Dnešní postavení AV ČR neodpovídá jejím tradicím a relativně slušné - z hlediska malého národa - roli v kontextu světové vědy. Ani po čtvrtstoletí se totiž Akademii nepodařilo spolehlivě se ukotvit v post-totalitních turbulencích, které ji už aspoň dvakrát velmi nebezpečně vyvrhly na mělčinu. Fakticky Akademii v roce 2009 zachránil pád vlády, neb jinak M. Topolánek měl již schválené usnesení na praktickou likvidaci AV ČR. Spasily ji tehdy hlasy dvou poslankyň zvolených za Zelené, a pak nástup premiéra J. Fischera, který se naopak ukázal být význačně pro-akademicky orientovaný, a to likvidační vládní usnesení ponechal u ledu. Pokud by ale ten Topolánkův ďábelský plán vyšel, Akademie by dnes už neexistovala. Akademický rozpočet by se odklonil do privátní sféry pro využití na výzkum a vývoj dle jejího uvážení. A jak by skončily akademické budovy na dobrých adresách? O tom by nám asi spíš mohl něco povědět M. Dalík - kdyby zrovna nepobýval na adrese méně dobré, než je jinak zvyklý.

Leč důvěryhodnost Akademie nicméně úspěšně nahlodaly neblahé, intenzivně medializované skandály, jejichž vzniku akademické vedení fakticky nečině přihlíželo, místo aby rázně jednalo. To už není Topolánek & and his melody boys – to už je otázka nezdravého vnitro-akademického klimatu. Např. pověstná Bezouškiáda kolem nikdy nefungující, smyšlené Bezouškovy reakce, sice kulminovala v r. 2012, ale už řadu let před tím vyšlo z iniciativy britské spolupracovnice v časopise Nature varování, že reakci nelze zreprodukovat. A později pak britská rada pro lékařský výzkum vznesla proti Bezouškovi obvinění z neetického jednání a zaslala je i do Prahy – no, a zde bylo na roky tiše uloženo do trezoru. Přitom dle mezinárodních zvyklostí mají právě mateřské instituce za povinnost takovéto kauzy vyjasnit. V Praze však nikdo nehnul prstem, ač v sázce byla mezinárodní reputace celé instituce.

Podobně lze hovořit o nepochopitelné neaktivitě kolem kauzy kmenových buněk, která kulminovala letos na jaře. Kmenové buňky jsou samozřejmě velmi důležitý směr výzkumu. Jenže u nás se rozvíjela linie, která jinak není ve světě důležitá prostě proto, že s ní nikdo neuspěl, a která ani nepracuje s univerzálně použitelnými kmenovými buňkami. Naopak nejdůležitější je dnes směr, který otevřel japonský nobelista Yamanaka, který právě zvládl produkci oněch univerzálních kmenových buněk. A pak pružně dostal od japonské vlády z našeho pohledu astronomické částky, aby výsledky tohoto základního výzkumu perspektivně přecházely do medicinské praxe. Ale tomu to cíli je i Yamanakův tým zatím ještě vzdálen. Např., prvně se musí vyřešit otázka, jak vyloučit, aby se pro pacienta připravené jeho vlastní univerzální kmenové buňky v místě nově vznikajícího náhradního orgánu nemohly případně zvrhnout do nekontrolovaného bujení. Leč to hovoříme pokrocích v japonském výzkumu, a to je dost jiná planeta. V našich skromných poměrech se sice po roky ozývaly kritické hlasy stran zaměření tuzemského výzkumu kmenových buněk, Akademie však byla podobně nečinná, jako v letech, kdy nabobtnávala Bezouškiáda. Jednat začala teprve až pět minut po dvanácté - až když už věc byla široce medializovaná.