Zdeněk Slanina: Otevřená diskuze v naší Akademii zamrzla v 90. letech

24. 3. 2017 14:37

Otevřený dopis předsedkyni v Akademii, kde se zatím nemůže říkat pravda

Zdeněk Slanina: Otevřená diskuze v naší Akademii zamrzla v 90. letech
Foto: AV ČR
Popisek: Budova AV ČR

Vážená paní předsedkyně AVČR,

Ve svých vystoupeních v rámci volební kampaně jste do svého programu zahrnula i princip řešit akademické problémy decentně leč zásadově a na bázi argumentů. To by znamenalo jak podstatnou změnu pro zdravé klima uvnitř Akademie, tak i následně pro to, jak ji vidí veřejnost a jak velká pak bude ochota jejich volených zástupců k financování vědy. Což je vpravdě jádro pudla, neb dosud Akademie úspěšně pracovala naopak na snižování svého kreditu.

Zdařilou, přímo učebnicovou ukázkou je nedávné dění, resp. dlouhodobá neaktivita, kolem kauzy kmenových buněk, která pak kulminovala vloni na jaře. Kmenové buňky jsou samozřejmě velmi důležitý směr výzkumu. Jenže u nás se rozvíjela linie, která jinak není ve světě důležitá prostě proto, že s ní nikdo neuspěl, a která ani nepracuje s univerzálně použitelnými kmenovými buňkami. Naopak nejdůležitější je dnes směr, který otevřel japonský nobelista Yamanaka, který právě zvládl produkci oněch univerzálních kmenových buněk. A pak pružně dostal od japonské vlády z našeho pohledu astronomické částky, aby výsledky tohoto základního výzkumu perspektivně přecházely do medicinské praxe. Ale tomu to cíli je i Yamanakův tým zatím ještě vzdálen. Např. - prvně se musí vyřešit otázka, jak vyloučit, aby se pro pacienta připravené jeho vlastní univerzální kmenové buňky v místě nově vznikajícího náhradního orgánu nemohly případně zvrhnout do nekontrolovaného bujení. Leč to hovoříme o pokrocích v japonském výzkumu, a to je dost jiná planeta. V našich skromných poměrech se sice po roky ozývaly kritické hlasy stran zaměření tuzemského výzkumu kmenových buněk, Akademie však ty hlasy ignorovala jako by se ji netýkaly, a byla vytrvale nečinná. Jednat začala teprve až pět minut po dvanácté - až když už věc byla široce medializovaná. Kořen té neaktivity byl ale v tom, že v se v Akademii dodnes nestala samozřejmostí otevřená neomezovaná kritická diskuze, což je jinak ve světové vědě tradice již od dob renesance. Leč otevřená diskuze v naší Akademii zamrzla v devadesátých letech, když několik oprávněných kritiků bylo cíleně odejito pro ‘přespočetnost’.

Podobně důvěryhodnost Akademie úspěšně nahlodala pověstná Bezouškiáda kolem nikdy nefungující, smyšlené Bezouškovy reakce. Ta sice kulminovala v r. 2012, ale už řadu let před tím vyšlo z iniciativy britské spolupracovnice v časopise Nature varování, že reakci nelze zreprodukovat. A později pak britská Rada pro lékařský výzkum vznesla proti Bezouškovi obvinění z neetického jednání a zaslala je i do Prahy – no, a zde bylo na roky tiše uloženo do trezoru. Přitom dle mezinárodních zvyklostí mají právě mateřské instituce za povinnost takovéto kauzy vyjasnit. V Praze však nikdo nehnul prstem, ač v sázce byla mezinárodní reputace celé instituce. Takovéto vlastní neblahé, intenzivně medializované skandály samozřejmě rozleptávají důvěru že strany veřejnosti - a zákonodárci to reflektují. Třeba u té nikdy nefungující reakce, roky ale oslavované jako ukázková ‘excelentní’ věda, pesimisté hovoří o tom, že to oslavování na grantech mohlo přijít na nějakých 300 miliónů. A kolik se promrhalo na těch apriori neplodných, od základu chybně orientovaných výzkumech kmenových buněk? Kolik by se za zlomek těch peněz, kterými si Akademie předplácela jen vlastní ostudy, mohlo udělat dobré vědy! Stačilo, kdyby se třeba jen část rozdělila mezi ty, co byli odejíti pro tu ‘přespočetnost’, tedy proto, že jen oprávněně kritizovali podivné poměry. Leč akademické vedení vzniku a bobtnání těch skandálů fakticky jen nečině přihlíželo, místo aby rázně v předstihu jednalo. A to je ta otázka nezdravého vnitro-akademického klimatu. Všichni vědečtí pracovníci proklatě dobře vědí, že každému z nich hrozí, že bude odejit pro ‘přespočetnost’. Stačí jen v nevhodnou chvíli kritizovat nesprávným směrem. A tak se mlčí, a tak vznikají kauzy jako kmenové buňky, Bezouškova reakce, před tím sádrový kýč z pouti označovaný za přelom v historii, předtím objev nikdy neexistující super-výbušiny, atd. Ty deformované poměry možná pomůže přiblížit má dosti bizarní osobní zkušenost s jedním z pozdějších akademických hodnostářů.

V osmdesátých letech se v Praze zrodila jistá chemická koncepce, která byla autory rozvíjena v řadě prací, začaly na ně navazovat práce jiných autorů, chystaly se velké sumarizující články, proslovovaly 'objevné' přednášky. Leč celé to byl jen nesmysl založený na učebnicových neznalostech. Věc jsem korektně opravil, opublikoval v cizině, a chtěl ještě připravit čtivější článek pro americký časopis Journal of Chemical Education (Časopis chemického vzdělávání), a sice k výročí narození jednoho ze zakladatelů oboru - J. W. Gibbse. Článek však již nemohl být odeslán - před létem 1988 vůdčí postava té chybné koncepce, jistý Doc. R. Zahradník, udala moci mou korespondenci s emigrantem - k vidění na www linku:

https://app.box.com/s/bsdqke5n7amsxbwfzzvacoh92iadqqhs

Vypuklo dobově obludné vyšetřování mé protistátní činnosti, kdy výslech střídal výslech - byl jsem obviňován z vyzrazení utajovaných skutečností do ciziny, úmyslu emigrovat, apod. Věc směřovala k okamžitému vyhazovu z práce a trestnímu stíhání. The worst case scenario mohlo být tak deset let ve třetí nápravně-výchovné skupině ve Valdicích. Těch deset let dostala jistá občanka za větu v dopise manželovi v emigraci, totiž, že manželky sovětských důstojníků vykoupily v Mimoni maso. Po mnoha peripetiích se věc začala obracet k lepšímu, když nakonec tehdejší předseda ČSAV akademik Josef Říman odmítl podpořit můj vyhazov, čímž jsem se dostal z nejhorší fáze. A poléze pak v roce 1991 vyšel v tom (jak se dnes rádo u nás říká prestižním) americkém časopise i ten zabrzděný článek. Je to pochopitelně čistě odborný text; z širšího hlediska je zajímavá poznámka pod čarou na prvé straně: 'Původně byl článek zamýšlen pro věnování 150. výročí narození Josiah Willarda Gibbse (1839-1903). Ačkoliv byl článek v r. 1988 hotov, nemohl už být zavčas odeslán, neb autorovy mezinárodní kontakty byly na dva roky obstaveny tehdejší místní úřední mocí.'

I když jsem z práce nakonec vyhozen nebyl, byl nicméně vydán trestní výměr, kterým též došlo k tomu zablokování mých kontaktů do zahraničí, a tím třeba i publikování v cizině. Udavačova cíle bylo dosaženo - článek neměl šanci na vyjití. Leč moc se nevzdávala - byla mne rozhodnuta z práce stejně vyhodit, jen co udavač dodá další kompro, o kterém široce bájil. Tím se dostáváme k jeho druhé motivaci, neb ten člověk sám chtěl vyjet na výhodný dlouhodobý pobyt, u kterého však byl ten háček, že šlo o typ pobytu, který byl podle dohody ČSAV a MŠk možný pouze pro kmenové pracovníky VŠ. Tento háček se dal deaktivovat jedině protekcí z nejvyšších míst, a taková protekce předpokládala mimořádný zřetel, mimořádný zájem. A ten zde byl, jak jásali někteří hodnostáři: 'Kolik nám ještě přiveze korespondence s emigranty a pomůže odhalit další, kteří by také chtěli emigrovat'. Před létem 1989 pak skutečně vyjel. Jestli něco přivez nevím, já ho od té doby osobně neviděl, a stejně to pak už neměl komu odevzdat.

Ledva vypuk samet, vyrazil jsem hned na Humboldtovo stipendium, o které jsem usiloval deset let. Celou záležitost jsem pustil z hlavy, neb se nad ní zavřela voda. Tedy z mého pohledu ano. Zato ten udavač byl svým selháním notně vyděšen a začal v tichosti budovat vylhávací kampaň. Sehnal dva spojence - aparátčíky, jednak vedoucího Oddělení studující mládeže na ÚV ČSM v 50. letech, který byl pak převeden jako kádrová posila na Presidium ČSAV, a stal se tam tehdy nejvlivnějším úředníkem. S příchodem sametu se pak zase na toho nejvlivnějšího nevoleného úředníka vypracoval. Už z padesátých let - tehdy pod legendárním akademikem Nejedlým – si osvojil jednoduchou metodu, jak věci v Akademii manipulovat. Stačilo zavolat kterémukoliv vědeckému pracovníku a říci něco ve stylu magické floskule: Soudruh předseda by vám byl velmi zavázán, kdybyste ..... Po tom ‘kdybyste’ mohlo následovat cokoliv, neb kdo by se odvážil odmítnout. S příchodem sametu stačilo pak jen změnit začátek floskule na Pan. A jinak se jelo dál údolím temným podél skal, přičemž jakýmsi akademickým Dalíkem - mužem na speciální, ne vždy čisté operace - byl fakticky po dvacet let ten tuhý totalitní aparátník. No, a ten druhý aparátčík zase býval vedoucím odboru na Oddělení školství a vědy ÚV KSČ. Tuhle trojici spojoval společný motivační zájem prosperovat i za sametu, byť pravda na různých levelech. Nejhůř na tom ale byl ten třetí, co působil na ÚV KSČ - byl nejzranitelnější. Chtěl v rámci ČSAV vydržet do penze, a tak neměl na vybranou a musel se bohužel podepsat i pod čistou lež. Té penze pak šťastně dosáhl, a jako bonus ještě jeho dcera dostala v Akademii nadstandardní podmínky pro svá PhD studia. No, neberte to - jenom za jeden podpis, co tomu kariérnímu udavači opravdu vytrhl trn z paty. Nejprve ale bylo ruče zameteno vše o tom udání pod koberec, a nadto se naopak vyfabrikovala ta čirá lež, že naopak já jsem jako udal svého udavače - a bylo vymalováno. Jenže o této jejich bájivé lhavosti jsem roky neměl tušení, ač na jejím základě byl zlikvidován můj pracovní poměr. Akademie prostě jen hrála, a dodnes hraje divadlo, že ‘jako’ nechápe, o co vlastně jde.

A ta trapnost, příznačne nazývaná ASANACE-2 či Akademická Čunkiáda, je prostě tabu dodnes - podobně jako tam bylo tabu, že Bezouškovy výsledky se nikdy nikomu nepodařilo zreprodukovat. A jako správného tabu se vám toho nikdo v Akademii prostě neodváží dotknout. Holt někteří kariérní udavači a podobní hoštapleři jsou si tam jaksi rovnější - záleží kolik a jaké prebendy mohou za zametání svych hříchů přihrávat. A takováto morální korupce je přítomna v celém systému napříč a podél, a venkoncem se začala odvíjet od špatného nastavení grantového systému v chaosu devadesátých let. V Akademii nadto neexistuje tenure, tedy prakticky nezrušitelný pracovní poměr, jen časově omezené kontrakty. V civilizaci zajišťování etického zdraví vědeckých institucí připadá právě lidem s tenure - nic neriskují a přitom mají zkušenosti a autoritu. Dokud se tento důležitý institut v naší akademické obci neobnoví, nebude v ní existovat otevřená kritická diskuze, a Akademie si sama bude zadělávat na další kauzy, dál snižující její reputaci. Ale především to je akademické vedení, kdo by měl vytvořit prostor pro říkání pravdy a ochranu whistleblowerů. Bez toho se jen bude dál petrifikovat neblahý stav, kdy důvěryhodnost Akademie je na svém historickém minimum, a naopak akademická moralní korupce na svém historickém maximu.

Nyní ale je šance věci změnit k lepšímu tím, že se k akademickým problémům začíná přistupovat decentně leč zásadově a na bázi argumentů. Chci Vás proto požádat, abyste v rámci nápravy omylů a přehmatů nedávné temné minulosti umožnila zveřejnění kauzy ASANACE-2 čili Akademická Čunkiáda v některém akademickém médiu. Decentní leč zásadové řešení předpokládá, že jsou slyšeny všechny strany. Bez respektování klasické zásady Audiatur et altera pars (Budiž slyšena i druhá strana) by nešlo o diskuzi, nýbrž jen o účelový monolog. Ve skutečnosti, pouhé veřejné řečení pravdy o té neskutečné bizarnosti, ukotvené v hypertrofované lidské ješitnosti a klenoucí se přes časový oblouk čtvrt století , je už začátkem jejího řešení. A i pro Akademii platí, že pokud se nedokáže poučit ze své historie, sama si naprogramovává opakování různých fiasek, a tím další propad svého renomé v očích veřejnosti a jejich volených zástupců.

Zdeněk Slanina

Autor působí přes dvacet let na Dálném východě a v Tichomoří jako badatel a profesor. Jeho hlavním oborem je fullerenová věda a nanotechnologie, přednáší i o etice vědecké práce.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Petice: Nerostné bohatství České republiky patří všem jejím občanům

11:44 Petice: Nerostné bohatství České republiky patří všem jejím občanům

Vyzýváme Poslaneckou sněmovnu PČR, aby přijala zákon, opravňující k těžbě českého lithia výlučně dom…