Zbyněk Fiala: Proč máme drahou elektřinu

Výčet složek ceny elektřiny je dlouhý, je jich zhruba 9, z toho 5 je regulovaných a 2 tvoří daně - spotřebitelská daň z elektřiny a DPH. Lze jej nastudovat třeba na webu Energetického regulačního úřadu, já obyčejně dávám přednost portálu www.tzb-info.cz, kde bývá zasvěcenost informací kombinována i s kritickým pohledem a srozumitelností výkladu.

Tržní složka ceny za dodávku elektřiny je neregulovaná. Tvoří ji „silová“ elektřina, jejíž cena vzniká na energetické burze (na burze je za 1050 Kč za MWh, distributoři ji pak prodávají maloodběratelům za asi 1420 Kč MWh) a k tomu požadují ještě stálý plat podle kategorie odběru (střední domácnost bez přímotopu asi 60 korun měsíčně). První zjištění je kontraintuitivní – na trhu vzniká jen menší část celkového účtu spotřebitele. Ta větší část účtu, je regulovaná – a proto možná tak drahá.

Podle kalkulačky TZB-Info, třeba domácnost s 2800 kWh ročně (2,8 MWh/r) zaplatí jen za silovou elektřinu a měsíční poplatky asi 4 650 korun, což je však pouhých 30 procent z celkového ročního účtu, který bude stát 15 730 korun (z toho daně 2730 korun). Cena silové elektřiny sice klesla o 40 Kč na MWh, ale ostatní položky vzrostly.

České domácnosti se spotřebou do 2,5 MWh ročně měly v roce 2011 nejdražší cenu elektřiny ze souboru zemí, který zahrnoval i Německo, Francii a Británii. Při vyšší spotřebě se naopak sesouváme na konec žebříčku. Český ceník tedy preferuje vysokou spotřebu.

Pro běžnou českou domácnost se spotřebou 2,5 - 5 MWh/rok vzrostla cena elektřiny v roce 2011 na 229 % ceny roku 2001, píší v recenzovaném příspěvku na uvedeném portálu Tomáš Bartoš a Petr Strejček (http://www.tzb-info.cz/ceny-paliv-a-energii/8998-vyvoj-cen-elektricke-energie-v-regionu-zapadni-a-stredni-evropy-v-letech-2001-2011). Připomeňme, že boom solární elektřiny začal až roku 2010. Pro stejnou německou domácnost ceny vzrostly jen na 115 %. Současné nezdaněné ceny v obou zemích se velmi přiblížily (ČR 3,07 Kč/kWh, Německo 3,50 Kč/kWh).

Regulované složky ceny stanovuje Energetický regulační úřad. Zahrnují úhrady nákladů na distribuci, na systémové služby a na činnost operátora trhu a podporu zákonem vymezených zdrojů (obnovitelné zdroje elektřiny, kombinovaná výroba elektřiny a tepla a distribuované zdroje).

Například na své faktuře jsem našel nižší cenu za silovou elektřinu, než kolik jsem zaplatil za distribuci bez solárního příplatku (OZE). Samotný solární příplatek (OZE) činil 9,6 procenta nezdaněného účtu a rovnal se necelé polovině součtu spotřební daně z elektřiny a DPH.

Náklady solárních zdrojů nás tíží a budou tížit ještě dlouho, protože úvahy o zrušení podpory se týkají jenom nových zdrojů. Platby na solární Temelín, které se odvíjejí od předchozích předpisů a jsou zaručené na dvacet let po každou stávající solární elektrárnu, zrušit nelze.

Avšak jiná regulovaná položka, úhrada distribuce, tedy měsíční plat za příkon a cena za distribuované množství elektřiny, je podstatně dražší.Slouží k úhradě všech nákladů přenosové soustavy ČEPS včetně nákupu podpůrných služeb pro stabilizaci sítě, dále ztrát v přenosu a rozvodech, nákladů měření a má taky vytvářet zdroje pro rozvoj distribuční soustavy. Cena je nákladová (v rámci „povolených nákladů“) a pokrývá i odpisy a záruku „přiměřeného“ zisku, který je někde na 7 procentech plus inflace. Má motivovat k investicím – to znamená, že „náklady“ obsahují i neuchopitelnou představu budoucích výdajů. S odpisy to nebude jinak.

Ze čtvrtečního vystoupení někdejšího místopředsedy ERÚ Blahoslava Němečka v Hyde Parku na ČT 24 nyní vyplynulo, že vysoká cena za solární elektřinu byla ERÚ stanovena tak, aby zahrnovala také „přiměřený“ zisk ve výši 7 procent plus inflaci za 15 let provozu, při plném odpisu investice. Z toho jim vyšlo, že místo za 15 let se musí zařízení vyplatit už za 11 let, a ty další léta už budou navíc.

Zákon však byl koncipován tak, že návratnost investice má být 15 let a garantovaná inflačně valorizovaná výkupní cena 20 let, takže zisk má nabídnout provoz v letech 16 - 20. Zdá se, že tady je první překročení zákona při stanovení výkupní ceny solární energie, o kterém nyní mluví předsedkyně ERÚ Alena Vitásková. Další mohla být v položkách, podle kterých se vypočítávaly investiční náklady. Stačilo nahradit ceny z ceníků cenami od nastrčených překupníků, stejně tak zafixovat starší kurz koruny v době trendového posilování další měny. Podobných příležitostí k ručnímu řízení ceny je víc, počkejme si na výsledky auditu, který zatím ERÚ odmítá zveřejnit.

Teoreticky má regulace smysl, je to nástroj ochrany spotřebitele před monopolem. Konkurenční trh by byl lepší, ale pak bychom museli natáhnout další dráty. Regulace je tedy na první pohled levnějším řešením – pokud stojí na straně spotřebitele. Může to však dopadnout i opačně. Může to být nedobytná pevnost, ve které se hájí nekřesťanské, na trhu nedosažitelné výnosy pro výrobce a poskytovatele služeb. To se stává v zemích, které se staly zajatci nejsilnějších společností (state capture).

Podle Mezinárodní energetické agentury měla ČR roku 2010 největší energetickou náročnost na jednotku HDP v paritě kupní síly na světě (ve stálých cenách 2005 to bylo 0,177 tun ropného ekvivalentu na každých 1000 USD). Mám to z čerstvé publikace ČSÚ Historická ročenka statistiky energetiky, která v kapitole Mezinárodní srovnání v metodice IEA, graf Energetická náročnost HDP, vykazuje pro rok 2010 nejvyšší sloupeček ze všech sledovaných zemí. Ještě v roce 1993 byli rekordmany Slovensko a Polsko, ale už jsou za námi. Dokonce i energeticky nenasytné USA mají tento sloupeček nižší.

Probít se těmito přepočty k absolutním hodnotám je těžké, ale stačí to pro představu, jak extrémní jsou pravomoce ERÚ v energeticky náročné ekonomice. Tyto pravomoce mohou být užitečné v případě vizionářského, špičkově odborného a zodpovědného vedení, nebo taky ničivé, pokud se ERÚ stane obětí politických a lobbistických nominací. Po ovoci poznáte je. Náklady solární elektřiny nabádají ke kritickému pohledu, ale neměl by uváznout jen na nich.

Jak už jsme si povšimli, cena elektřiny pro běžnou českou domácnost rostla v Česku dvakrát rychleji než v Německu – to znamená, že dvakrát rychleji byla odčerpávána část koupěschopné poptávky od jiných částí domácího trhu. Čísla pro velkoodběratele mohla být o něco příznivější, ale přesto přispěly ke zhoršování české konkurenceschopnosti. Graf vývoje cen elektřiny pro podnikový sektor se roku 2008 vyšvihl nad srovnávané evropské země s výjimkou Slovenska.

Růst cen elektřiny by měl smysl, pokud by motivoval energetické úspory, ale české prostředí je k úsporám nepřátelské, protože cílem je naopak růst spotřeby, aby se zdůvodnila dostavba Temelína. Česká ekonomika a společnost je v zajetí své energetiky a státní regulátor u toho panáčkuje, aby to monopolům nikdo nekazil. Ceny za solární elektřinu jsou tak jen dokladem toho, kam sahá vstřícnost regulátora vůči těm, kdo dojí spotřebitele.