Zdeněk Jemelík: Poučení z krizového vývoje v kauze Romana Smetany

Vyhověl tím přání ministra nespravedlnosti Jiřího Pospíšila, jenž je vyjádřil ve stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ve prospěch odsouzeného. Přerušením výkonu trestu se soud sice nezavázal k zrušení výchozího rozsudku, nicméně nepochybně naznačil, že o něm uvažuje.

Nemám mnoho co dodat k dříve uveřejněným komentářům k této kauze, (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012050501, http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012050901) která se sice zdá být povahou souzené činnosti i nízkým trestem nezajímavá, přesto má až historický, zlomový význam. Její důsledky se dotknou nejen justice, ale také politické kultury.

Připomínám, že neobhajuji výchozí rozsudek jako jedině možný . Nehodnotím jej, protože nevím, proč žalobce a po něm samosoudkyně ocenili společenskou škodlivost jednání Romana Smetany daným způsobem, když mnohým laikům se zdá, že šlo o pouhou klukovinu. Nicméně postup pana ministra nespravedlnosti i soudu mě znepokojují, protože zpochybňují některé ustálené hodnoty a zvyklosti.

Bude-li Nejvyšší soud ČR pokračovat naznačeným směrem, buď Romana Smetanu po vlastním dokazování přímo zprostí obžaloby, nebo – což je pravděpodobnější – vrátí věc k novému projednání nalézacímu soudu, který bude vázán právním názorem, vyjádřeným v zrušujícím usnesení a k původnímu rozsudku se nevrátí. Ať řízení vyústí v beztrestnost Romana Smetany tak či onak, budeme mít potvrzeno ministrem a soudem, že vandalství jako způsob vyjádření politického názoru není protiprávním jednáním. Musíme počítat s tím, že příklad Romana Smetany potáhne následovníky.

Následně vyvstanou pochybnosti: je vandalství přípustné jako vyjádření názoru jen v předvolebních kampaních nebo všeobecně ? Smí-li se malovat po volebních plakátech, proč by se nesměly beztrestně ničit reklamní plakáty či billboardy, jež také popouzejí mnoho občanů ? Proč by se mělo zakazovat sprejerům vyjádřit názor na stav světa malováním po zdech ? Bude potěšen ministr nespravedlnosti Jiří Pospíšil, vstanou-li noví Smetanové a pustí se do hromadného ničení volebních plakátů ODS v jeho volebním obvodu?

Neméně stejně závažné jsou důsledky pro justici. Touto stížností pro porušení zákona pan ministr zpochybnil nenahraditelnost systému dvoustupňového soudního řízení a běžných nástrojů obhajoby. Odsouzený, jemuž se podařilo získat si podporu části veřejnosti a bulváru, se bez těchto civilizačních vymožeností docela snadno obešel. Dostalo se mu tak zvýhodnění proti tisícům běžných odsouzených, ač se má měřit všem stejně.

Také z hlediska vztahů mezi justicí a veřejností, jejímiž samozvanými zástupci a „ideovými vůdci“ jsou média, je kauza Romana Smetany historická. Až dosud jsme byli opakovaně svědky předběžného ukamenování obžalovaného bulvárem, který si pak vynucoval vynesení rozsudku podle svých představ. Toto je druhý mně známý případ, v němž se stalo totéž v opačném směru. Tento je o to horší, že intenzita mediálního nátlaku a dalekosáhlost ministrova zásahu jsou nepřiměřené nepatrnosti příkoří, jehož se mělo dostat Romanu Smetanovi.

Zpochybněno bylo i tradiční pojetí stížnosti pro porušení zákona jako mimořádného opravného prostředku. Zákon výslovně neomezuje její použití k nápravě nepravomocných rozsudků, ale právě proto, že je jakýmsi „dvojčetem“ s dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR, u něhož je předchozí vyčerpání řádných opravných prostředků zákonnou podmínkou použitelnosti, je napadení prvostupňového rozsudku naprosto ojedinělé – pokud k němu již vůbec někdy došlo.

Jiří Pospíšil připravil novelizací trestního řádu sebe i všechny své nástupce o právo současně s podáním stížnosti pro porušení zákona odročit nebo přerušit výkon trestu. V návaznosti na případ Romana Smetany by se měl zamyslet nad další novelizací, kterou by se přípustnost stížnosti pro porušení zákona vázala na vyčerpání řádných opravných prostředků. Při té příležitosti by mohl novelou zakázat ministrovi zpětvzetí stížnosti pro porušení zákona, podané jeho předchůdcem, a zpětvzetí stížnosti pro porušení zákona, k jejímuž projednání již soud nařídil veřejné jednání. Tím by napravil jiné své nepřístojnosti.

Kdyby pan ministr nepodlehl vábení bulváru, Roman Smetana by příliš neutrpěl, neboť byl odsouzen k mírnému trestu, který si navíc přímo „vykoledoval“. O podmíněné propuštění by mohl žádat i dříve než po odpykání jeho poloviny. Naproti tomu tam, kde by Jiří Pospíšil mohl spásně zasáhnout do osudů nespravedlivě odsouzených k vysokým trestům, vyznává zásadu neprolomitelnosti soudních rozhodnutí.

Souhrnem všech těchto okolností nabývá stížnost pro porušení zákona ve prospěch Romana Smetany povahu výstředního kousku ministra, který jinak stížnosti podává nerad, ve srovnání s předchůdci přibližně v polovičním rozsahu.

Překvapivá je proto shovívavost soudců Nejvyššího soudu ČR s ministrovou výstředností. V jiných případech lpí na přísném dodržování formálně právních zásad trestního řízení. Jejich obvyklému způsobu rozhodování by spíše odpovídalo zamítnutí stížnosti pro porušení zákona z důvodu znehodnocení mimořádnosti prostředku jeho použitím jako náhrady za odvolání.

Stížnost pro porušení zákona není veřejná listina, ministr není povinen vysvětlovat důvody jejího podání, a také je nevysvětlil. Zveřejněné zmínky o intervenci ředitelky Českého helsinského výboru Anny Šabatové nebo o velkém počtu peticí, jež měly ovlivnit jeho mínění, nevypovídají vůbec nic o tom, v čem Jiří Pospíšil spatřuje nezákonnost rozsudku soudkyně Markéty Langerové.

Souzený skutek byl nezpochybnitelně prokázán, stejně jako výše škody. Není pravděpodobné, že by se podařilo usvědčit paní soudkyni z porušení trestního řádu při vedení dokazování. Soud se má rozhodovat na základě nezpochybnitelně zjištěných skutečností. Občas se to nedodržuje, ale určitě to není právě případ kauzy Romana Smetany.

U Nejvyššího soudu ČR by neměla obstát námitka podjatosti soudkyně Markéty Langerové, protože ji obžalovaný neuplatnil, ač byl vyzván. Ostatně podjatost je vyjádřením subjektivního vztahu a vnitřního přesvědčení soudce. Pokud se paní soudkyně necítila být podjatá a nevyloučila se, možná vyhodnotila svůj vztah nepřesvědčivě pro veřejnost, ale neporušila tím zákon.

Sporná je společenská škodlivost počínání Romana Smetany. Jako první ji vyhodnotil jako závažnou žalobce, který jej proto obžaloval. Soudkyně ji ocenila trestem obecně prospěšných prací. Námitka nepřiměřeného hodnocení žalovaného jednání by mohla velmi dobře obstát v odvolacím řízení. Sotva ji ale lze použít jako důkaz porušení zákona, neboť měřítka společenské škodlivosti nejsou jednoznačně daná a trestní řád vybavuje soudce právem vyhodnotit ji volně v rámci pečlivého uvážení všech okolností případu.

Četba stížnosti pro porušení zákona by byla jistě velmi zajímavá a ještě zajímavější bude rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, ať již bude pro Romana Smetanu příznivé či nikoli.

Jestliže Jiří Pospíšil vybočil z mezí obvyklé nechuti k podávání stížností pro porušení zákona a vystoupil ve prospěch Romana Smetany výstředním způsobem, tedy napadením prvostupňového rozsudku s bagatelním trestem, dal zřetelně najevo silný osobní zájem na změně osudu odsouzeného, byť skrytý za nesmyslnou záminku objasnění ústavněprávní stránky kauzy, tedy vztahu práva na svobodu projevu a práva na ochranu majetku.

Pokud pak vnímali soudci Nejvyššího soudu ČR přání Jiřího Pospíšila tak citlivě, že odložili obvyklý přepjatý formalismus a vyšli mu vstříc, vzali na sebe riziko, že by mohly vzniknout pochybnosti o jejich nezávislosti na moci výkonné, v krajním případě dokonce domněnka o servilitě vůči ministrovi. Dostali se do stejného podezření jako jiný senát Nejvyššího soudu ČR, který bez odporu strpěl zpětvzetí stížnosti pro porušení zákona ve věci, v které již bylo nařízeno veřejné jednání, a pak navíc zamítl až na jednu všechny nevyřízené stížnosti exministryně Daniely Kovářové, označené Jiřím Pospíšilem bez znalosti spisu za kontroverzní.

Kdo se obeznámil s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 30. listopadu 2010 o tom, že informace o členství soudců v KSČ před rokem 1989 mimo jiné představují podklad pro diskusi občanské společnosti o nezávislosti a nestrannosti soudců, mohl by dále přemýšlet o tom, zda je příčinná souvislost mezi možnou servilitou soudců těchto dvou případů a jejich bývalým členstvím v KSČ. Jejich ochota plnit byť jen naznačená ministrova přání by přece mohla být důsledkem zachování myšlenkových stereotypů ze starých zlatých časů.

Shrnuji: podáním nestandardní stížnosti pro porušení zákona ve prospěch Romana Smetany ministr nespravedlnosti vyvolal nestandardní reakci soudců na jeho nestandardní přání, která ovšem vyvolává pochybnosti o jejich nezávislosti, zatímco jeho podléhání populismu není novinkou.

Vyšlo 25.5.2012 na webu Šalamouna a Politikonu