Jsem pobouřena výroky jeho poradců a stoupenců svědčících nejen o ignoranci a neznalosti faktů, ale i o bohapusté neúctě k oněm šedesáti miliónům mrtvých, kteří položili své životy v obou světových válkách, a kvůli nimž otcové zakladatelé evropského projektu hledali cesty, jak válečný konflikt z Evropy navždy vyloučit.
Máme ještě intelektuální elity?
Kladu si otázku, jaká jsme společnost, že to nikoho nepobuřuje? Jaké jsou české intelektuální elity, žurnalisté, historici, filosofové, že k tomu mlčí, že pro ně neznamená nic ani odkaz mrtvých z překonaných válečných konfliktů minulého století, ani úsilí o uspořádání světa bez utrpení válek. To jsme se jako národ už skutečně stali tak okoralými, necitlivými a sobeckými? To už nás skutečně nezajímá nic jiného než okamžitý osobní zisk za každou cenu? To jsme skutečně ztratili respekt ke všem pozitivním hodnotám? To se chceme nechat uzavřít za železnou zeď s pravidly džungle a vydat všanc naše lidi zlatokopům typu těch, kteří vraždili metanolem? Je mi skutečně smutno.
Život bez válek není samozřejmý
Evropský projekt je doposud největším mírovým projektem v dějinách lidstva. Občanům na svém území toto společenství zajistilo již téměř sedm desítek let bez válečného utrpení. To je v historii ojedinělé. Zakladatelé projektu Jean Monnet a Robert Schuman po druhé světové válce hledali mechanismus, jak udělat válku na kontinentu nejen nemyslitelnou, ale také nemožnou. Prostředkem k tomu bylo Společenství uhlí a oceli, společná správa surovin potřebných k výrobě zbraní, restrukturalizace průmyslu a na ně navazující kroky prohlubující evropskou integraci, Evropské hospodářské společenství a Evropská unie. Život bez válečného utrpení, bez válek vedených národními státy, není samozřejmý. Uvědomila jsem si to s celou naléhavostí, když jsem měla možnost reprezentovat ČR při uctění obětí masakru v srbské Srebrenici. Jugoslávie pro nás za železnou oponou byla téměř zemí zaslíbenou, branou k demokracii. V polovině devadesátých let se zde válčilo a v r. 1995 ve Srebrenici bylo zmasakrováno osm tisíc lidí.
Úspěch Evropské unie nelze měřit jen penězi
Cena evropského projektu nejsou jen peníze z evropských fondů k podpoře vyrovnání hospodářských rozdílů mezi jednotlivými evropskými regiony, dokonce ani ne jednotný volný trh. Tím nejcennějším je právě to, že se jedná o mírový projekt. Připomněl mi to turecký ministr zahraničí, kterého jsem nedávno přijímala v Senátu. Řekl, že Turecko nijak zvlášť nezajímá evropský hospodářský prostor, v tom už dávno jsou, ale Turkové usilují o členství v EU právě pro onu mírovou budoucnost.
To a také úlohu, kterou sehrává a dál bude moci sehrát EU v globálním světě, měl jistě na mysli Nobelův výbor, v čele s Thorbjørnem Jaglandem, když jednomyslným rozhodnutím udělil Cenu míru Evropské unii. Předseda Evropské komise J. E. Barosso to považuje za poctu pro všechny občany Evropy a má pravdu. Ti největší současní i minulí evropští státníci toto rozhodnutí vítají a váží si ho. Český prezident ale hovoří o vtipu a jeho poradci, kteří již odhodili veškeré diplomatické zábrany, za hranicí vkusu dští oheň a síru nejen na EU, ale i světově uznávaný Nobelův výbor. Mezinárodním společenstvím nemůžeme být vnímání jinak než jako ignoranti se všemi mezinárodně politickými i ekonomickými důsledky.
Možná se zdá, že postoj k udělení Nobelovy ceny není podstatný. Ale je dokladem jasné hierarchie vnímání hodnot, a tak to také je vnímáno civilizovaným světem. Stydím se, že něco takového může znít ze země, která právě evropským zemím a evropskému projektu vděčí za to, že se dnes počítáme mezi vyspělé demokratické země. Bojím se, kam nás takové postoje mohou zavést.
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
PaedDr. Alena Gajdůšková
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: cssd.cz
