Po publikování studie o ekologickém stavu Československa ztratili občané vůči režimu zábrany. Jejich nespokojenost vyvrcholila demonstrací „za čistý vzduch“ 11. až 13. listopadu 1989 v Teplicích, která byla předzvěstí sametové revoluce. Od té doby nabyli lidé dojem, že se situace výrazně zlepšila. Opak je ovšem pravdou.

V prvních fázích „budování socialismu“ se nepřipouštělo, že znečištění a jiné poškozování životního prostředí či ohrožení přírodních zdrojů může vůbec existovat v nejlepším ze všech politických a ekonomických režimů. Později o důležitých problémech vládcové prostě neinformovali. Například ropná krize na podzim roku 1973 nebyla námětem jakékoliv vážnější diskuse a pozornost jí byla věnována jen okrajově.

Občané Československa se mohli nanejvýš dozvědět, že zahnívající kapitalismus zachvátila další krize, jež přinesla nedostatek životně důležité suroviny a desetinásobné zvýšení její ceny, zatímco my máme a budeme mít ropy dost za stálé ceny a z nevyčerpatelných zásob bratrského Sovětského svazu. 7. ledna 1984 však publikoval pařížský Le Monde část rozsáhlého textu Rozbor ekologické situace v Československu. Analýzu si ve skutečnosti pro sebe vyžádal tehdejší předseda vlády Lubomír Štrougal, jejím zpracováním byla ve vší tichosti pověřena ekologická sekce Čs. biologické společnosti při ČSAV. Díky jejím kontaktům s Chartou 77 a s disidentským prostředím vůbec se však text podařilo propašovat na Západ a informační embargo tak bylo dramaticky prolomeno.

Zprávu široce citovalo vysílání Hlasu Ameriky, Rádia Svobodná Evropa a významné deníky v Německu a jinde. Uveřejněné informace jednoznačně ukázaly světu i domácím obyvatelům, že Československo patří mezi nejhorší státy v evropském i světovém měřítku, stav životního prostředí je katastrofální.

Továrny dusily kraje Přesné údaje podrobně známy nebyly, avšak celkový obraz byl jasný a zbytek si lidé dokázali domyslet. Ve skutečnosti, právě proto že celá situace byla netransparentní, se lidé domýšleli horších důsledků a měli větší obavy o své zdraví, než by odpovídalo skutečné situaci (která ovšem byla opravdu špatná). Nejhůře zasaženými oblastmi byla všechna velká města v čele s Prahoua Ostravou a především území pánevních okresů v Severočeském hnědouhelném revíru. Zde se velmi často vyskytovaly smogové situace, kdy při teplotních inverzích kombinace mlhy a jedovatých zplodin chrlených komíny elektráren a továren dusila celý kraj. (Charakteristický detail: slovo smog se nesmělo užívat.) Například koncentrace nejvážnější škodliviny, oxidu siřičitého, dosahovala mnohdy hodnot, které si dnes už vůbec nedovedeme představit (až padesátinásobky hygienických norem). Zejména v Severočeském kraji se lidé cítili přímo ohroženi na zdraví a životech a postupně ztratili zábrany vůči režimu.