K jeho vyvrcholení přispěl 24. července 2017 polský prezident Andrzej Duda pozoruhodným projevem, jímž mimo jiné oznámil rozhodnutí vetovat právě schválené zákony o Nejvyšším soudu a Národní radě soudnictví. Situaci pozorně sledují špičky naší justice, které vyjádřily své znepokojení hojně medializovaným prohlášením.

ČT24 se postarala, abychom všichni věděli, jak máme dění v Polsku rozumět: sjednocující poučení svěřila ve večerním vysílání dne 24.července 2017 dvěma komunistům: jednomu současnému, tedy Vojtovi Filipovi, předsedovi KSČM, a druhému bývalému, tedy Pavlu Rychetskému, předsedovi Ústavního soudu, oběma jinak rozumným mužům. Smysl mediálního zpravodajství, stanoviska justičních špiček i zmíněného televizního poučení je zřejmý: máme pochopit, že polská vládnoucí strana Právo a spravedlnost svými legislativními záměry útočí na nezávislost justice a tím na základy demokratického právního státu. Tento myšlenkový proud souzní s různými projevy činitelů Evropské unie, jimž dodala fundamentalistický říz česká eurokomisařka Věra Jourová, která Polsku hrozí omezením přísunu unijních peněz. Muziku kazí pouze ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, který nepřišel o zdravý rozum a o pevnosti polské demokracie nemá nejmenší pochyby.

S vědomím, že jsem laik, jsem pokorně vstřebal všechna poučení, leč přesto jsem se nezbavil některých kacířských pochybností. Jen okrajově jsem se pozastavil nad pohoršením nad způsobem, jakým proběhlo v polském parlamentu hlasování o předmětných zákonech. Pro nás by to nemělo být ničím novým, protože něco podobného jsme zažili, když pravicová koalice „protlačovala“ Sněmovnou „tunel století“, tedy zákon o majetkovém narovnání státu s církvemi.

Zejména jsem si pomyslel, že kritikům počínání Práva a spravedlnosti z řad justice uniká, že jde především o politickou záležitost a není zcela obvyklé, že by vysocí činitelé justice aktivně vstupovali do politického zápasu, zvláště odehrává-li se v jiné zemi. Signatáři „prohlášení“ vzkazují demokraticky ustavené polské politické reprezentaci, že rozumí poměrům v Polsku lépe než ona a vědí lépe, co polská justice potřebuje. Jde o čistý projev kastovní nadřazenosti. Jejich vystoupení lze také chápat jako vměšování do vnitřních věcí spojeneckého státu, které není v souladu s orientací naší zahraniční politiky a vzhledem k významnému postavení signatářů může být politickým vedením Polska vnímáno úkorně. Pochybuji, že vydávání kolektivních politických stanovisek je v souladu s vymezením postavení soudce ve společnosti dle zákona o soudech a soudcích.

Jednání Práva a spravedlnosti má jednoznačně politický charakter a vychází z jeho programových zásad, zahrnujících myšlenku potřeby „dekomunizace“ justice. Z nich pak odvozuje kritiku stavu justice. Ta je podle ní málo výkonná, pomalá, zkorumpovaná, slouží jen elitám, plodí nespravedlivé rozsudky, jimiž se dopouští křivd na občanech, od roku 1989 se nezměnila a dosud se nedokázala zbavit soudců s komunistickou minulostí. A soudci se považují za kastu, vyvýšenou nad ostatní společnost.