutit jim dojem, že ti nahoře to již zvládnou sami.

Občané tedy musí nejenom překonat vlastní nechuť, investovat do politické práce čas, ale překonat i nechuť profesionálních politiků je k tomu pustit. Kompromisní řešení tohoto problému by bylo, kdyby se občané s co největším úsilím snažili prosadit možnost častěji rozhodovat v referendu. Pak by nemuseli průběžně investovat tolik času do politické práce, a přesto by se podstatně výrazněji než dnes spolupodíleli na utváření politiky,“ říká Robejšek a dodává:

„Účast na politice je namáhavá. Nestačí o ní jen mluvit a případně za něco demonstrovat. Politika vyžaduje průběžnou, nespektakulární aktivitu, v optimálním případě na komunální úrovni.“

Ovšem jednou věcí je umožnit lidem něco říct, a druhou, umožnit jim něco rozhodnout z alternativ, které vytvořili a probírali od samého začátku.

Jsme znovu zpátky na semináři SPAS posloucháme, jak to chodí podle Hrubce v Brazílii. Nebo jak to tam donedávna chodilo - a možná ještě nějaký čas vydrží, ve státech federace může být situace jiná než ve federálním kongresu:

„Důležité pro participativní rozhodování je, že lidé participují na diskusi. Sejdou se a mluví o tom. Máme tu třeba tři bloky domů. Stanoví se termín, lidé se sejdou večer v místní škole a mohou diskutovat o problémech ve své čtvrti. Pak se mohou sejít třeba za celou čtvrť.

Nepřijdou všichni, někdo chce, někdo ne. Mohou se také střídat, někdy může ten, někdy jiný. Asi nepůjde celá rodina. Nebo z přátel přijde jeden. Mohou se delegovat jak chtějí, ale každý má možnost přijít. Tohle trvá tak od jara do léta na úrovni bloků domů, čtvrtí, jak jsou vypsané termíny.

Každý mluví o tom, v čem vidí problém, a taky, co by se mělo nejdřív řešit a jak. Lidé žádají přidat třeba na zdravotnictví nebo na dopravu.“

- Ze státního rozpočtu, nebo z toho lokálního? (Otázka z publika)

„Ze všech možných. Na úrovni čtvrti se rozhoduje o tom místním rozpočtu, na úrovni města o městském. Na úrovni státu o státním. Na všech úrovních. V některých městech je to zavedeno jenom ve čtvrti, v některých městech je to na úrovni celého města, ale bylo to někde zavedeno i na úrovni celého spolkového státu. Diskutuje to tom, co chcete nejvíc podpořit - a máte před sebou rozpočet. Na zdravotnictví a dopravu zvýšit, na obranu a policii snížit. Bezpečnost lze zvyšovat i tak, že místo nebezpečného místa, jako je parkoviště, kde se krade, uděláte park nebo dětské hřiště.“

Je jasné, že přijdou hlavně ti, kdo mají nejhlouběji do kapsy a něco chtějí. Je to reakce na extrémní nerovnosti, které lze touto formou trochu vyrovnávat. My jsme samozřejmě jinde. My do takové situace teporve směřujeme, jak ukazuje zřetelný trend, že většina výnosů hospodářského růstu směřuje k hornímu jednomu procentu. Ale i kdyby to nebylo tak hrozné, peníze jsou důležité.

„Proč jsou lidé u nás pasivní? Protože nemohou rozhodovat o financích,“ diagnostikuje Hrubec.

Také Robejšek se snaží uchopit rozdělení společnosti:

„Politika je tam někde nahoře, to jsou ti, kteří žijí ve zvláštní vzducholodi zcela odpoutáni od toho, co se děje pod nimi, a zcela zaměstnáni tím, co se děje v té vzducholodi samotné. A myslí si, že díky řízení své vzducholodi řídí i společnost. Jenže tam dole se dějí úplně jiné věci, tam se žije praktický život, tam jsou lidé, kteří nemají dost peněz, kteří se cítí opomenuti a hledají někoho, kdo jim srozumitelně řekne, co se děje ve světě.“

Ale jak dál? Stačí to jen lidem jasně a drsně říct, nebo s tím zkusit něco udělat? Jistěže je dobré vědět, co se děje ve světě. Lidi někdy uklidní vědomí, že by mohlo být hůř, ale zatím není. Tohle u nás obzvlášť funguje.

Rozumná, věcná, systematicky uvažující pravice nám chybí. Ale totéž se dá říci i o levici. Pokud se Realisté chtějí uchopit tématu, jak nám Evropská unie chybí, usnadní autentické levici úvahy o tom, jak Evropskou unii změnit, aby se vrátila k roli civilizační mise a mocné síly na obranu před bezohledností nadnárodních korporací, válkychtivým extrémismem některých spojenců nebo lokálními vyděrači a blázny.

Demokracie je diskuse, a diskuse potřebuje aspoň dvě myšlenkové pozice. Zemi by pomohlo, kdyby tady byly. Teď ještě, kdo se toho ujme.

Klasická intelektuální hříčka geniálního matematika Lewise Carrolla o tom, co Alenku potkalo, když vstoupila za zrcadlo, ukazuje svět naruby. Vypadá to jako čiré bláznovství, ale není. Třeba, čím rychleji se ženeme, tím víc stojíme na místě. Ale tak to přece je! Čím víc se ženeme za hospodářským růstem, tím víc stagnují příjmy většiny lidí, jak jsou nejrůznějšími globalizačními smlouvami vtahováni do závodů ke dnu nejnižších nákladů výroby.

Ono to není tak, že bychom museli za zrcadlo vstoupit. My tam jsme. Pravdivý obraz světa lze spatřit, jen když vyjdeme ven. To by byla většinová politika.