Dokonce to vypadá tak, že i Česká televize se snaží napravit svou pověst a k vzpomínanému výročí pozvala nejen historiky znalé věci, ale až na výjimky (většinou šlo jen o politiky), odborníky oproštěné od všech možných historických stereotypů a zbavených ideologické zaslepenosti.
Nejenže se zde s velkou mírou zasvěceností mluvilo o spontánním lidovém odporu vůči mnichovskému ujednání. Objektivně se hodnotilo chování tehdejších politických stran včetně jindy proklínané KSČ, i jejich debaty na půdě parlamentu i vlády, nezapomnělo se ani na vystoupení části české a kosmopolitní aristokracie na podporu republiky. Dokonce se opakovaně chválila práce Jana Tesaře Mnichovský syndrom a v ní obsažené pozitivní hodnocení politiky Edvarda Beneše, více než dvě desetiletí hanobeného jak zbabělce.
Neznamená to, že by se o všem psalo a mluvilo zcela otevřeně. Ani profesorské autority z KU nezmínily např. chování v době mnichovské krize pozdějšího německého válečného zločince Ernsta von Weizs?ckera (1882-1951), člena NSDAP a SS, tehdy Státního tajemníka, ale i rozsudkem v tzv. Wilhelm-strassen Process válečného zločince, ve vzpomínané době propagátora hesla o „chemickém rozmělnění Československa“. Jeho synovi Richardovi ((1920-2015), jednomu z významných německých politiků (spolkovým prezidentem 1984-1994), který se zasloužil o tzv. německé vyrovnání s minulostí, a kterému se dostalo při jeho návštěvách Prahy (1990 a 1991) všech možných poct a vyznamenání z iniciativy Václava Havla a tehdejšího kancléře Karla Schwarzenberga.
Tehdejší dobová touha restituovat nejen majetky aristokracie (české, ale i kosmopolitní a žijící často v zahraničí) pak sebou přinesla zájem o chování některých rodů v letech druhé světové války, ale došlo i na Mnichov a léta třicátá. Jen na okraj některých restitučních procesů a někdy až náhodných objevů různých archiválií se ukázalo, že už v třicátých letech 20.stol. byly vztahy mezi novým režimem ve Velkoněmecké říši velmi intenzivní. Setkání Lorda Runcimana na Červeném Hrádku v srpnu 1938 se dnes zdá být nedomyšleným omylem Chamberlainovy britské vlády, ale ve skutečnosti to byl jen výsledek britské politiky vůči “neznámé“ střední Evropě a na druhé straně dlouholetých kontaktů aristokratických rodů ve Velké Británii. Vzpomeňme třeba už olomouckého biskupa ze skotského vévodského rodu Hamiltonů, právě té familie, ke které, podle jednoho z dodnes neprokázaných tvrzení, chtěl doletět Rudolf Hess v roce 1941.
Když už jsme se dostali až k Runcimanovi, pozoruhodné je i svědectví z dnešního Kazachstátntu, kde vydal Nikolaj A.Rajevskij, příslušník ruské šlechty, ordonanc generála Wrangela, emigrant v ČSR, po svém únosu do SSSR, pětiletém věznění a desetiletém vyhnanství, práci o portrétech Puškinových současníků a příbuzných, kde vzpomíná na svá léta v Praze. Zde v létě 1938, byl požádán „knížetem“ Šachovským, aby s jeho známou, Luisou Levickou, doučoval lady Runciman francouzštině. Díky tomu se z této druhé ruky a po téměř celých 5-6 týdnů Rajevský dovídal, že Lord Runciman nepřijel do Prahy s nikým vyjednávat, ale jen přikazovat. Jeho názory pak sděloval ruské emigrantské komunitě (tehdy ji tvořilo asi pět tisíc osob), kteří se znovu obávali o svůj osud a bavili se o tom, kam znovu a pokud možno co nejdále emigrovat. Charakteristická byla jeho poznámka, že mnozí se rozhodli i pro případně redukované Československo, které se jim zdálo svobodnější a demokratičtější než ostatní evropské země.
Zajímavá byla přednáška jednoho z mých učitelů historie, profesora Josefa Polišenského, který při své mimořádné znalosti českých a moravských archivů, které navštěvoval v zájmu svých studií třicetileté války, objevil mimochodem archivní fond, respektive knihu návštěv, z dnes už zbědované restitučně privatizační oběti zámku Hrušovany pod Jevišovkou, kde mezi návštěvníky byli zastoupení pozoruhodní hosté z Velké Británie, mezi nimi i plukovník Christie, manžel světoznámé autorky detektivek.
Některá jména těchto návštěvníků se vztahovala k politickému salónu Lorda a Lady Astor ve Velké Británii, což. bylo místo, kde se dělala britská konzervativní politika, do které neměl přístup ani u královské rodiny dobře zapsaný československý velvyslanec Jan Masaryk. Naopak, v roce 1938 sem mohl docházet i nový velvyslanec Spojených států Joseph Patrick Kennedy velký obdivovatel Hitlerova rasismu a antisemitismu, otec pozdějšího prezidenta Johna F. Kennedyho. Tento „nejlepší přítel Německa v Londýně“ (slovy velvyslance Henrika von Dirksena), který se nikdy netajil svými antisemitskými výroky, nakonec musel z Londýna odejít v době, kdy polovina Evropy už byla dobyta a obsazena nacistickým Německem. Svůj obdiv k Hitlerovi třicátých let 20.stol. přenesl částečně na jednoho ze svých synů, stejně jako snahu přiblížit se anglo-saské aristokracii.
Když čeští básníci v roce 1938 rozhořčeně vzpomínali „perfidního Albionu“, který jsme tak milovali, zapomněli si nastudovat dějiny britského imperiálního kolonialismu a vidění světa z místa jedné šestině světa vládnoucí metropole. Snad by tehdy mohli pochopit, že Mnichov nebyla „zrada“, ale dělení Evropy podle přání velmocí a odstranění další překážky Drang nach Osten. A možná, že bychom si to mohli připomínat i dnes.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
