V poslední době mě zaujal návrh Jana Kubiceho na pozastavení činnosti KSČM. Sám jsem se tímto problémem zabýval - Kubice mě o několik koňských délek předběhl. Marně jsem však na Internetu pátral po textu jeho návrhu. A tak jeho obsah mohu usuzovat jen z různých ohlasů, většinou kritických připomínek k němu. Obávám se, že tu v samém základu dochází k jistému nedorozumění, které má závazné důsledky - vede do slepé uličky. Pokusím se to nedorozumění překonat a podat návrh na řešení podle mého názoru schůdné. Žiju ve značné izolaci od potřebných pomůcek a informačních zdrojů, proto svůj příspěvek pokládám za materiál, který by se měl v diskusi dotvořit k jednoznačným závěrům a opatřením.
Nedorozumění spočívá v samém pojetí pozastavení. Z toho, co jsem vyčetl, mohu soudit,že se ztotožňuje se zákazem. Zákaz znamená rozpuštění dané strany, tu není co vysvětlovat. Nedoporučoval bych takové rozhodnutí. Jsem zajedno s Tomášem Halíkem v tom, že zákaz by naháněl do náruče KSČM mladé lidi, mnohdy oprávněně nespokojené s našimi společensko-politickými poměry. Oproti zákazu pozastavení je opatření dočasné, přechodné. Jeho smyslem je poskytnout delikventovi lhůtu, aby napravil sebe nebo něco,co pokazil nebo čemu se zpronevěřil. Lhůta býva buď termínovaná nebo netermínovaná. V našem případě jde o to, aby se dal KSČM čas, aby se vyrovnala s problémy, které jsou na překážku jejímu normalnímu fungovaní v naší společnosti.
Odtud vyplývá, že hlavními aktéry pozastavení jsou sami komunisté. Podle mého soudu je to především jejich problém vnitrostranický. Je tedy na nich, aby na něm zapracovali. Chápu, že se jim do toho nechtělo a nechce. Proto to pozastavení jako ponuka. A měli by je přijmout - už proto, že je sami v minulosti praktikovali. Je tu však určitý rozdíl mezi onou praxí a naším pojetím. Vzpomínáte si na vtip, který koloval po uzavření "smlouvy" o dočasném pobytu sovětských armadních jednotek v Československu? Otazka zněla: Jaká je jednotka dočasnosti? Odpověď: Jeden furt. Tak si KSČ počínala: co pozastavila, to bylo - až na skromné vyjímky- napořád, "navěky". Tzv. pozastavení se mělo jevit nikoli jako zákaz, ve skutečnosti to byla jen slovní zástěrka pro zákaz opradový. (Kromě toho ti "nepohodlní" a "nenapravitelní" byli vyhostěni do "kapitalistického ráje"- že bychom se i o tuto obdobu s našimi "nenapravitelnými" komunisty pokusili a vyhostili je třeba do Severní Koreje? A jiní, kteří zůstali, byli zalarovani a všelijak velmi citelně postihováni. Ale to jen tak mimochodem.)
Na rozdíl od této nechvalné praxe v pojetí, jaké mám na mysli, by se poskytlo komunistům tolik času, kolik by potřebovali. Vyřeší-li si své záležitosti za půl roku, budiž jejich postavení po půl roce znormalizováno (bez onoho pejorativního příkonu, který na tom slově lpí z minula). Bude-li to trvat pet let nebo ještě déle, to ať závisí jen a jen na nich, jak si budou počínat. Mám zato, že jsou na to dobře připraveni, neboť se mohou opřít o zkušenosti z vlastních prověrek-naposledy v největším rozsahu po roce 1968. Kdo koho bude prověřovat, to je opravdu záležitost vnitrostranická - ovšem s dosahem celospolečenským. Bude to úkol nemalý - prověřit totiž bude asi nutno celou stranu od špiček až po širokou členskou základnu. A bude to úkol velmi obtížný, ztížený mimo jiné tím, že se bezprostředně po listopadu1989, ba vlastně ještě během onoho dění- s takovým kvaltem a vehemencí skartovaly materiály stranických sekretariátů. Sám tento akt se dá stěží chápat jinak, než jako doznání; stalo se zřejmým, že šlo o utajení komunistických nezákonností v nejširším rozsahu. Tento aspekt by se měl stát komunistům mementem, aby po svém zvyku nezačali dialekticky kličkovat vymlouvajíce se na nedostatek materiálu. To si nadrobili sami. A je tu hned jeden zachytný bod k řešení: nemělo by dělat potíže zjistit, kdo příkaz ke skartaci vydal a kdo jej tak horlivě prováděl. Příkazce i vykonavatelé museli být na tom i osobně zainteresováni. Ta akce se dá klasifikovat jako ničení doličného materiálu, což samo o sobě je se zákonem v rozporu.
Ocitáme se u problému nejzávažnějšího a nejkomplikovanějšího - u zločinů, jichž se dopustil minulý režim v režii komunistů. Brzy po listopadu 1989 - a přesto s jistým otálením - byl vydán zákon, kvalifikující komunistický režim jako zločinný. Bylo to důležité nakročení. Bohužel zůstalo jen u něho a spravedlnosti se za dost nedostalo. Z druhe strany ani KSČM nepodnikla nic, co by ji obrodilo. Pravda, v nových poměrech komunisté založili stranu "novou" a za "chyby" starého režimu se omluvili. V čem byla ta strana nová? Poukazovalo se už na to, že jak název strany, tak úprava titulu jejího ustředního tiskového orgánu žádnou valnou změnu nesugeruji. Členská základna přitom zůstala stejná jako za normalizace a z těchto znormalizovaných straníků serekrutovalo i nové vedení. A zůstala jim dřívější mentalita řídící síly společnosti; ta je vede k tomu, že téměř v každém svém projevu dávají najevo svou svrchovanost, svou nadřazenost lidí "zvláštního ražení". A ač se v minulosti dopustili evidentních zločinů, vedení strany se za ně omluvilo ryze slovně, zcela formálně a v té záležitosti nic dalšího nepodniklo. Omluva postiženým tak zároveň obsahuje omluvu zločinů. Tak se vyjevuje její jalovost a stává se naprosto nepřijatelnou. K ničemu totiž komunisty nezavazuje. Ani neskýtá žádnou záruku, že nezákonné praktiky - dostanou-li se komunisté opět k moci - se opakovat nebudou. S takovým vybavením se KSČM parlamentní stranou stát neměla. Jde tedy nyní o to, aby se napravilo, co se po listopadové proměně zanedbalo.
KSČM nám nabídla svůj program, vyhlášený na jejím VI. sjezdu a označený poněkud tromtadratsky jako Naděje pro Českou republiku a Socialismus 21. století. Zpracován s důkladností, jakou jiné strany mohou komunistům závidět vychází zřejmě z dřívějších prací Josefa Hellera a pojednává o přechodu od proto socialismu k socialismu samospravnému. Rad tu vidinu přijímám - in abstracto. A rád bych jednou stanul aspoň na jejím prahu - ovšem bez komunistů.
Uvítal jsem Hellerovo rozrůznění strany na neostalinisty a obroditele, kteří usilují o uskutečnění té vize. Heller také tvrdil, že neostalinisté na chod strany podstatný vliv nemají. Ponechám stranou různá dřívější vystoupení tak či onak agresivní a připomenu dva akty z doby zcela nedávné. Předseda strany Filip nekondoloval ke skonuVáclava Havla, zato kondolenci zaslal k úmrtí severokorejského diktátora Kim Čong-ila. Nic proti kondolenci; ale její obsah i frazeologie je hodná Novotného a Gottwalda. Pokládal jsem Filipa za umírněného komunistu, ale on se nyní prezentoval jako zapřísáhlý protosocialista (čti: stalinista, předpona neo- je tu zbytečná). Mám věřit Hellerovi, že Filip na chod strany vliv nemá?
Což má i širší souvislosti a důsledky. Ať už šlo o zatvrzelé trvání bývalé komunistické soudkyně na právoplatnost justiční vraždy Milady Horákové nebo o útok komunistických poslankyň na Zdenu Mašínovou anebo nyní o ty kondolence, nikdy se neozval ani Heller ani nikdo z jeho stoupenců, aby věc uvedli na pravou míru. Což se nedá chápat jinak než jako tichý souhlas. Heller a spol. by si měli uvědomit, že strana, která se nedokáže vypořádat s vlastními zločiny v minulosti, nebudí důvěru ani do budoucna. Historie nás poučuje, že do vedení strany se vždy prosadili ti horší. Vize nového komunistického ráje, když ten starý máme ještě v kostech (mnohdy už pohřbených) se tak stává líbivým lákadlem pro veřejnost a vítaným plastikem pro stalinisty. Program se dovolává Marxe a Lenina jako klasiku. Poukažme na to, že jádrem dialektiky je boj protikladů. Je nasnadě, že se komunisté tomuto boji ve vlastní straně. dříve či později nevyhnou. Heller a spol. ať si vezmou příklad z Lenina, jak se vypořádal s menševiky v zájmu akceschopnosti strany. S nevyřešenou zátěží z minulosti a s tolerancí vůči stalinistům se ta lákavá vize budoucnosti asi uskutečnit nedá. Extrémním nastavením na mocenský boj stalinisté Marxův hluboký humanismus pohřbili a marxismus s jeho humanitním posláním totálně zkompromitovali. A naši abstraktní vizionáři socialistické budoucnosti nad starou stalinskou praxí vytvářejí novou bohulibou ideologickou nadstavbu stavajíce se tak bezděčnými neostalinisty (tady je to neo- oprávněné). Uvedení Hellerova rozrůznění na pravou míru (stalinisté nikoli x, nýbrzž || | neostalinisté) zároveň objasňuje nejen to, že se KSČM dosud nepokusila seriózně se vyrovnat s minulými zločiny, ale i to, že ve straně mezi oběma uskupeními nedochází k žádným diskusím o profil a chod stany ani popřípadě o některých veřejných vystoupeních stranických předstvitelů.
Za těchto okolností je na pováženou, zda jsou komunisté s to řádně zvážit zločiny a přečiny, o něž především jde. Je mi známo, že členy KSČM jsou i právníci, kterým by měl tento úkol připadnout. V prvé řadě by však měli být prověřeni oni sami, zda jsou k tomu způsobilí, tj. zda se v minulosti na těch protiprávních aktech nepodíleli. A prověřit by je měla mimostranická pravní instance, v níž by také neměli být pravníci minulostí poznamenaní. Ale i kdyby k tomu nedošlo, svěřil bych to sebeprověřování komunistům samým. Oni se s tím musí vypořádat stůj co stůj ve vlastním zájmu. A závisí na nich, zda sami požádají o případnou pomoc zvenčí tam, kde půjde o případy zapeklité, na jejichž řešení dostatečně připraveni nebudou. Měli by si však uvědomit, že jejich úkolem není vypracovat zase nějaké obecně eufemistické prohlášení, (v tom ohledu jsou mistry), nýbrž zjišťovat konkretní provinění, pojmenovat osobu a specifikovat její provinění a podle jeho povahy pohnat danou osobu k pravní odpovědnosti, tj. k soudnímu řízení. Nevyhýbal bych se ani tomu, aby takto byli potrestáni i usvědčení viníci přestarlí. Soud s nimi by měl proběhnout v každém případě s udělením adekvátního trestu. A teprve pak ať se přihlédne k jejich věku a zdravotnímu stavu a vyměří se jim snížená míra uvěznění. Vězením by však projít měli, i kdyby to bylo jen na týden. A k soudu bych pohnal i viníky zemřelé. Také s nimi ať proběhne normalní soud. Jejich zločiny ať jsou vyznačeny a trest ať se jim vyměří treba "in memoriam". Dodávám, že takto vyšetření by měli být i komunisté, kteří po listopadu 1989 přešli do jiných stran nebo se stali bezpartajními. Domnívám se, že takto pojatá prověřovací akce je nutná nejen proto, aby se potrestaly staré zločiny a aby se zabránilo novým v te komunistické vizi budoucnosti, nýbrž i proto, aby se položily základy k eventualnímu podobnému setreini mimo komunistickou stranu.
Jsem si vědom, že celá tato záležitost je velmi rozlehlá a nedá se obsáhnout v jednom publicistickém článku. Spoléhám na dotvoření sve koncepce v diskusi a hlavně v samé prováděcí akci. (Gorkij: Nejlepší inspirací je práce.) Rád bych ještě naznačil, že by komunistům nemělo jit jenom o prokazatelné zločiny právně postižitelné, ale i o prohřešky proti dobrému občanskému soužití. Narážím na udávání, které se týka široké členské základny. Zaujalo mě nedávno, že Miroslav Grebeníček poukázal na Štětinu, že spolupracoval se Statní bezpečností. On,bývalý předseda strany, tím chtěl Štětinu deshonestovat; spolupráce se Statní bezpečností bylo něco špatného. Spolupracovat s touto institucí znamenalo hlavně udávat spoluobčany. Udávat ty, kteří nějak vyjádřili svůj nesouhlas s politikou KSČ nebo některými jejími opatřeními. Udáváni nebylo sice povinností každého člena strany, ale hodnotilo se pozitivně jako projev uvědomělosti a oddannosti straně. Pro udaného mělo ovšem důsledky tristní. Udavači, kteří způsobili újmu svým spoluobčanům, by měli být také nějak postiženi. A co pracovníci Státní bezpecnosti, věznic (zejména politických vězňů), koncentračních táborů, apod.? Nejsou dosud "bezúhonnými členy KSČM? O nich se Grebeníček taktně nezmínil.
Závěrem musím zodpovědět otázku, kdo má posoudit, zda výsledná komunistická šetření a opatření odpovídají tomu, aby KSČM mohla fungovat v našem demokratickém zřízení jako normalní politická strana s aspiracemi na stranu parlamentní. Mám zato, že by to měla být komise jmenována nebo schválena parlamentem. Ať jsou v ní zastoupeny parlamentní strany, není však nutné, aby to byli poslanci. Za samozřejmé pokládám, že zastoupeni v ní budou i komunisté. Členy komise by měli být hlavně právníci, politologové a historici. Podle potřeby by se určitě problémy mohly nadto konzultovat s pracovníky jiných oborů. Důraz kla du na to, aby to byli pracovníci odborně kvalifikovaní a schopní nejen posoudit dané problémy, ale i vyjít vstříc protilehlé straně, aniž by přitom slevovali z hodnotících kritérií. Tím by se mělo zabránit tomu, aby se jednání komise nezvrhlo v rozhádanou diskusní tribunu, nýbrž mělo vysloveně pracovní ráz s jasně vytčeným cílem. Kdyby se ukázalo, že komunisté nejsou ochotni nebo nejsou s to zadaný úkol uspokojivě vyřešit, nezbylo by než KSČM zrušit.
Uvítal bych, kdyby při Ústavu pro studium totalitních režimů byla ustavena pracovní skupina, analogická jeruzalemské komisi pro stíhaní nacistických zločinců. Jejím úkolem by bylo napomáhat očistnému procesu samostatným výzkumem; stala by se jakýmsi korektivem nebo zpětnou vazbou komunistických vývodů a opatření. Byla by samozřejmě napojena na parlamentní komisi jako její pomocné zařízení. Záštitu nad celou akcí by mělo převzít Ministestvo vnitra, parlament a Ústavní soud.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
