Prezident Miloš Zeman o ústavních zvyklostech prohlásil: „…pojem ústavní zvyklosti je naprosto idiotský, protože kdyby to byly opravdu ústavní zvyklosti, tak by nějakým způsobem byly zakotveny v ústavě. Jsou to jenom zvyklosti. Prezident, byť přímo zvolený, nemůže měnit ústavu, ale má samozřejmě svaté právo měnit zvyklosti, které nejsou zakotveny v ústavě.“ (Právo, 11. 7. 2013 s. 4).  I když je hodnocení Miloše Zemana tvrdé, je ústavní zvyklost skutečně měkká norma. V podstatě ji lze vytvořit tím, že držitel určité funkce nějak postupuje. Normy jsou změnitelné stejně, jak byly vytvořeny. Stejným způsobem lze změnit snadno i ústavní zvyklost, když jiný držitel téže funkce svůj postup změní. V případě Miloše Zemana to bylo odůvodněno i tím, že byl prvním prezidentem zvoleným přímo občany, proto jeho demokratická legitimita byla jiná než u prezidentů předchozích.

Rozdíl od anglosaského právního systému, kde je pramenem práva i obyčej, spočívá v tom, že právní obyčej je závazný a právní zvyklost je jen doporučující. Právní obyčej není pramenem našeho práva. Ústavní zvyklost může doplnit mezeru v ústavních normách, nikoliv jako v případě závazného obyčeje ústavní normy měnit. Srovnání naší právní situace s postupy v Británii jsou nepřípadné. V případě rozporu zvyklosti a psané ústavní úpravy je nutné dát přednost psané ústavní úpravě před zvyklostí. Zvyklost lze užít tam, kde psaný právní předpis mlčí či nabízí možnost více výkladů, zvyklost nemůže být protiústavní. Samotnou měkkost pojmu zvyklost stvrdil roku 2001 i Ústavní soud, když mluví v případě sporu o kontrasignaci při jmenování guvernéra České národní banky o zvyklosti již na základě jednoho jmenovacího aktu, což bylo do té doby vnímáno jako nedostatečné.