Před dvaceti lety vyzval národ k občanské neposlušnosti, odmítl samozvaný Státní výbor pro výjimečný stav a rozpustil výkonné orgány SSSR. Zkrátka učinil kroky, se kterými osm pučistů nepočítalo.
Cílem puče bylo zastavit reformu - světově známou jako perestrojka, ovlivnit národy k odmítnutí svazové smlouvy a navrátit armádě centralizaci. Svazová smlouva sice měla zachovat centralizaci moci, co se týče obranné a zahraniční politiky. Moskva měla dohlížet i na daňovou politiku a přírodní zdroje, to se ovšem některým republikám nelíbilo a trvaly na tom, aby měly zejména obrannou politiku ve svém portfoliu.
Když jsem se zmínila o třech personálních omylech Michaila Gorbačova, mám na mysli šéfy silových rezortů tří z osmi pučistů - ministra obrany Dmitrije Timofejeviče Jazova (jeden ze čtyř stále ještě žijících maršálů Svazu), ministra vnitra Borise Karloviče Puga (ten jako jediný z osmi pučistů spáchal 22. srpna 1991 sebevraždu i se svou ženou) a posledního šéfa KGB Vladimíra Alexandroviče Krjučkova (před čtyřmi lety zesnulého).
Armáda však byla, řekla bych, hlavním pohonem chronologicky směřujícím svým vývojem k rozpadu Sovětského svazu. Obavy ze ztráty moci, zachování nadvlády komunistické strany a zabránění rozpadu největšího státu světa byly rovněž hnací silou pučistů. Nezdar puče byl také způsoben i tím, že v jeho okamžiku nenabídl společnosti další politický a ekonomický vývoj země. Ještě bych dodala, že puč se stačil odehrát vlastně pouze v Moskvě a kvůli překotnému vývoji událostí skončil dřív, než by se stačil kdokoli další přidat na stranu pučistů. Pak ještě důležitou roli sehráli někteří vojenští hodnostáři, kteří, když viděli reakci veřejnosti ale i řady vojáku včetně těch ze speciálních jednotek na převrat, tak otočili a přidali se na stranu Jelcina.
Obranná politika Sovětského svazu, kterou nahlodávaly reformní kroky Michaila Gorbačova při svých reformách, ztrácela svou "tmelící" funkci - alespoň v očích odpůrců perestrojky. Zejména zásahy armády v etnických a náboženských konfliktech v druhé polovině osmdesátých let měl za následek ztrátu image armády jako neútočné-obranné, do které na úkor jiných sektorů "tekly" finance Svazu. Michail Gorbačov si uvědomoval, že řídí zemi s jednostrannou orientací na těžký zbrojní průmysl na úkor jiných sektorů hospodářství, které chtěl svou reformou rozvíjet a tak začal volit snižování výdajů na obrannou politiku. Gorbačov si od snižování pozornosti k armádě sliboval i příliv zahraničních investic potřebných pro hospodářský růst Svazu. Rovněž postupně docházelo i k omezování rozhodovací úlohy armády v politických otázkách. Gorbačův projev v OSN o snížení počtu členů armády o pět set tisíc vyvolal údiv a hlavně paniku uvnitř "tvrdého" jádra. Likvidace zbraní středního doletu v Evropě a stažení raket mělo za následek rozpor mezi Gorbačovem a armádou.
Je si třeba uvědomit, že tyto kroky byly nástupem k pozvolnému ukončování studené války, který začal rozpadem Sovětského svazu.
Mgr. Iveta Chmielová Dalajková, zastupitelka, místopředsedkyně ODS Hovorčovice, představitelka středočeské ODS v odborné komisi ODS pro národní zájem a svobodnou budoucnost
Více:
Premiér Nečas: Dnes nehrozí invaze "spojeneckých" vojsk, ale invaze projevů radikalismu
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: ODS
