Zbyněk Fiala: Potraviny jsou zdarma (2)

Podívejme se, zda se to dá ekonomicky ustát - jak v Německu, tak případně v Česku. Není to jen luxus pro pár zbohatlíků? Nebo je to cesta, jak zaměstnat násobně víc lidí za rozumných podmínek a s nesrovnatelněji lepšími výsledky, pokud jde o kvalitu produkce i životního prostředí?

Komunitou podporovaná farma (CSA) v severoněmeckém Buschberghofu má 86 hektarů orné půdy a asi 15 hektarů lesa. Kolik lidí spolek potřebuje, aby byla farma vytížena a její provoz byl udržitelný? To byla otázka, která stála na začátku. Tuto otázku si rozdělme na dvě části - kolika lidem farma umožní dostatečné zásobování potravinami a kolika lidem tento kousek zemědělské půdy poskytne pracovní místa.

Nejprve potraviny. V Buschberghofu si řekli, že produkce z jednoho hektaru přiměřeně nakrmí tak 4 osoby. Z toho jim vyplynulo, že z 86 hektarů se dá vyprodukovat dost jídla pro 344 osob.

Na farmě žije a pracuje 44 osob, včetně pár dětí (ty nepracují) a 12 mentálně postižených (ti pracují). Tento počet je dvě desetiletí víceméně stálý, je tedy udržitelný. Zbývá kapacita výroby potravin pro dalších 300 členů spolku CSA, tedy asi 90 rodin.

K vytvoření pracovního místa pro jednoho člověka tak potřebují jen dva hektary. To je však možné jen proto, že veškerá prvovýroba se namístě zpracovává do kvalitních potravinářských výrobků. Tedy nekončí pytli s obilím za velkoobchodní cenu, ale promění se v chleba s máslem, sýrem a klobásou pro konečného spotřebitele, člena spolku.

Tito spotřebitelé jsou známi předem. A nejen to, nesou i podíl na riziku, že brambor bude méně nebo mléka naopak moc. Za to, že členové spolku dostanou (z toho, co je) co potřebují, zaplatí v průměru 100 euro na osobu měsíčně (s uplatněním solidarity - bohatší víc, chudší míň).

Porovnejme to s vývojem v ČR. Nejprve zaměstnanost. Z pravidelné výroční „zelené zprávy“ ministerstva zemědělství za rok 2011 se dozvídáme, že trend snižování zaměstnanosti v zemědělství pokračuje. V uvedeném roce klesl počet pracovníků o 4 procenta na výsledných 109,6 tisíc mizerně placených osob, což je pouhých 2,62 % z celkového počtu zaměstnanců v národním hospodářství. Průměrná mzda je tu o čtvrtinu nižší než celostátní průměr.

Podíl zemědělství na hrubé přidané hodnotě v běžných cenách podle statistiky národních účtů byl dokonce jen 1,39 % ČR. Že se něčím tak bezvýznamným vůbec zabýváme!

Stabilní je 19 % podíl výdajů za potraviny a nealkoholické nápoje na celkových spotřebních vydáních domácností. Po nahlédnutí do statistik ČSÚ však okamžitě vidíme, že průměr je ošidný, u domácností s nižšími příjmy narůstá podíl výdajů na potraviny, takže v domácnostech chudých rodin s dětmi a v domácnostech důchodců činí spíše 25 procent z celkových výdajů.

(http://vdb.czso.cz/vdbvo/tabparam.jsp?voa=tabulka&cislotab=ZUR5513UU&&kapitola_id=14)

Kolik dáváme na potraviny konkrétně? Zkusme to počítat v eurech po 25 korunách, to nám umožní porovnat naše výdaje s německými. Na konci roku 2010 tak činila průměrná měsíční spotřeba domácností 409 euro na osobu a z toho šlo na potraviny v běžných cenách 79 euro. V domácnostech důchodců to bylo víc, 95 euro (žádné závodky nebo školní jídelny, vaří jen doma), a v chudých rodinách s dětmi drsně míň, potraviny za pouhých 44 euro na osobu.

Němci měli roku 2010 podle Spolkového statistického úřadu průměrnou celkovou měsíční spotřebu domácnosti ve výši 2 168 euro, z čehož 214 euro zaplatili za potraviny (z toho 57 euro za maso a ryby).

(https://www.destatis.de/EN/FactsFigures/SocietyState/IncomeConsumptionLivingConditions/ConsumptionExpenditure/Current_FoodExpenditure_EVS.html)

Členové CSA v Buschberghofu se tak vejdou do průměrného rodinného rozpočtu. A to i když vezmeme v úvahu nižší hladinu příjmů na severoněmeckém venkově, řekněme na dvou třetinách průměrné úrovně, a počítáme jen s 1500 euro měsíčně. Odhaduji, že podíl potravin v celkových vydáních pak nebude činit 10 procent, ale nějakých 13 procent, a jeho absolutní výše trochu klesne na 200 euro. I po zaplacení členského příspěvku tak mělo zbýt na pivo, cukr, olej a hořčici.

Německé solidární hospodaření na farmě s rozlohou na úrovni 100 ha tedy není nedostupný luxus, je nákladově přijatelné i pro lidi s všedními příjmy. (Zatím však počítáme jen s provozními náklady a nezapočetli jsme vstupní investici.)

Podívejme se na to ještě z hlediska výnosů takové farmy.

Nejprve česká data. Produkce zemědělského odvětví činí asi 94 miliardy korun. V roce 2011 dosáhl ukazatel „důchod z faktorů na pracovníka“ 430 tisíc korun. Pracovníků máme 110 tisíc. Souhrnné dotace – české i unijní - činily 42,4 miliardy korun. Když si vynásobíme důchod a pracovníky, dostaneme číslo o pouhých 5 miliard korun vyšší. Kdyby tedy bylo české zemědělství odkázáno jen na trh, pracuje se v něm zadarmo. Je fakticky státní.

Zkusme přepočíst také počet pracovníků na hektar osevní plochy. Osívá se 2,5 milionu hektarů, takže nám vychází méně než 5 pracovníků na 100 osetých hektarů. V Buschberghofu by jich bylo 10 krát víc. Ale nezapomeňme na potravinářské zpracování. V potravinářství je u nás zaměstnáno zhruba stejně osob jako v zemědělství. Schopnost severoněmecké farmy poskytnout práci lidem je i tak zhruba pětkrát větší než nabízí průměrný český zemědělský podnik s navazujícím zpracováním. Ekonomicky to vypadá jako propad produktivity práce na severoněmecké farmě, avšak je třeba započíst i kvalitu potravin, stabilitu hospodaření, přizpůsobení potřebám, nikoliv zisku, a nakonec i kvalitu půdy a životního prostředí.

Kdyby šlo jen o tu kvalitu půdy, která se vyprodala „vysokou produktivitou“ českého zemědělství, v Zelené zprávě 2011 v tabulce na straně 64 se dočteme, že třeba vodní erozí je potenciálně ohroženo 2,1 milionu hektarů a větrnou erozí 270 tisíc hektarů bonitované zemědělské půdy. Srovnejme to se 3 miliony hektarů orné půdy v ČR, aby bylo zřejmé, jak už jsme s tou erozí daleko.

A teď si spočtěme tvrdé prachy. V roce 2010 činil rozpočet Buschberghofu 463 tisíc euro včetně amortizace ve výši 3 procent celkových nákladů. Členové z toho uhradili 360 tisíc euro, to je průměrně 1200 euro ročně. Zbytek byly dotace. Farma je nezisková, takže na pracovníka se tam vyprodukuje něco přes 11 tisíc euro ročně, to je asi 275 tisíc korun. Onen propad produktivity tedy není tak strašný.

Příště se podíváme na historii CSA v Německu a ve světě a dostaneme se i k tomu, jak Buschberghof přišel ke své vstupní investici.

(Pokračování příště)

Publikováno se souhlasem vydavatele.