Pomůže si stát? Inflace trochu zvedne základ, ze kterého se teoreticky vypočítávají daňové příjmy, ale protože pokles cen, se kterým chce intervence ČNB bojovat, je způsoben poklesem poptávky, zdražení zboží koupěschopnou poptávku dále omezí, takže nebude z čeho daně vybírat. Okamžitě si však může státní kasa pomoci tím, že pokus ČNB zvednout domácí ceny zvedne inflaci nad úroveň úrokových sazeb státních dluhopisů. Na tom vydělá stát a prodělají investoři. Nemuselo by nám jich být líto, kdyby nešlo také o ty občany, kteří podlehli vábení ministerstva financí a koupili si individuálně nějaký ten státní dluhopis třeba jako dárek pod stromeček.
Připomeňme, že intervence přišly den poté, co byly státní dluhopisy pro domácnosti v hodnotě 21 miliard korun vyprodány. Nábor domácností pro investice do českých státních dluhopisů tak připomíná Antonína Zápotockého a jeho slavnostní prohlášení v květnu 1953, že měnová reforma nebude. Na jehož omluvu budiž řečeno, že to – podobně jako spoustu dalších věcí – nemusel vědět. Nyní se může s podobnou omluvou zkusit hájit Rusnokova vláda, která ty dluhopisy vydala.
Ledaže by se rozhořela nějaká válka mezi Rusnokovou vládou a nezávislou centrální bankou, případně šlo o kladení minového pole ve směru postupu nové vlády, kterou se snaží sestavovat Bohuslav Sobotka. Posledním velkým úkolem Rusnokovy vlády bylo sestavění základních pilířů státního rozpočtu, to znamená odhad daňových výnosů, státních výdajů a schodku. Tlak na výdaje je velký, proto se mobilizovaly analytické týmy, aby svou hospodářskou prognózu viděli v lepším světle a potenciální příjmy se daly trochu nafouknout. Ministerstvo financí tedy vychází z vize nepatrného růstu, ale Česká národní banka to vidí opačně a bojuje s deflací, která bývá průvodním znakem hospodářského poklesu. Jestli tak odvrací potenciální neúspěch Sobotkovy vlády, nebo jej naopak přivolává, to se teprve ukáže.
Nadějně však vypadá konstrukce, ve které se sejde zdražení dovážených potravin a snížení DPH na potraviny. Mohlo by to znamenat dost silné zvýhodnění domácích zemědělců, kdyby pěstovali něco jiného než řepku a kukuřici pro bioplynky. Vzhledem k tomu, že vedle toho i své kvalitní maso a mléko raději vyvezou a na domácím trhu se to nahrazuje dováženými méně kvalitními surovinami a výrobky, bude nadále měnově a cenově nejvýhodnější strategií českého spotřebitele pomáhat obdělat pár řádek brambor na venkovské zahrádce u babičky.
Církevní restituce jsou dalším silným hráčem, který by neměl být v partii s kurzem české koruny přehlédnut. Součástí finančního vyrovnání s církvemi je inflační doložka, tedy navyšování plateb církvím podle inflace, v průběhu 30 let celkem asi o polovinu. Záporná inflace (deflace) by tyto platby snížila, takže z korekce inflace před koncem roku budou mít příjemci restitucí (pokud nějaké dostanou, doufejme, že ne) radost.
Rána pro důchodce? Rána pro všechny, ale s důchodci je to složité. Mzdy obvykle zaostávají za inflací, takže pojistné na důchody může růst i v době, kdy ceny už klesají. Tím by si pomohl systém, nikoliv však důchodci, protože valorizace důchodů podle mezd byla zrušena. Cenová valorizace byla snížena na pouhou třetinu inflačního přírůstku, takže při současném nepatrném cenovém vývoji prakticky zmizela. Důchodci tedy mohou být chvilku klidní, dostanou stejnou ránu jako ostatní, a přitom věřit, že na cestě je návrat k normální valorizaci důchodů novou vládou. Zaměstnanci mají výhled chmurnější. Pokud opravdu hrozí pokles, jak tvrdí ČNB, přijdou o místa o to rychleji, oč víc klesne spotřeba zdraženého zboží.
Důchodci však musí zůstat ve střehu. Nízká valorizace není to nejhorší, co je může potkat. Stále je ve hře privatizace penzijního sytému, jak se na ni rozeběhl vznik chromého druhého pilíře. To by znovu podtrhlo příjmy solidárního průběžného systému. Jedním z velkých problémů penzijních fondů, který odrazoval zájemce o druhý pilíř, jsou nízké výnosy. Nemá smysl riskovat uložení peněz na 30 let, dost dlouho na to, aby někdo vymyslel, jak je ukrást, když i v onom málo pravděpodobném případě ochablého loupežnictví penzijní spoření nic nevynese.
Problém totiž spočíval také (to „také“ zdůrazněme) v nízkých úrokových sazbách, protože penzijní fondy žijí hlavně ze státního dluhu. Dejme si tedy dohromady Babišovu úvahu, že druhý pilíř by měl být povinný pro všechny, kdo poprvé vstupují do zaměstnaneckého poměru či na jinou výdělečnou dráhu (s právem z tohoto pilíře vystoupit dejme tomu po čtvrt roce). Krátká epizoda vyšších úrokových sazeb a vyhlídky vyšších výnosů by tak mohla zadržet pár naivních mladých osob v těchto fondech a tím je přinejmenším zachránit před zánikem ze zákona, protože ten vyžaduje minimálně 50 tisíc pojištěnců v jednom fondu – což v tuto chvíli nemá ani jeden z nich. Je-li ČNB „ministerstvem finančního sektoru“ (má odpovědnost ze zákona za finanční stabilitu republiky), bere potřeby finančníků do úvahy přednostně.
Kurzové riziko je faktor, který je zatím v komentářích přehlížen, přestože je tou nejdůležitější složkou intervence ČNB. Centrální banka zaskočila podniky, které se proti výkyvům kurzu koruny zajišťovaly. Česká ekonomika je především exportní a zajištění tedy mířilo proti skokovému posílení české měny. Ta však skokově oslabila. Část ztracených peněz možná exportérům vrátí vyšší korunový výnos z exportů (za stejné množství euro z tržeb v Německu dostanou ve směnárně Na Příkopě více kaček), ale nemusí to stačit. Vývozci se zjišťovali na delší období (velký balík), zatímco tržby přicházejí postupně a konkurenční tlak si vynutí snížení prodejních cen.
I kdyby však ČNB byly české podniky lhostejné, musí myslet aspoň na sebe. Nejčastěji se připomíná účetní ztráta z devizových rezerv, kterou ČNB v důsledku trendového posilování koruny nastřádala někam ke 150 miliardám korun. Přesné číslo neznám. Je tu však riziko, že ve finále příprav na převzetí eura by ČNB musela předložit Evropské centrální bance věrohodný plán, co s tím, a nejspíš by to nějak spadlo do státního rozpočtu. Byla by to další velká rána po církevních restitucích, zhruba stejně velká. Jako by rekordní přírůstek státního dluhu při stagnující ekonomice českým daňovým poplatníkům nestačil. Intervence však z této ztráty odmazávají, protože stávající devizové rezervy si přepočteme proti slabší koruně. Dejme tomu, že oslabení směnného kurzu české koruny proti euru o 1,20 Kč ovlivní na delší dobu ocenění devizových rezerv ČNB v hodnotě 890 miliard korun o 4,5 procenta, vyskočí korunová cena na 930 miliard korun a za pár hodin jsme z účetní ztráty ČNB umázli 40 miliard korun.
Hned na první pohled však vidíme, že stále jde o malé zisky. Připomeňme si, že roku 2000 byla koruna o polovinu slabší než roku 2008, nejprve se za euro platilo přes 36 korun, pak 24 korun, a teď tedy 27 korun. Hodnotou, kolem které se koruna mimořádně stabilně pohybovala v posledních letech, byl kurz kolem 25,50 Kč/EUR. Skokové zdražení eura, které se tváří jako pokus o dlouhodobou stabilizaci, je tedy skokovým odchodem od dlouhodobé stability vstříc nejisté budoucnosti. Míra výkyvů v minulosti může být dobrým vodítkem pro potenciální výkyvy kurzu v budoucnosti.
Rozkývat se mohou i úrokové sazby. Český státní dluh sice není nejvyšší, ale je snad nejrychleji rostoucí v EU. To samo o sobě je zdrojem nejistoty, která by se snadno mohla proměnit v horší rating a zvýšení úrokových nákladů. Zatím však bylo zúročení extrémně nízké, takže úrokové náklady nepřerostly sto miliard korun ročně. To by se při zdvojnásobení dnešního úroku snadno mohlo stát, zvlášť když mu ČNB sama pomůže pracně vyráběnou inflací. Bude tedy dráž, spotřeba klesne, náklady dluhu vzrostou, dluh zrychlí růst a začne odkudsi z temnot lákat na světlo boží riziko dluhové krize. Nejspíš by to provázelo i zhroucení kurzu koruny, takže teď už by se státní dluh zdražil pořádně. To by byl nezamýšlený důsledek intervenčního zásahu ČNB ve prospěch domácího cenového vývoje. Něco jako „collateral dammage“, když raketa místo afghánských povstalců trefí Karlštejn.
Je pravda, že zdroje ČNB jsou bezedné, protože centrální banka tvoří peníze z čirého vzduchu, z ničeho, prostě rozhodnutím, že je vydá. Může tak zápasit se sebesilnějšími soupeři. Ale všeho do času. Je to jako s těmi Cimrmanovými horníky, kteří fárali do dolu samotížným zařízením. Brzy se mu začali dole hromadit. Taky ČNB si může nakoupit euro, kolik chce, pokud má představu, jak je později zase smění na koruny. Ledaže by se eura změnila v měnovou zásobu, kterou si přeneseme do eurozóny. Tam však máme daleko. A budeme mít ještě dál, pokud se nenaplní představa, že zdražení rozhýbe českou ekonomiku. Kdyby ji toto zdražení naopak ještě více přibrzdilo, podobně, jak to předtím udělalo Kalouskovo zvýšení DPH, bude nás růst státního zadlužení od eurozóny naopak vzdalovat.
Měnové riziko pak bude spočívat v tom, že budeme mít v bilanci ČNB obrovskou zásobu cizí měny, jejíž vývoj nejsme schopni kontrolovat. Tak dlouho jsme se odtahovali od EU a eura, až nás začalo ohrožovat, že jsme na nich kriticky závislí, a přitom nemůžeme podmínky naší závislosti nikterak ovlivnit. Pak bylo dobré, kdyby nebylo pravdivé ani další tvrzení, kterým se u nás obvykle krmí občané, že se euro brzy zhroutí…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz
