Za nezájmu médií se více než stovka osobností v České republice (109 i s iniciátory) připojila pod dopis ministru Jiřímu Besserovi.  Signatáři v něm žádají, aby ministr kultury pokračoval ve výběrovém řízení na generálního ředitele Národní galerie v Praze, které zahájil a nedokončil jeho předchůdce Václav Riedlbauch. Aniž by tito petenti zmínili jméno Jiřího Fajta, formou této zvláštní petice ultimativně požadují, aby ho ministr kultury jmenoval generálním ředitelem Národní galerie v Praze na základě konkurzu, na jehož bizarní rysy jsem v minulosti opakovaně poukázala. (ZDE) Na první pohled to vypadá, jako by tato výzva měla podporu odborníků na práci muzeí a galerií, ale skutečnost je jiná.

Naprostá většina, tj. 68 podepsaných, se totiž rekrutuje z řad výkonných umělců. K dopisu připojilo svůj podpis pouze třináct historiků umění. Zbytek, necelých třicet signatářů, představují výtvarní kritici, kurátoři nebo sběratelé současného umění. Mezi třinácti historiky umění (podobně jako mezi zastoupenými umělci) potom převažují ti, kteří působí nebo působili na VŠUP v Praze, např. Jiří Šetlík, Pavel Liška, Martina Pachmanová, Hana Rousová, Jan Rous. Jeden z podepsaných historiků umění, Milan Kreuzzieger, nedávno definitivně prohrál s Národní galerií v Praze pracovněprávní spor. Právě v kruhu kolem VŠUP a její správní rady se přitom zrodil pokus zmanipulovat toto výběrové řízení ve prospěch předem vybraného kandidáta.

Výmluvné je, že se ze všech signatářů pouze tři profesionálně zabývali starým uměním, jehož ochrana a prezentace představuje těžiště činnosti Národní galerie v Praze. Z profesních kolegů Jiřího Fajta, totiž medievalistů, je pod dopisem podepsána jako jediná Milena Bartlová, členka výběrové komise. Mezi signatáři naopak chybějí nejen odborní pracovníci Národní galerie v Praze, jejichž většinově negativní postoj k Jiřímu Fajtovi je všeobecně známý, ale poněkud překvapivě také jeho spolupracovníci z Ústavu pro dějiny umění Univerzity Karlovy v Praze. Výjimku tvoří pouze Marie Klimešová, která se však starým uměním nezabývá a specializuje se na umění po roce 1960. Dopis nepodpořili ani kolegové Jiřího Fajta z Ústavu dějin umění Akademie věd ČR či historici starého umění z dalších odborných pracovišť. O čem to svědčí?

Nechci přehlížet skutečnost, že tento dopis je symptomem skutečného problému. Výčet signatářů však svědčí o tom, že tento problém nepředstavuje ani Milan Knížák, k němuž snad všichni spolupodepsaní pod peticí cítí upřímnou a nefalšovanou averzi, ani Národní galerie jako historická instituce. Statistický rozbor profesí a odborných zájmů signatářů ukazuje, že jádro pudla tkví výhradně v otázce akvizice a prezentace současného umění. To je kompetence více než stovky ze sto devíti podepsaných. Mezi členy české akademické obce, kteří se zabývají uměním do roku 1950, stav Národní galerie v Praze naopak žádné pohoršení nevzbuzuje. Proto jejich jména pod peticí takřka bez výjimky chybějí. Přeložen do srozumitelné řeči totiž onen dopis říká: „Pane ministře, zařiďte, ať Národní galerie nakupuje více současného umění a ať do jeho výběru máme my, níže podepsaní, co mluvit," respektive v případě výkonných umělců a soukromých galeristů: „Pane ministře, zařiďte, ať Národní galerie nakupuje naše díla v hojném počtu a za vysoké ceny."

První otázka zní, zda se Národní galerie vůbec má nákupy a vystavováním současného umění zabývat. Druhá je také nasnadě: přineslo by jmenování Jiřího Fajta signatářům této výzvy to, co si od něj slibují? Na první otázku jednoznačnou odpověď neznám, i když se přikláním spíše k názoru, že nikoliv. U druhé otázky jsem přesvědčena, že by byli rychle a trpce zklamáni a že by to nebyla vina Jiřího Fajta. Každý generální ředitel Národní galerie v Praze, ať už se bude jmenovat jakkoliv, totiž při současném uspořádání věcí bude muset dělit jeden balík peněz mezi akvizice starého a současného umění. I kdyby vyčlenil výrazně větší částky než dnes na nákup současné tvorby a ohrozil tak plnění hlavního úkolu centrální státní umělecké sbírky, tj. ochranu národního kulturního dědictví, stejně nikdy nebude disponovat takovými prostředky, aby uspokojil signatáře tohoto dopisu a jejich kolegy a přátele. Pokud toto uspořádání zůstane v platnosti, stane se proto dříve či později každý ředitel Národní galerie nepřítelem „přátel z Palachova náměstí," protože důvodem jejich aktivit není stav a prezentace jejích sbírek, ale zájem na tom, aby z její činnosti profitovali. Není to chyba ředitele, ale neorganického směšování funkcí dvou typů institucí pod hlavičkou Národní galerie.