Zbyněk Fiala: Příležitost pro levici

Babišova vláda se představuje nabídkou programu, který si zaslouží podrobnější čtení. Často je to nesourodé, třeba pasáže o zemědělství nabízejí trochu jiný pohled než příspěvek životního prostředí. Ale kde je vůle, tam je prostor. A vůle je zřejmá. Zrovna v zemědělství se začaly první věci rovnat hned v hodinách po jmenování ministra. Miroslav Toman jednal o problému kůrovcové kalamity se zástupci Hnutí DUHA, kteří mobilizovali podporu pro jiný přístup, než je bezohledné sledování zisku, a navrhl založit společnou platformu odborníků z ministerstev, lesnických organizací a ochránců přírody, kteří budou situaci společně řešit.

Co je na tom levicového? Participace veřejnosti, respektování potřeb lidí, prostor pro využití pracovních sil z místa a malých a středních podniků, rozvoj obcí, a tedy spravedlivější distribuce hospodářských výnosů. Na jiných místech prohlášení je pro takové cíle organizována účinná státní podpora.

Opuštěna je zbrklá představa, že naše štěstí je jen v globalizaci. Třeba u zmíněného lesního tématu nechybí záměr lepšího využití dřeva: „Budeme důsledně trvat na efektivním využívání dřevní hmoty s podporou českého zpracovatelského průmyslu.“ Tedy využití domácích zdrojů domácími kapacitami, a to nejen v případě vody či lithia.

Bylo by snadné připsat levicový duch skladbě podpory, se kterou vláda počítá ve sněmovně. Ale upřímně řečeno, té vycházejí vstříc hlavně „rozdávací“ návrhy, směřující k cíli, kterým je zvyšování příjmů a sbližování životní úrovně s vyspělejšími partnery v EU. To je samozřejmě správné a je škoda, že tento cíl je skryt v hloubi textu, v pasáži o přístupu k reformám EU. Mimochodem, je to v protikladu k naší přirozené ochraně proti migraci – Kdo by sem do té bídy lez?

To hlavní levicové však vidím v agendě reformovaného ministerstva pro místní rozvoj, o které se píše taky trochu jinde, v kapitole o vnitřní bezpečnosti (snad, že o ty kompetence obere vnitro):

„Zefektivníme fungování veřejné s právy, přehodnotíme a změníme kompetence ve vztahu k samosprávě, která by nadále spadala pod Ministerstvo pro místní rozvoj, popřípadě přesunem kompetencí směrem z centra ke krajům a obcím.“ Přesun kompetencí? Správně. Zmenšením měřítka rozhodování se zároveň zvyšují příležitosti pro participaci. A ta zároveň dostává programovou podporu.

Skoro o deset stránek dál najdeme ty potřebné nástroje, aby nešlo jen o výkřik do tmy a odkopnutí plechovky po cestě. Ministerstvo pro místní rozvoj má být zároveň transformováno do ministerstva veřejných investic. Vznikne Státní investiční fond, který povede aktivity i v oblasti regionálního rozvoje a podpory venkova. Obce a kraje dostanou metodickou a odbornou podporu pro správné zadávání veřejných zakázek a nemusí je posuzovat jen podle ceny.

V tom vidím prostor pro hodnocení nabídek například podle veřejné nebo sociální potřebnosti nebo podle jejich souladu s projektem potravinové či energetické soběstačnosti dané samosprávy.

O tom se ostatně v prohlášení mluví i docela konkrétně: „Budeme podporovat rozvoj malé fotovoltaiky a rozšíření zařízení k ukládání energie v rámci podpory občanské i obecní energetické soběstačnosti,“ najdeme v pasáži o životním prostředí. V zemědělské kapitole se píše o „co nejvyšší soběstačnosti ve výrobě co nejširšího spektra základních potravin“.

Nový je důraz na praktická opatření ve prospěch regenerace půdy:

„Podporou chovu hospodářských zvířat docílíme zlepšení osevního postupu na zemědělské půdě a navýšení objemu organické hmoty v půdě a tím její výrazně větší schopnost poutat a zachycovat vodu.“ To nás trochu vrátí k rozumnějšímu zemědělskému cyklu, jehož součástí je i chlévská mrva a dusík vázající vojtěška či jetel.

„Vytvoříme dlouhodobý nástroj podpory podnikání na venkově,“ slibuje dál Babišova vláda, „a to napříč rezorty, s cílem uchovat podnikatelský ruch a služby na venkově.“ Ano, to je přesně ono, společný program rezortů, nejen nějakých chudáků z úřadu vlády, kteří rozhánějí chmury nad rodnou vlastí dalšími a dalšími papíry vršenými v šuplících se strategickými plány. „Společně s územními partnery se zaměříme na integrovaná řešení podpory socioekonomického rozvoje regionů, měst i venkova.“ Tady je stát jako firma. Tu přece posuzujeme podle výstupu, který se prohnal všemi halami výroby.

Na první pohled je zřejmé, že vedle zájmových skupin, jak bývá v Česku obvyklé, se prosadilo neobvyklé množství návrhů, které oslovují skutečné slabiny české ekonomiky a společnosti, zejména nerovnoměrnost regionálního rozvoje a velké sociální rozdíly (které nezachycují statistiky ignorující exekuce). A že je tam otevřenost návrhům takříkajíc „zdola“, reagujícím na potřeby obyčejných lidí, mimo velká centra, a spoléhajícím víc na samosprávy.

Ale velké zájmy si taky našly cestu do vlády. Třeba zrovna v zemědělství je to odpor k zastropování dotací pro největší podniky, které vydělávají na řepce a kukuřici spíše jako herny než nějací chudáci. Největším škůdcem české půdy je přitom obrovská rozloha půdních bloků. To láká k užití nejtěžší techniky, za kterou zůstává prostředí betonové dálnice. České půdní bloky jsou největší v EU, a k tomu ještě z 80 procent na pronajaté půdě. Oře se tedy prakticky jen cizí, na kterém nezáleží. Ale nepodceňujme návrh Babišova prohlášení prosadit „oznamovací povinnost při prodeji zemědělské půdy vůči těm, kdo na ní hospodaří“.

Další velké zájmy jsou jištěné Milošem Zemanem. Budou i nové atomové elektrárny, nejen malé solární panely na střeše. U nových jaderných bloků však zůstává v rezervě otázka ekonomického smyslu - nikdo se jednoznačně nehlásí k tomu, že to zaplatí. Vláda slibuje jen přípravu stavby. Pak se možná bude pár desetiletí stavět, než se toho nechá.

Jisté vystřízlivění může přinést praktická realizace souvisejícího úkolu, vybudovat hlubinné úložiště radioaktivního odpadu. S tím si zatím nedokázali poradit ani Němci. Na nedávné expertní konferenci v Praze přitom zazněla informace, že bezpečnost tohoto odpadu je nutné zajistit po dobu, která řádově převyšuje trvání dosavadní civilizace, tedy desetkrát déle než je čas od neolitické revoluce. To aby byla představa, o jakou odpovědnost se jedná a na kolik generací chceme přenést dnešní pochybné starosti.

Také o průplavu tří moří, dalším Zemanově hobby, vláda opatrně slibuje, že to spočítá a zváží. Jeho boj proti terorismu, který připomíná svatou válku se srovnatelným fanatismem, jaký rozvíjejí islamisti, je pak trochu dezinfikován záměrem „aktivně přispívat do zahraničních operací, které budou v souladu s mezinárodním právem“. Čtu to jako že budou „schváleny Radou bezpečnosti“, čili žádná další útočící „koalice ochotných“. Ale čo bolo, bolo. Dosavadní mise, schválené vládou před tímto prohlášením, platí také...

Když to shrnu, je tu šance pro levicová řešení, která do prohlášení pronikla z odborných skupin koaličních a podpůrných stran, od poradců a jimi zprostředkovaných expertů. Proto jsou tak rozeseta v textu a nejsou patrná třeba z úvodní Babišovy preambule, která nicméně slibuje „posunout hospodářství a celou společnost novým směrem“. Tím možná myslí hlavně digitalizaci a robotizaci průmyslu (společně s růstem příjmů obyčejných lidí a penzistů), ale patří tam i kříšení mrtvého venkova a zvyšování soběstačnosti, aby se vyvažovala přehnaná globalizace.

Cenná je státní pomoc - v penězích i součinností – místním a regionálním projektům, které mohou vznikat v participativním duchu. To je to levicové, takový rozvoj, jehož smyslem není renta pro horní jedno promile. Rozvoj, který je zároveň rozvojem samosprávnosti a přímé demokracie.

Ložené to není, podmínky nejsou realizace. Ale příležitost pro levici to je, a neměla by ji propást.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.