Má to být krok přesahující hned několik etap evropské integrace. K jejímu završení vedou například i ty už dojednané nebo dojednávané dílčí krůčky, jako je ustavení fiskální unie, centralizovaný bankovní dohled a bankovní unie. Ten Barrosův megakrok má vést rovnou k ustavení evropské federace států. Ta by byla nástupkyní dnešní Evropské unie. Barroso už ohlásil, že jeho lidé pracují na návrhu zakládajícího dokumentu, který by nahradil nedávno přijatou Lisabonskou smlouvu. Opravdu mílový krok! Teprve časem se ale ukáže, které vlády a kolik vlád na něj bude mít mílové boty. A kdy. Nemohu se tu pouštět do rozebírání změn v kompetencích národních vlád v případě ustavení takové federace. Řeknu jen, že jedno je jisté: současné uspořádání evropské struktury neodpovídá nárokům, které na sjednocující se Evropu klade současný stav globalizace.
A krize. Evropská unie je i v těch nejzásadnějších rozhodnutích, či právě v nich, dosud závislá na tom, zda se na nich shodnou vlády členských zemí. A to je především zdlouhavé. Proti bleskurychlým akcím finančních trhů jsou reakce Evropy neskonale pomalé. A kvůli nejednotnosti polovičaté. Nebo nedůsledné.
Právě proto čekala eurozóna s takovým napětím na ten druhý krok, o kterém jsem tu mluvil: na rozhodnutí německého ústavního soudu o tom, že účast Spolkové republiky na Evropském stabilizačním mechanismu, ESM, není v rozporu s ústavou. Dodám pro úplnost, že pro tu účast stanovil ústavní soud strop ve výši 190 miliard eur. Což je ale právě to, k čemu se Německo zavázalo, takže ani tento limit vzniku ESM nebrání. Německo bylo poslední zemí eurozóny, jejíž souhlas chyběl k tomu, aby eurozóna měla na obranu společné měny konečně takový nástroj, jaký by ji trvale a účinně chránil jednak před tím, že euro nepřežije neschopnost některých států zbavit se handicapu veřejného dluhu, jednak že podlehne spekulacím, kterým je vystaveno na finančních trzích.
Tam se dluhopisy předlužených evropských zemí stávají hříčkou v rukou traderů. Pevnost eura je tím neustále testována. Nevyslovuji tu svůj názor, ale tlumočím obsah článku z International Herald Tribunu. Šokující je už jeho titulek umístěný hned pod záhlavím víkendového vydání s datem 4. a 5. srpna tohoto roku. „Evropané, seznamte se se svým novým bossem,“ nebo lépe česky: Evropané poznejte svého nového pána. Z přímé výpovědi tradera jedné evropské banky si každý čtenář toho článku musel vyvodit stejný závěr jako já. Tady je pár citací a parafrází:
Tradeři, tedy v tomto případě profesionálové obchodující za své banky s dluhopisy evropských zemí si dnes uvědomují, že jejich „sázky“ – například na úspěch či neúspěch j rozhodnutí evropských orgánů – „mohou způsobit pád celých vlád a rozhodnout i o přetrvání nebo zániku eura“. Traderům je už z tak velké moci úzko. Uvědomují si, že žonglují s bezprecedentní peněžní hodnotou při bezprecedentním riziku. Dostávají také strach z toho, že někteří z nich ani nemají potřebné zkušenosti a znalosti na to, aby správně analyzovali signály, které k nim svými miliardovými záchrannými balíčky vysílají evropští lídři.
Domyslíme-li to, pak zjistíme, že osud lidí v eurozóně, či dokonce osud celého evropského projektu, tedy i náš osud závisí – minimálně zčásti – na finančních institucích a na osobách, které jsou kvalifikovány pro něco jiného, než je odpovědnost za osudy milionů lidí. Ve své profesi nejsou žádnou takovou odpovědností zatíženi. Nikdo ji po nich nežádá. Nemusí ani navzájem koordinovat své kroky, jako eurozóna. Ba dokonce není v jejich zájmu se navzájem domlouvat.
Na ekonomických stránkách světového tisku se najdou další podobné důkazy moc finančních trhů nad osudem Evropy. Ale výroky tradera, který promluvil v International Herald Tribune, jsou tak bezprostřední, že jsem je považoval za nejlepší argument pro tvrzení, že ani eurozóna ani Evropská unie jako celek nemohou zůstat u záplatování jednotlivých trhlin v pevnosti své měny; že nutně potřebovaly to, čemu na Slovensku výstižně říkají euroval, tedy pevnou zeď, která by jednou pro vždy odradila finanční trhy od spekulací na slabost jednotlivých ekonomik eurozóny a donutila je dívat se na evropské finance jako na silný celek.
V tom je smysl ESM Evropského stabilizačního mechanismu, tedy eurovalu, jehož vznik včera definitivně umožnil výrok německého ústavního soudu. V tom je i smysl jednotného systému dohledu nad bankami eurozóny, jehož nitky se mají sbíhat v Evropské centrální bance. V tom je i smysl rozhodnutí Evropské centrální banky o nákupu dluhopisů členských zemí EU, v určitých situacích a za jasných podmínek, zavazujících státy, nikoli jen banky. Jsou to všechno čerstvé kroky k hlubšímu propojení, tedy integraci členských států obou evropských struktur či případně jedné z nich. Některé vlády a leckde i veřejnost jsou nad nimi v rozpacích, nebo je už, v menším počtu, rovnou odmítají.
Ale právě tak jsou v rozpacích nebo odmítají současný nevyhovující stav řízení evropských záležitostí. Bude třeba se rozhodnout: Nutit Evropu k udržování statu quo? Nebo jít zvolenou cestou ke stále hlubší integraci? Nebo si najít cestu vlastní, samostatnou cestu? Kam by vedla?
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
