Možná je to v případě kanálu Dunaj – Odra - Labe stejný trik jako s Temelínem: studie ano, termíny a kontrakty ne. Třeba jde jen o to, že ministr dopravy Antonín Prachař se nechce se Zemanem hádat a raději vypustí na Hrad rozlícené doktory a profesory. Ale je toho nějak moc najednou. Například úterní úspěch českých vyjednávačů, kteří vyvrátili většinu z 88 připomínek Evropské komise k finálnímu návrhu Dohody o partnerství, lze vyhodnotit i tak, že Brusel nad námi zlomil hůl a přestal trvat na tom, že evropské fondy jsou nástrojem modernizace.
Podrobnosti o uvedených připomínkách EK nemám, přestože bych je měl mít. Jednou z podmínek připravované Dohody o partnerství, od které se odvíjí poskytování evropských dotací, je projednání za účasti veřejnosti. Dopis s 88 připomínkami EK byl však důvěrný. Redakce, kterým se dostal do rukou, jej neotiskly, jen komentovaly. Vyjednávání zástupců české vlády s bruselskými partnery bylo uzavřené, takže neznám víc, než co bylo v tisku.
Ale často i za nepatrnou zmínkou si lze představit mnohem víc. Jako bych před očima viděl podiv unijních expertů nad českým pokusem žádat dotace na megaspalovny recyklovatelného odpadu, když záměrem EU je pravý opak, zvýšit podíl recyklace (a snížit závislost na zahraničních zdrojích surovin).
Stejně tak mohli v Bruselu kroutit hlavou nad českým záměrem podpořit spalování biomasy ve velkých elektrárnách, kam se bude svážet z velkých vzdáleností. Takže biomasa se vykoupí i tam, kde mohla sloužit obcím jako místní zdroj pro energetickou nezávislost. Místo toho se vyplení lesy, zvýší náklady elektrárny a zvedne závislost odběratelů, a ti si ještě za to budou muset připlatit povinným příspěvkem k ceně elektřiny. Další lstivý pokus, jak proměnit obnovitelné zdroje v trest za to, že na to vůbec někdo pomyslel.
Stejně tak lze chápat vlídný, ale důrazný požadavek, že projekty IT je třeba napřed hodně, ale opravdu hodně vysvětlit, než na ně někdo dá korunu (euro) a nepostaví se přitom do řady troubů, kteří kývli na IZIP, systémy úřadů práce, automobilový registr a další.
Zpráva, že po pěti a půl hodině „neformálních“ rozhovorů se podařilo většinu připomínek „vysvětlit“ chápu jako sdělení, že je to nakonec naše věc, jak naložíme se svou historickou příležitostí. Neslyší, kdo nechce slyšet. Aspoň, že je to v klidu. Líbí se vám na slepé koleji? Užijte si to. Peníze do kanálu jsou lepší než válka.
Nevím, jestli se kanál DOL opravdu prodral až na dohled dotací. Nebo že zpráva o chystaném zadání studie proveditelnosti, která přišla z Ministerstva dopravy podle HN, skutečně míří tímto směrem.
Pokud k tomu však dojde, návrh dotace budou tvořit překrásné verše. Je přece hezké, když stavba kanálu, který přičlení Moravu k pobřeží Černého, Baltického a Severního moře, zaměstná 60 tisíc lidí, a to se pravděpodobně bude stavět mnohem déle, než kterýkoliv ze stavitelů naslibuje. Doma se zase ocení, že se podaří pumpnout EU, aby to všechno platila, dokonce víc, než bude zpočátku tušit. Zaměstnanost, radost. Prachy v kapse, blaženost sama.
Ale co potom? Kdo zaplatí provoz? Co bude moravská dálková říční flotila vozit? Do jakých materiálově a energeticky náročných zběsilostí bychom se museli pustit, aby měla co naložit? A jak ty lodě dostaneme z bodu A do bodu B v obdobích, kdy Labe téměř vyschne? Zdymadla jak známo neprší. Peníze, hozené do kanálu, budou marně litovat, že mohly být užitečnější jinde.
Tohle je typická zpráva letošního léta:
Výjimečné sucho panuje na území povodí Ohře. Nejnižší průtoky, jakých lze dosáhnout, jsou na všech menších tocích. Díky nádržím se zatím daří zajistit chod elektráren a bez potíží odebírají vodu i průmyslové podniky na Ohři. Zákaz odběru stále platí na řadě míst. Na zavážení pitné vody cisternami se připravují Severočeské vodovody a kanalizace (SČVK). Situaci výrazně nepomohly ani bouřky a deště, které zasáhly okres v první polovině týdne.
Slovo „zatím“ jsem zdůraznil ve zprávě proto, že jsem ve svém dlouhém novinářském životě viděl i zcela „vypité“ přehrady, jejichž voda se vsákla do žíznivých polí a pastvin (jižní Austrálie), zatímco déšť si dal na řadu let pohov. Kdyby to tamější obyvatelé byli bývali předem věděli, jistě by do toho nešli, ale nejspíš převážil okamžitý zájem stavitelů, realitních podnikatelů s nabídkou pozemků, a politiků chlubících se pracovními místy, a ti už veřejnosti namluvili, co bylo třeba. Teď tam zaznamenává mírné oživení jen pohřebnictví, protože každý týden se oběsí některý z farmářů, kterému žízní uhynulo stádo.
Nenechme se také mýlit tím, že toto sucho je u nás stále označováno za „výjimečné“. Epizody mnohatýdenního nebo i delšího extrémního sucha se stávají pravidlem, byť se srážkový průměr moc nemění - dorovnají jej povodně.
Ve skutečnosti máme úplně jiné starosti, než jak stáhnout veškerou vodu do jednoho prohloubeného koryta, a to narovnat, aby lodě vybraly zatáčku i bez kloubové přídě. Řeky by naopak měly být mělčí a klikatější, aby republikou protékaly déle. Měly by být brzděny po celém toku, od pramínků se spoustou drobných překážek a tůní, až po meandrující dolní tok s širokou zelenou nivou. Potřebujeme nikoliv velké vodní stavby s miliony tun betonu, ale tisíce rybníčků, jejichž odpar krmí mraky pro místní deště a vrací do krajiny pestrý život.
Je pozoruhodné, jak je podobným úvahám kladen v Česku odpor, dokonce i když to má platit někdo jiný, v daném případě Brusel. Samozřejmě, že rybníky v podobě páchnoucí zelené žumpy, do které lze vstoupit jen za cenu pupenců, nikdo nechce. Jenže mohou být i lepší – a nestálo by to skoro nic. Vlastně jsou za to dotace.
Ve společné zemědělské politice EU, do které plyne největší část unijního rozpočtu, se objevila nová podmínka dotací v podobě „ozelenění“ určitého podílu orné půdy, která se dá splnit řadou environmentálních opatření, včetně zatravnění. U nás to však bylo přijato jako pokus okrást zemědělské podniky o část produkce.
Ve skutečnosti je to snaha přivést zemědělce k pořádku.
Když přestanou oborávat pole až ke břehům potoka nebo rybníka a nechají tam dostatečný zelený pruh, sníží splachy ornice a hnojiv do vody a přestanou tak otravovat studně a vraždit vodní život. Přirozené vodní břehy jsou přitom jedním z posledních míst, kde se ještě dokáže udržet zbytek druhové pestrosti.
Ale když změníme rybníky na modravé osvěžující oázy obklopené paloukem, bude to mít také své slabiny. Budou tam lákat cizí lidi. Z toho je vidět, jací jsme to idioti, když dokážeme vydělávat jen na tom, co nás staví před neřešitelné problémy v budoucnosti.
Bruselští vyjednavači nakonec upustili od pokusů vysvětlovat, že konkurenceschopnost spočívá ve schopnosti problémy řešit, nikoliv před nimi ustupovat snižováním prodejní ceny a nároků na životní podmínky výrobců. Z nástrojů modernizace společnosti, kterými měly být evropské fondy, tak zbyde almužna, když už tak trváme na tom, že budeme slouhou.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz
