Na rozdíl od novinářů, ústava nelže a je nutné její text dodržovat. Nelže ovšem ani tehdy, když dává určité pravomoci prezidentovi. Pokud ústava říká, že prezident jmenuje ministry, ratifikuje mezinárodní smlouvu a činí další věci, pak dává tato práva prezidentovi. A prezident není sluha ani premiéra, ani novinářů.
Pokud by náš ústavodárce chtěl, aby ministry nejmenoval prezident, ale premiér, či rektory akademický senát, tak by to jednoduše napsal. Stanovil-li, že to dělá hlava státu na návrh jiného orgánu, zdůraznil spolurozhodování těchto orgánů, nikoliv podrobení prezidenta jinému orgánu. Taková součinnost platí i jinde.
Nejvyšší státní zástupkyni jmenuje vláda na návrh ministra spravedlnosti. Vláda nemůže jmenovat někoho, koho ministr nenavrhne, ale neznamená to, že má jen ceremoniální povinnost vyhovět každému návrhu. Může jej odmítnout a vyžádat si nový.
Pokud se někomu nelíbí, jak konkrétní prezident využívá pravomoci, musí vyhrát prezidentské volby. Politické spory v demokracii se mají řešit u volebních uren, ne v soudních síních. Úvahy o sesazení prezidenta, protože realizuje svá ústavní práva a nejedná dle pokynů parlamentu či vlády, připomínají proces s francouzským králem Ludvíkem XVI., kterému parlament vyčítal, že vetoval některé proticírkevní zákony, byť mu to umožňovala francouzská revoluční ústava. Existuje-li dělba moci, nelze sesazovat státní orgány za to, že vykonávají svá ústavní práva jen proto, že se to jinému orgánu nelíbí.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz