Ze seriálu Jistě pane ministře známe postavu Sira Humphreyho, který je ve skutečnosti onou osobou, která řídí ministerstvo a vlastně celý stát. Jim Hacker jako modelový politik nad ním může občas vyhrát, ale obvykle vítězí Humphrey.

Sir Humphrey je totiž reprezentantem státního stroje, který musí být udržen stále v chodu. My politici tento stroj můžeme lehce promazat nebo sypat do jeho soukolí trochu písku. Tedy pokud nám to Humphreyho ostříží zrak dovolí... Když jsem před mnoha léty přišel jako poradce na Ministerstvo financí, řešil nový šéf základní problém. Na ministerstvu mu chyběl Sir Humphrey. Vrcholný úředník, který má u ostatního personálu hluboký odborný a morální respekt. Z ministrů si úředníci mohou dělat legraci. Ze Sira Humphreyho už ne. Vidí jim pod prsty.

Od roku 2000 je tedy klíčovým státním úředníkem Sir Eduard. Když nastupoval do funkce náměstka ministra financí, vymínil si Eduard Janota, že nikdy nebude politickým náměstkem. Bude samozřejmě loajální, ale nebude tajtrlíkem. Ministr Mertlík souhlasil. Věděl totiž, že právě tím bude přidaná hodnota vysokého úředníka mnohem vyšší. Jen takový úředník také zaručí kontinuitu úřadu. Sir Eduard dnes slouží v pořadí pátému ministrovi. A nestane-li se ministrem financí šílenec, bude sloužit i ministrům dalším. Přestože na něj budou ministři mít často neskutečný vztek.

Sir Eduard není nenahraditelný. Jsou určitě lepší teoretici a možná i lepší rozpočtoví počtáři. Nikdo však nemá tak hlubokou zkušenost s veřejnými financemi a hlavně hrátkami kolem nich. Janotovi lidé naslouchají. Má respekt. To je ostatně kouzlo každého velkého manažera. Dokáže přesvědčit lidi, že nakonec uzavřeli slušný kšeft.

Kdybych se někdy stal ministrem financí (nebojte, nic takového opravdu nehrozí), stal bych se do značné míry hlásnou troubou svého úřadu. Sir Eduard by mi navzdory našemu profesionálnímu přátelství navlékl těsnou ohlávku. Tváří v tvář realitě pak povážlivě tají ideologie a vzdušné zámky. Je tu neúprosné Má dáti a dal. Nebo spíš nedal a nedá.