Každý den nacházíme důkazy, že podporuje mezinárodní terorismus, vraždící v Sýrii, Iráku i jinde. Otevřeně vede domácí válku proti Kurdům, kteří brání jen svá práva. Potlačuje svobodu projevu. Pošlapává občanská práva. Kriminalizuje demokratickou opozici. To vše se děje v zemi, disponující druhou největší armádou NATO. Jiný stát, stojící plánům aliance v cestě, by riskoval sankce a agresi i za menší prohřešky. Turecku se mají promíjet i zločiny proti míru a lidskosti.
Zvrat, jímž prochází v těchto dnech, vyvolává víc otázek než jasných odpovědí. A to přesto, nebo spíš právě proto, že je zřejmě pro danou etapu rozhodnuto. Pokus o vojenský státní převrat proti prezidentovi a vládě byl poražen. Prvou otázkou je, zda šlo skutečně o „puč“ anebo nastraženou past, v níž prezidentovi odpůrci uvízli. Druhé z variant nasvědčuje fakt, že ústavní změny, které se Erdoganovi původně nepodařilo prosadit, teď dovádí ještě dál pomocí dekretů. Turecko mění v podstatně centralizovanější prezidentský systém, kdy hlava státu bude spíše diktátorem.
Konec sekulárního státu?
Zásadní dopad má i druhá otázka – co zůstane z Turecka, opustí-li principy sekulárního státu, ustaveného už Kemalem Atatürkem? Stane se z Turecka další islamistický stát se státním náboženstvím a z jeho armády jádro ozbrojených sil arabských zemí? Jak se k tomu postaví ostatní sekulární státy regionu? Jaký bude vztah Turecka k EU a k hodnotám, které tak často vzývají „evropští lídři“? Vážných otázek je ještě víc. I odpovědi se zřejmě začnou rýsovat už brzy. Budou důvodem k optimismu? Dostanou šanci mírový vývoj a spolupráce? Zatím to vypadá spíš tak, že půjde o návrat do zajetí překonaných dogmat, o nichž jsme doufali, že se už nevrátí.
Znepokojení budí zejména to, že v baště „jižního křídla“ NATO se střetly ozbrojené síly státu. Zákulisní stopa vede k zahraničním mocnostem aliance. Teď deklarují „podporu demokraticky zvolené vládě“. Adresují ji režimu, plánujícímu obnovit trest smrti. Ankara zřizuje už i „pohřebiště pro zrádce“. Propouští a zatýká i soudce a žalobce. Na dlažbě končí i desetitisíce učitelů.
Vsadí Evropa na diktátory?
Totalitní moc už není jen nálepkou. A tohle vše si „kupuje“ Evropská unie za miliardy, „uspořenými“ na sociálně zranitelných. Podplácí Erdogana v plané naději, že tím zastaví masovou migraci, když proti tomu nabízí bezvízový styk. Postavit se státnímu terorismu, který ji vyvolává, si však netroufá. Asistuje mu i na Ukrajině či v Kosovu. Dá se evropská bezpečnost stavět na tak vratkých a nehumánních základech?
Dnešní turecký režim podniká kroky se stále riskantnějšími následky. Raketou na ruský letoun, bojující s Islámským státem, už provokoval i střet NATO s jadernou velmocí. Evropu vydírá výhružkami, že ji ochromí ještě větší migrační vlnou. Tu přitom posílí i exil demokratických sil, hledajících útočiště před represí. Tady jde naopak hlavně o lidi vzdělané, jež budou zemi chybět.
Teď jde o nejširší koalici proti terorismu
Evropa místo toho, aby budovala svou emancipaci, praktikuje politiku bezradnosti a ústupků a dál je v hluboké krizi. Česká republika se s tím vším musí rozejít, dokud je čas. Vzít svoji bezpečnost zpět do vlastních rukou. Zasadit se o co nejširší koalici proti terorismu i jeho příčinám a tichým společníkům. Spojit síly se zeměmi, jež vůči teroru nehrají dvojí hru, ale kladou mu nesmlouvavý odpor. Rozhodně čelit všemu, co včasnou koalici proti teroru sabotuje, tak jako koncem 30. let proti nacismu.
„Více Evropy,“ prosazované bruselskými byrokraty, nelze přijmout. Se suverenitou zemí EU oslabuje naši i jejich bezpečnost. Stavět ji na dohodách s režimem, posedlým obnovou osmanské moci, je hazard. Ze strachu, jejž právem vyvolává, těží extrémní pravice. Sázka na nového diktátora ohrožuje i evropskou demokracii.
Je vážným bezpečnostním rizikem, a nikoli zárukou. A tím i ještě naléhavějším důvodem k zásadní revizi vztahu ČR k NATO i Evropské unii. A to na základě reálných fakt, jež nezamlčí ani rizika a ztráty. Cestou široké demokratické diskuse, a ne účelové manipulace, hrazené z našich daní.
KSČM je na takový dialog připravena. Nabízí jej napříč všem, komu bezpečnost a prosperita naší země nejsou lhostejné.
Vojtěch Filip, místopředseda PS PČR, předseda ÚV KSČM
Josef Skála, místopředseda ÚV KSČM
PhDr. Josef Skála, CSc.
_profil_top.jpg)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
