Zdeněk Slanina: Umožní nové akademické vedení říkat pravdu o nezdravých vnitro-akademických poměrech?

Dnešní postavení AV ČR neodpovídá jejím tradicím a relativně slušné - z hlediska malého národa - roli v kontextu světové vědy. Ani po čtvrtstoletí se totiž Akademii nepodařilo spolehlivě se ukotvit v post-totalitních turbulencích, které ji už aspoň dvakrát velmi nebezpečně vyvrhly na mělčinu. Fakticky Akademii v roce 2009 zachránil pád vlády, neb jinak M. Topolánek měl již schválené usnesení na praktickou likvidaci AV ČR. Spasily ji tehdy hlasy dvou poslankyň zvolených za Zelené, a pak nástup premiéra J. Fischera, který se naopak ukázal být význačně pro-akademicky orientovaný, a to likvidační vládní usnesení ponechal u ledu. Pokud by ale ten Topolánkův ďábelský plán vyšel, Akademie by dnes už neexistovala. Akademický rozpočet by se odklonil do privátní sféry pro využití na výzkum a vývoj dle jejího uvážení. A jak by skončily akademické budovy na dobrých adresách? O tom by nám asi spíš mohl něco povědět M. Dalík - kdyby zrovna nepobýval na adrese méně dobré, než je jinak zvyklý.

Leč důvěryhodnost Akademie nicméně úspěšně nahlodaly neblahé, intenzivně medializované skandály, jejichž vzniku akademické vedení fakticky nečině přihlíželo, místo aby rázně jednalo. To už není Topolánek & and his melody boys – to už je otázka nezdravého vnitro-akademického klimatu. Např. pověstná Bezouškiáda kolem nikdy nefungující, smyšlené Bezouškovy reakce, sice kulminovala v r. 2012, ale už řadu let před tím vyšlo z iniciativy britské spolupracovnice v časopise Nature varování, že reakci nelze zreprodukovat. A později pak britská rada pro lékařský výzkum vznesla proti Bezouškovi obvinění z neetického jednání a zaslala je i do Prahy – no, a zde bylo na roky tiše uloženo do trezoru. Přitom dle mezinárodních zvyklostí mají právě mateřské instituce za povinnost takovéto kauzy vyjasnit. V Praze však nikdo nehnul prstem, ač v sázce byla mezinárodní reputace celé instituce.

Podobně lze hovořit o nepochopitelné neaktivitě kolem kauzy kmenových buněk, která kulminovala letos na jaře. Kmenové buňky jsou samozřejmě velmi důležitý směr výzkumu. Jenže u nás se rozvíjela linie, která jinak není ve světě důležitá prostě proto, že s ní nikdo neuspěl, a která ani nepracuje s univerzálně použitelnými kmenovými buňkami. Naopak nejdůležitější je dnes směr, který otevřel japonský nobelista Yamanaka, který právě zvládl produkci oněch univerzálních kmenových buněk. A pak pružně dostal od japonské vlády z našeho pohledu astronomické částky, aby výsledky tohoto základního výzkumu perspektivně přecházely do medicinské praxe. Ale tomu to cíli je i Yamanakův tým zatím ještě vzdálen. Např., prvně se musí vyřešit otázka, jak vyloučit, aby se pro pacienta připravené jeho vlastní univerzální kmenové buňky v místě nově vznikajícího náhradního orgánu nemohly případně zvrhnout do nekontrolovaného bujení. Leč to hovoříme pokrocích v japonském výzkumu, a to je dost jiná planeta. V našich skromných poměrech se sice po roky ozývaly kritické hlasy stran zaměření tuzemského výzkumu kmenových buněk, Akademie však byla podobně nečinná, jako v letech, kdy nabobtnávala Bezouškiáda. Jednat začala teprve až pět minut po dvanácté - až když už věc byla široce medializovaná.

Vedení Akademie má samozřejmou povinnost dbát o nejvyšší možný odborný a etický standard, ale v někdy na upozornění nedbá, nekoná, nebo věci prostě zametá pod koberec. A tak se mlčí, a tak vznikají kauzy jako Bezouškiáda nebo kmenové buňky, před tím třeba nepovedený sádrový kýč z pouti označovaný za ‘přelom’ v historii Blízkého východu, nebo ‘objev’ nikdy neexistující super-výbušiny, atd. Otevřená diskuze v Akademii zamrzla v devadesátých letech, když několik oprávněných kritiků bylo prostě pro výstrahu ostatním odejito. Ty deformované poměry možná pomůže přiblížit má dosti bizarní osobní zkušenost s jedním z pozdějších vysokých akademických hodnostářů.

V osmdesátých letech se v Praze zrodila jistá chemická koncepce, která byla autory rozvíjena v řadě prací, začaly na ně navazovat práce jiných autorů, chystaly se velké sumarizující články, proslovovaly 'objevné' přednášky. Vůdčí postavou v tom byl tehdejší Doc. R. Zahradník. Leč celé to byl jen nesmysl založený na učebnicových neznalostech. Věc jsem korektně opravil, opublikoval v cizině, a chtěl ještě připravit čtivější článek pro americký časopis Journal of Chemical Education (Časopis chemického vzdělávání), a sice k výročí narození jednoho ze zakladatelů oboru - J. W. Gibbse. Článek však již nemohl být odeslán - před létem 1988 vůdčí postava té chybné koncepce udala moci mou korespondenci s emigrantem (ZDE).

Vypuklo obludné vyšetřování mé protistátní činnosti, kdy výslech střídal výslech - byl jsem obviňován z vyzrazení utajovaných skutečností do ciziny, úmyslu emigrovat, apod. Věc směřovala k okamžitému vyhazovu z práce a trestnímu stíhání. The worst case scenario mohlo být tak deset let ve třetí nápravně-výchovné skupině ve Valdicích. Těch deset let dostala jistá občanka za větu v dopise manželovi v emigraci, totiž, že manželky sovětských důstojníků vykoupily v Mimoni maso. Po mnoha peripetiích se věc začala obracet k lepšímu, když nakonec tehdejší předseda ČSAV akademik Josef Říman můj vyhazov odmítl podpořit, čímž jsem se dostal z nejhorší fáze. A poléze pak v roce 1991 vyšel v tom (jak se dnes rádo u nás říká prestižním) americkém časopise i ten zabrzděný článek. Je to pochopitelně čistě odborný text; z širšího hlediska je zajímavá poznámka pod čarou na prvé straně: 'Původně byl článek zamýšlen pro věnování 150. výročí narození Josiah Willarda Gibbse (1839-1903). Ačkoliv byl článek v r. 1988 hotov, nemohl už být zavčas odeslán, neb autorovy mezinárodní kontakty byly na dva roky obstaveny tehdejší místní úřední mocí.

I když jsem z práce nakonec vyhozen nebyl, byl nicméně vydán trestní výměr, kterým též došlo k tomu zablokování mých kontaktů do zahraničí, a tím třeba i publikování v cizině. Udavačova cíle bylo dosaženo - článek neměl šanci na vyjití. Leč moc se nevzdávala - byla mne rozhodnuta z práce stejně vyhodit, jen co udavač dodá další kompro, o kterém široce bájil. Tím se dostáváme k jeho druhé motivaci, neb ten člověk sám chtěl vyjet na výhodný dlouhodobý pobyt, u kterého však byl ten háček, že šlo o typ pobytu, který byl podle dohody ČSAV a MŠk možný pouze pro kmenové pracovníky VŠ. Tento háček se dal deaktivovat jedině protekcí z nejvyšších míst, a taková protekce předpokládala mimořádný zřetel, mimořádný zájem. A ten zde byl, jak jásali někteří hodnostáři: 'Kolik nám ještě přiveze korespondence s emigranty a pomůže odhalit další, kteří by také chtěli emigrovat'. Před létem 1989 pak skutečně vyjel. Jestli něco přivez nevím, já ho od té doby osobně neviděl, a stejně to pak už neměl komu odevzdat.

Ledva vypuk samet, vyrazil jsem hned na Humboldtovo stipendium, o které jsem usiloval deset let. Celou záležitost jsem pustil z hlavy, neb se nad ní zavřela voda. Tedy z mého pohledu ano. Zato ten udavač byl svým selháním notně vyděšen a začal v tichosti budovat vylhávací kampaň. Sehnal dva spojence - aparátčíky, jednak vedoucího Oddělení studující mládeže na ÚV ČSM v 50. letech (ZDE), který byl pak převeden jako kádrová posila na Presidium ČSAV, a stal se tam tehdy nejvlivnějším úředníkem. S příchodem sametu se pak zase na toho nejvlivnějšího nevoleného úředníka vypracoval. Už z padesátých let - tehdy pod legendárním akademikem Nejedlým – si osvojil jednoduchou metodu, jak věci v Akademii manipulovat. Stačilo zavolat kterémukoliv vědeckému pracovníku a říci něco ve stylu magické floskule: Soudruh předseda by vám byl velmi zavázán, kdybyste ..... Po tom ‘kdybyste’ mohlo následovat cokoliv, neb kdo by se odvážil odmítnout. S příchodem sametu stačilo pak jen změnit začátek floskule na Pan. A jinak se jelo dál údolím temným podél skal, přičemž jakýmsi akademickým Dalíkem – mužem na speciální, ne vždy čisté operace – byl fakticky po dvacet let ten tuhý totalitní aparátník. No, a ten druhý aparátčík zase druhdy býval vedoucím odboru na Oddělení školství a vědy ÚV KSČ. Tuhle trojici spojoval společný motivační zájem prosperovat i za sametu, byť pravda na různých levelech. Nejhůř na tom ale byl ten třetí, co působil na ÚV KSČ - byl nejzranitelnější. Chtěl v rámci ČSAV vydržet do penze, a tak neměl na vybranou a musel se bohužel podepsat i pod čistou lež. Nejprve bylo ruče zameteno vše o tom udání pod koberec, a nadto se naopak vyfabrikovala ta čirá lež, že naopak já jsem jako udal svého udavače - a bylo vymalováno. Jenže o této jejich bájivé fabrikaci jsem roky neměl tušení, ač na jejím základě byl zlikvidován můj pracovní poměr. Akademie prostě jen hrála, a dodnes hraje divadlo, že ‘jako’ nechápe, o co vlastně jde.

A ta trapnost (příznačne nazývaná Akademicka Čunkiáda) je tam prostě tabu dodnes - podobně jako tam bylo tabu, že Bezouškovy výsledky se nikdy nikomu nepodařilo zreprodukovat. A jako správného tabu se vám toho nikdo v Akademii prostě neodváží dotknout. Neexistuje v ní totiž tenure, tedy prakticky nezrušitelný pracovní poměr, jen časově omezené kontrakty. V civilizaci zajišťování etického zdraví vědeckých institucí připadá právě lidem s tenure - nic neriskují a přitom mají zkušenosti a autoritu. Dokud se tento důležitý institut v naší akademické obcí neobnoví, nebude v ní existovat otevřená kritická diskuze, a Akademie si sama bude zadělávat na další kauzy, dál snižující její důvěryhodnost. Ale především to je akademické vedení, kdo by měl vytvořit prostor pro říkání pravdy a ochranu whistleblowerů. Bez toho se jen bude dál petrifikovat neblahý stav, kdy důvěryhodnost Akademie je na svém historickém minimum, a naopak akademická moralní korupce na svém historickém maximu.

Zdeněk Slanina
Autor působí přes dvacet let na Dálném východě a v Tichomoří jako badatel a profesor. Jeho hlavním oborem je fullerenová věda a nanotechnologie