Díky nim vzrostlo zadlužení veřejných rozpočtů na neúnosnou míru dávno předtím, než udeřila finanční krize. Řešení je podle Sobotky jasné: zvýšit daně pokud možno všem, firmám na prvním místě. A hezky celoevropsky, protože Brusel je to místo, kde všechno vyřeší za nás za všechny. Socialisté jsou tam přece nejsilnější a oni vědí jak na to. Ostatně se o tom přesvědčuji občané EU a eurozóny zvláště každý den.

 

O tom, že bezprecedentní zadlužení většiny evropských států je obrovským balvanem, není sporu. Problém je ale v tom, že nevzniklo díky nízkým daním. Průměrné zdanění ve státech EU, včetně odvodů, je v porovnání se zbytkem světa velmi vysoké. Příčina tkví na výdajové straně rozpočtů. Rozmach sociálního státu blahobytu po 2. světové válce spolehlivě vysál všechny vlastní příjmy a postupně dotlačil vlády k žití na dluh, které se stalo pro některé z nich nezvládnutelné.

 

V Evropě přestalo platit, že plat se dostává za práci, že zisk je odměnou za úspešný podnikatelský záměr a že sociální zajištění je na prvním místě úlohou rodiny. Politici, zvláště ti levicoví, ale nejen oni, naučili občany evropských států myslet obráceně. Namísto odměny za výkon nárokové dávky na všechno možné i nemožné bez ohledu na vlastní přičinění, namísto podnikatelských inovací džungle nejprve státních a nyní především evropských dotací, namísto rodinné solidarity neadresná solidarita všech se všemi.

 

Z minimálního a efektivního státu se stal nenakrmitelný bumbrlíček, který strká prsty do všeho a o všem chce prostřednictvím svých politiků, a ještě více úředníků, rozhodovat, vše kontrolovat a omezovat. A aby byla situace ještě horší, tento proces nabral na nebývalých obrátkách růstem evropské byrokracie. Ta jednou viditelně, většinou však nenápadně a pozvolna, vytvořila nad už tak zbytnělými státními aparáty extrémně centralistické a mimo jakoukoli demokratickou kontrolu jednající mocenské centrum s mimořádnými pravomocemi.  Těm chce předseda ČSSD předat další kompetence, tentokrát rozhodování o výši daně z příjmu právnických osob. 

 

Představa, že vysoké daně spolehlivě naplní státní pokladnu, která pak bude moci vesele financovat pokračování evropského státu blahobytu, je iluzí. Reálný výsledek je zcela jiný: odchod podniků do jiných zemí případně kontinentů, zvýšení nezaměstnanosti, zaostávání prosperujících firem kvůli nedostatku prostředků na inovace, vyšší míra obcházení daňové povinnosti, a v důsledku toho chudnutí společnosti jako celku. To je ve skutečnosti budoucnost, kterou nám chystá vláda vedená ČSSD. 

 

I proto se nelze smířit s tím, že o budoucí podobě vládnutí v České republice je rozhodnuto. Vláda se nesestavuje na základě průzkumů volebních preferencí více než 13 měsíců před volbami. Je ještě dost času se této hrozbě postavit a nenechat levicové strany napáchat další vážné škody na ekonomické situaci České republiky. Sobotkovo působení na ministerstvu financí ve Špidlově, Grossově a Paroubkově vládě by mělo být dostatečným mementem. Jeho poslední výroky o příčinách ekonomické krize svědčí o tom, že ve studiu ekonomie za ta léta nepokročil ani o píď.