A už se to na nás zase valí, z ČT, i odjinud. Čtu články, koukám na reportáže o dnes již slavném místě kousek od Jihlavy. Vidím Berndta Posselta, jak potěšeně pochrochtává a vzkazuje českým politikům, aby podpořili vyšetřování ohavného zločinu z roku 1945, a ještě tam a ještě onde. A mám zase vztek nad celým tím humbukem.

Vztek je v politice špatná kategorie. Ten, kdo se vzteká, si zpravidla uškodí. Ale to je mi teď jedno. Napadá mě jediná věc: ještěže se už začal natáčet film Lidice. Jeho předpokládaná premiéra a mediální kampaň příští rok v červnu by totiž mohla alespoň trochu - ale raději hodně - pootočit atmosféru, ve které se zde v posledních letech diskutuje o 2. světové válce, jejích příčinách a následcích. Někdy se mi totiž zdá, že hlavním problémem nebyl německý teror, vyhlazování české inteligence, plánovaná likvidace celého českého národa, ale poválečné vraždy Němců, spáchané Čechy, zdivočelými šesti lety nacistické okupace. Neomlouvám je. Ale také nesoudím. Nevím, co by kdo z nás, včetně mě dělal a jak by se choval k Němcům po válce, kdyby mu rodinu zlikvidovali v koncentráku nebo sekyrárně. Nasazovat na tu dobu dnešní měřítka je zpozdilost. Když se začne příští rok více mluvit a uvažovat o takovém symbolu, jakým byly Lidice, bude se také snad více mluvit a uvažovat o tom, že to nebyli především Češi, kteří po válce vraždili Němce, ale především a hlavně Němci, kteří za války vraždili Čechy, po statisících.