Volby dopadly dobře i špatně. Dobře v tom, že antiparoubkovská kampaň zabrala a Sociální demokracii nestačily hlasy na to, aby utvořila vládu. Na druhé straně hlad po populistických heslech nasměroval část české společnosti k volbě seskupení zvaného Věci veřejné, jehož program, pokud se vůbec o programu dá mluvit, je nestrukturovaný, nereálný, naivní.
Nesdílím názor, že je potřeba stále nových a nových lidi do politiky. Ukazuje se čím dál tím víc (a v západních zemích to dávno vědí), že i politika je profesí, kterou je třeba se naučit.
Vládnout je obtížné. Znám takovou situaci dobře ze zkušenosti rektora na vysoké škole. Řada mých kolegů často vehementně vznášela námitky či navrhovala nová opatření, která buď byla zcela nereálná anebo nerespektovala zákony, statut školy či studijní řád. Slovutní profesoři byli trochu líní a ani si nepřečetli, jak má jejich škola fungovat. A taková je většina veřejnosti. Hlavně že halasí proti něčemu, nebo za něco, ale jestli to má smysl, jestli to vůbec jde, o tom většinou nepřemýšlí.
Tak to samozřejmě bude i s novými politiky ve vládě. Když se stane ministrem člověk bez zkušeností, okamžitě bude obětí svých rutinných podřízených a uvidí ministerstvo jen skrze filtr, který mu oni předloží. Premiér Fischer mohl vládnout jen proto, že mechanizmus vládnutí důvěrně znal, poněvadž se z titulu své funkce v čele Statistického úřadu zasedání vlády dlouhá léta povinně zúčastňoval.
Vím ze zkušenosti jak se v roce 1990 personálně obměňovaly odbory na ministerstvech (či jiných úřadech), a i když ze starého kádru zůstal jen jediný zaměstnanec, tak tento jedinec, který věděl, jak se práce vykonává, předurčil další fungování odboru. To znamená, že ministerstvo, i když bylo prováděno jinými lidmi, zůstalo v podstatě stejné jako předtím. Můžete namítnout, že noví lidé mohou být méně zkorumpovatelní, ale bohužel to tak nebývá, poněvadž neznalost, naivita a nezkušenost, to jsou nejsnáze manipulovatelné elementy.
Abychom odstranili velkou korupci (a teď jen opakuji to, co všichni rozumní lidé vědí), je třeba, aby stát rozhodoval co nejméně, aby cesta peněz od státu k lidem, pokud vůbec musejí takové cesty existovat, byla co nejkratší a ovlivňovalo jí co nejméně úředníků. A samozřejmě by mělo být co nejméně zákonů, existovat co nejméně úřadů.
Minulé koaliční vlády vytvářely ministerstva jako prebendy pro koaliční partnery, ale každá vláda, která to "myslí upřímně" by měla ministerstva redukovat. Nejsem tak naivní, abych věřil, že je možné přes noc ministerstvo zrušit. Jelikož dlouho pracuji v oblasti kultury a celý život jsem se v kultuře pohyboval, analyzoval jsem si práci příslušného ministerstva. Jsem přesvědčen, že by současná vláda měla mít takového ministra kultury, který by během funkčního období Ministerstvo kultury zredukoval na malý odbor, který by mohl být buď u vlády, nebo pod nějakým jiným ministerstvem. Takový úkol by se dal zvládnout za tři roky, ovšem jen tehdy, kdyby to vláda vzala jako svojí prioritu a prosazovala změnu příslušných zákonů. Vezmeme-li čtvrtý rok jako časovou rezervu, která je v našich podmínkách asi nutná, vychází nám čtyři roky funkčního období jako správná doba, kdy se taková změna dá vykonat.
To by se, samozřejmě, dalo udělat s několika dalšími ministerstvy, např. s Ministerstvem školství, Ministerstvem pro místní rozvoj a možná i s dalšími. A ministerstva, která by nebyla rušena, by měla být redukována přinejmenším o aktivity, které každé ministerstvo podniká kvůli vlastnímu zviditelnění. Nevím, kolik jich je na jiných ministerstvech, na kultuře je jich minimálně 60 % celkové činnosti.
V současné situaci ve mně narůstají obavy z nezkušených politiků, aby, puzeni svatou vírou a horlivostí být vrcholně spravedlivý a super demokratický, nenadělali do našich, sice špatně fungujících ale již existujících a pomalu se usazujících demokratických struktur drásavé díry.
Velký problém vidím (například) u Ministerstva vnitra, které díky citlivým informacím o všem, co se v našem státě a jeho okolí děje, kumuluje moc, která může být zneužita v případě nestabilního nebo neinformovaného vedení. Obávám se, že když obsadí vnitro Věci Veřejné, tzn. strana podnikatele Bárty, může lehce dojít k jeho zneužití. Může se také rozpoutat tichý ale urputný boj mezi pracovníky ministerstva a jeho vedením, což se už v minulosti několikrát stalo, a to zásadně porušuje stabilitu státu. Kéž bych se mýlil, ale bohužel mé politické předpovědi se příliš často naplňují.
Když už jsme u politických předpovědí, rád bych poukázal na postoje Václava Klause, jehož analýzy politické a hospodářské situace, jak v lokálním tak v globálním měřítku, byly často potvrzeny následnou realitou. Náš tisk, který dovede tak dobře prezidentu republiky nadávat, tyto jevy zcela opomíjí, i když je ojedinělé, aby se někdo tak často "strefil".
Neustále se hovoří o bývalém prezidentu Václavu Havlovi, ale když se podíváme na jeho vize, zjistíme, že se z nich nenaplnilo v podstatě nic. V srovnání s ním vyjde Václav Klaus jako gigant. Klausova vytrvalost a úpornost s kterou dovede jít proti veřejnému mínění, proti nepřízni EU či jiných částí našeho globálního společenství, je obdivuhodná. Často je mu vytýkána ješitnost, neústupnost, ale to společnost sama ho zahání do názorové izolace, která nemůže nemít za následek určitý vzdor a zarputilost. Je typické pro českou scénu, že vlastní lidi ušlapává. U nás opravdu platí, že doma není nikdo prorokem. Stydíme se za vlastenectví, stydíme se za vlastní řeč (a otravujeme jí zbytečnými výrazy přijatými z módních jazyků) a pokud oslavujeme vlastní spoluobčany, tak si pečlivě vybíráme ty nejméně schopné, ty nejméně originální. Hlavně aby nevybočovali z davu, hlavně aby se nelišili, neboť kdo se liší, je nebezpečný. To nám zbylo z bolševismu.
Moje žena zastávala za totality nevýznamné místo v jednom výzkumném ústavu a když mě tehdy zavírali, tak jí ředitelka ústavu sdělila, že "oni nechtějí lidi co se vymykají, považují je za nebezpečné". A tak se chová většina našeho národa dodnes.
Zpět k volbám. Jsem samozřejmě rád, že jsme se zbavili Paroubka, jen mě děsí neprozíravost Sociální demokracie, která by měla Paroubkův odchod vzít jako povel k vlastní katarzi, poněvadž volby ji neprohrál jen Paroubkův mocichtivý fanatizmus, ale celková nesmyslnost programu a hlavně hyperpopulismus. Přimazáváním se k tomu nejpokleslejšímu, co je v naší společnosti, nemůže vyhrát volby a pokud ano, tak naší společnosti už nic nepomůže.
Ukázalo se, že část mladé generace se umí sama od sebe donutit k nějakému činu. To považuji za největší důkaz vzrůstající demokratizace naší společnosti. Jen ještě trochu víc prozíravosti, ale ta přichází většinou až s věkem.
Kéž by se podařilo složit vládu, která by byla racionální. Zatím byla většina našich vlád zmítána koaličními tanečky a její postoje vyzněly jako zmatené, nedůsledné a tím pádem nefunkční. Přál bych si realistickou funkční vládu.
Dále čtěte:
- Odborníci: Zeman byl proizraelský, Paroubek ne. John? Nevíme
- Konkurz na nástupce Knížáka asi zopakuji, naznačuje Besser
- Knížák: Nevěřím tomu, že Paroubek bude prezidentem
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Fragmenty.cz
