Nečítají se tu i naše hříchy z devadesátých let? Volební čas je pro tyto úvahy vhodná doba. Veru to i jako reakci na to, že Václav Klaus dostal Truman-Reaganovu cenu za boj proti komunismu, i když z následujícího textu vyplyne, že je spíše bojovníkem proti kapitalismu, respektive proti funkčnímu kapitalismu. Být v čele KSČM, udělil bych mu cenu za šíření myšlenek komunismu.
Už končí čas předvolebního putování po naší zemi. Do paměti se vrývají setkání s lidmi, jejich zaujetí tím, že po řadě let je tu šance pro rozum. Jen jako triumf bláznovství a nerozumu je možné brát to, jestliže v malé vesničce na okrese Frýdek-Místek nechali noví páni už devadesátých letech zničit 15 rekreačních zařízení z 18 (všechna kdysi prosperovala!), nebo zkrachování kdysi silného podniku LIAZ (Mnichovo Hradiště), průmyslový hřbitov v podobě POLDI Kladno, kde uměli oceli, které u nás nikdo jiný nesvedl, dělali i titanové povrchy pro ponorky. Dnes tam funguje středojemná válcovna v režii Třince, ale nějakých 700 lidí co zaměstnává je zlomek toho, co představoval kdysi paní Poldi s 23 tisíci zaměstnanci. Jsou ale i takové podniky, které se vzepřely nadvládě nerozumu a vyrábějí a vyvážejí. Sem patří třeba severočeský TOS Varnsdorf, vůbec průmysl obráběcích a tvářecích strojů, a to přes nezájem vlád o komunikaci s nimi. Do krize vyvážely i na ty nejnáročnější trhy a v drtivé většině šlo o české technologie. Ne všude ale byly podmínky na to, aby si schopní manažeři mohli prosadit svou představu.
Jestli je někde město, které se stalo symbolem panujícího nerozumu pod korouhví modrého ptáka, je to právě Kladno. Jistě, byla tu kdysi tradice sociálních zápasů, jak je popsala Marie Majerová, působil tu Antonín Zápotocký, který své dětství a mládí přetavil do literární podoby. Ale teď tu je troska původní pyšné a krásné paní POLDI. O Kladnu se říkalo, že je černé. Dnes má černou budoucnost, nebude-li rudé. V Německu byl také podobný symbol, draselné doly v Bischofferode. Zrodilo se hnutí solidarity pod heslem Bischofferode ist überall! A co u nás? V určitém smyslu je také Kladno všude! Každý okres má dnes už své Kladno, větší nebo menší. Pád Poldi silně znejistil především ty, jejichž pozice na trhu pracovních sil je slabá. A tak je na Kladně 80% Romů bez práce. Kladno prostě odráží situaci v zemi. Dvacet tisíc kladeňáků jezdí každý den do Prahy, která je absorbovala.
Václav Klaus miloval a miluje hutné zkratky. A tak v srpnu 1990 napsal, že jsou tři základní požadavky na ekonomickou reformu: udržet stejný objem výroby, stejnou životní úroveň, rovnoměrně rozložit břemena a náklady spojené s reformou. To nesplnil ani on, ani jeho kolegové a nástupci. O rovnoměrném rozložení nákladů na reformu si můžeme pouze nechat zdát. Jsou tu lidé, kteří mluví o "melounové zemi", a jsou tu regiony, kde dostat slušnou práci je nedostižným snem. Takovou oblastí je "slezská Haná", Osoblaha, první osvobozené místo na našem území, kde kdysi prosperoval státní statek, kde se rodilo 90-100 metrických centů na hektar pšenice. Krátce po převratu tu byly dvě třetiny lidí bez práce a strach měnil jenom svou podobu. Dnes v naší zemi snad ustoupil strach před byrokratickou šikanou (ale ani tím si nejsem jist), ale existenční strach, strach z budoucnosti sílí.
Nelze přitom říci, že by tu nebyly věci vítané. Je tu politická, ekonomická a kulturní pluralita, jenže sociální pnutí ji mohou učinit něčím na okraji zájmu. Je tu více zboží a služeb, ale nekrytých výkony ekonomiky: dovážet "na sekeru" zboží by dokázal každý, ale zodpovědný ekonom to nedělá. Je tu už 1400 pump (má jich být prý až 1600!), je tu víc pump na srovnatelné území než v Německu či Francii, ale ty ceny! Pokračuje rychle telefonizace, ale účty za uvedené služby navozují na tvářích lidí chmury. Co je nejhorší, je to, že se žije z podstaty. Do ekonomiky plynulo na investicích ročně v 80. letech 180 mld., se zásobami a vědou 200 mld. korun. V dolarech to tehdy činilo 20 mld. oproti 6 mld. USD nyní. Tento výpadek nevyrovnávaly ani zahraniční investice za léta 1989-1998, protože ty činí celkem 7,2 mld. USD. Systém pobídek se příliš neosvědčil, protože náklady na jedno nové místo se vyšplhaly na 5 mil. korun, zatímco technické vybavení práce u něj činilo 400-500 tisíc korun. Desetinásobný vývar!
Dnes, po 23 letech budování kapitalismu, je státní dluh 1 750 mild. Kč. Více než desetkrát tolik! Řeknete si, Ransdorf přehání, vždyť je krize. Jenže Miloš Zeman se chlubil, že jako premiér vyvedl zemi z krize a nastartoval ekonomický růst. Všechny statistické nástroje ten obraz pomáhaly vytvořit. A v letech 2003-2008 rostl HDP údajně o 6% ročně (v průměru). Konjunkturu táhl hlavně export, podíl exportu na HDP se u nás šplhá k řádu 80%, vysoko nad podíl, který má Německo nebo Čína (55%, resp. 60%). Jiná věc je strukturu exportu, která moc příznivá není, míra přidané hodnoty tu činí asi jednu osminu Švýcarska. Ale o tom jindy. Kde je stopa těch údajně tučných let? Když odcházel Jiří Paroubek, byl státní dluh už 681 ml., podle jiných autorů už 802 mld. Ale nyní, po vládách rozpočtové odpovědnosti je 1 750 mld. a roste každou vteřinu o 3552 koruny.
Psali jsme:
Problémy vidíme ale téměř všude, například ve zdravotnictví. Občané platili za léky 5 mld. Kč v roce 1990, v druhé polovině devadesátých let ale jejich platby už dosahovaly řádu 25 mld. Kč. Každý rok zdravotnictví spolklo nějakých 240 mld., přímo a nepřímo a jen Všeobecná zdravotní pojišťovna měla pojistný plán vyšší než ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. A přitom těch 140 tisíc lidí v resortu zdravotnictví nemělo a nemá pocit jistoty, ani poté, co Rusnokova vláda zvýšila platby za státní pojištěnce. Víme proč, každá druhá koruna je v tomto odvětví „odkloněna“. V šokujícím stavu byla už v devadesátých letech oblast bydlení. V druhé polovině devadesátých let, po uzavření Klausovy premiérské éry, chybělo 170 tis. bytů, přitom ale přišlo v devadesátých letech 600 tis. mladých lidí do aktivního života. V oněch letech se dokončovalo 12-17 tisíc bytů ročně, což nekrylo ani roční odpad bytů ve výši 30 tisíc. Za posledních dvacet let před "sametem" byl přitom rekord 97 tisíc dokončených bytů.
Naše občany pravice strašila a straší, že levice jim vezme úspory: dobrá, podívejme se na to blíže.
Před Zemanovým startem v roli premiéra uvedly Hospodářské noviny (HN 27.5.1998), že hodnota 1000 korun v roce 1989 na úsporách se snížila dnes na 514 korun. (Dnes je znehodnocení koruny ještě větší, řádově na jednu čtvrtinu.) Reálná úroková míra v ČR u korunových vkladů byla v roce 1990 -6,18%, v roce 1991 -30,39%, v roce 1993 -11,66, v roce 1997 -1,41. Kdo tady vládl v devadesátých letech: snad levice? Důchody byly koncem devadesátých let stále třetinu pod reálnou kupní silou roku 1989: cenový nárůst meziročně o 13% indexace důchodů o 7,3% nepokryla. Nezdravá byla před sanací bankovního sektoru také finanční sféra, o čemž svědčilo asi 380 mld. klasifikovaných úvěrů (oficiálně bylo procento klasifikovaných úvěrů 27,7 %). Před volbami 1998 proskočily v tisku zprávy o výši těchto úvěrů v jednotlivých bankách (KB 90,2 mld. Kč, ČS 36, 8 mld., IPB 30 mld.). Proti nízké efektivitě v tomto odvětví stojí nejvyšší mzdová dynamika: 16,6%. O stabilizaci tohoto sektoru by dlouhou dobu vlády a centrální banka jen mluvily a teprve Zamanův kabinet něco udělal.
Když začínala kupónová privatizace, měli jsme v účetní hodnotě na osobu majetek za 600 tis. Kč - kde jsou? Václav Klaus vše svádí na minulý režim, který prý nás tvrdě zadlužil. Kdybych chtěl uvést soud tak přísného kritika minulého režimu, jako je František Nevařil, byl koncem osmdesátých let vnitřní dluh na infrastruktuře apod. 1989 750-900 mld., s dalšími položkami až 1400 mld., ale zdroje, které byly tehdy k dispozici dosahovaly výše 1900 mld. Kč. Na státních finančních rezervách bylo tehdy, před změnou režimu 103 miliardy korun - kde jsou dnes? Výmluvou na trvale obracející se zásoby Václav Klaus nic nesvedl: je ovšem pravda, že on a jeho kolegové dopustili, že uměle vzniklo zadlužení velkého množství podniků a peníze získané z privatizace se utopily v sanování těchto uměle vzniklých dluhů, místo aby šly na restrukturalizaci podnikové sféry. Podobně tomu bylo se sanací bank, kam bylo umístěno do roku 1998 163 mld. Kč ze státních prostředků.
Jiné obory naopak skomírají. Na vědu a výzkum šlo za Klause jen 0,44% HDP (bývalo to výrazně přes 2%, Švédsko má dnes např. 3% HDP), za námi bylo v Klausově době mezi zeměmi OECD jen Turecko. (Do školství šly tehdy také jen 4% HDP). Václav Klaus kdysi vydal článeček o "teorii dvou polštářů". Ty dva polštáře, změkčující adaptační šok, měly být podhodnocená domácí měna a nízká cena pracovní síly. A skutečně: hodinová mzda byla v ČR 1,7 USD, zatímco v dnes krachujícím Řecku a v Portugalsku 5-6 USD. Přitom jde o země, které byly ještě v 80. letech nesrovnatelně níž. Také vývoj minimální mzdy byl zajímavý. Minimální mzda činila 2650 Kč v ČR, v Řecku 14, 6 tis., ve Španělsku 14,3, ve Francii 36, 5 tis., v Nizozemí 33,6 tis., v Belgii 38,4 tis., v Lucembursku 41 tis. Kč podle analýzy ČMKOS. Oba "polštáře" se ukázaly jako kontraproduktivní. Podhodnocená měna konzervovala výrobní strukturu, bez navazujících opatření ve prospěch vzestupu produktivity práce a konkurenceschopnosti, bez řešení věcných problémů ekonomiky došlo k tomu, že od dubna 1994 jsme měli nadlouho, až do konjunktury po nástupu nového tisíciletí, systematicky pasivní bilanci zahraničního obchodu. To vedlo k narůstajícímu schodku na běžném účtu platební bilance a následně k odlivu na kapitálovém účtu, jehož prostřednictvím se vyrovnávaly důsledky schodku zahraničně obchodní bilance a běžného účtu platební bilance. Bylo nutno opět korunu oslabit, česky řečeno devalvovat. Jako nedomyšlená se také ukázala politika levné pracovní síly. Konzervovala dosaženou technologickou úroveň a bránila přechodu do vyšších pater automatizace, protože láce pracovní síly činila nové stroje a zařízení zbytečnými. (Podobný efekt zažily asijské ekonomiky na prahu novověku, viz například studie indického marxistického historika a ekonoma Habiba). Například noví vlastníci v mladoboleslavské škodovce dávali dělníkům 2 USD na hodinu, zatímco ve Wolfsburgu, v mateřském závodě Volkswagenu jejich němečtí kolegové dostávali 30 USD. Potom se samozřejmě nevyplácel přechod do vyšších techologických pater. Levná pracovní síla bránila také rozvinout motivační tahy a lépe a členitěji strukturovat domácí trh, zvyšovat jeho absorpční kapacitu. Levná pracovní síla také konzervovala také neperspektivní strukturu spotřeby: 85% příjmů spotřebovávaly přímo a nepřímo nízkopříjmové rodiny na bydlení, ošacení a bydlení, zatímco na náročnější, "rozvojové" potřeby se nedostávalo. Tak například kupování knih bylo stlačeno na jednu pětinu původního objemu, přestože nabídka titulů na knižním trhu výrazně vzrostla.
Mstila se nám také pasivní sociální politika, kdy se pouze budovala sociální záchranná síť, aniž by stát pomáhal vytvářet nové pracovní příležitosti. Příkladem je okres Most, kde se dlouhodobě dostala nezaměstnanost na řád 20% a na jedno volné pracovní místo je až 80 zájemců. 30% tamějších nezaměstnaných patří do kategorie do 29 let!!! Nelze se divit, že tu Václava Klause vypískali, když sváděl odpovědnost za tuto oblast na obecní a okresní úřady a do budoucna na VÚSC. Jak mohou pomoci obce, jejichž souhrnný dluh dosáhl v roce 1997 39 mld. Kč a dnes je řádově trojnásobný? Tlak na rodinné rozpočty roste a tak na konci Klausovy éry 64% občanů ohodnotilo svůj příjem jako než v roce 1989, 30% jako vyšší. Po balíčkovém šílení v roce 1997 jen 2% soudilo, že jejich příjem stoupl oproti roku 1996. Skepse vůči současnému režimu našla po zhroucení důvěry vůči Klausovi svůj výraz i v neuvěřitelném tvrzení 23% dotázaných, že mohli víc ovlivnit před listopadem 1989 veřejný život než nyní (jen 19% tvrdilo opak!), 55% soudilo, že polistopadový režim je buď stejný, nebo horší než ten předchozí. Rostla a roste byrokracie. Bylo přijato asi 1500 nových zákonů za dobu 1990-1998 a jestliže roku 1989 pracovalo ve státní správě 87 tis. lidí, v roce 1997 to bylo už 172 tis. Náklady na státní správu stouply v reálných číslech do dnešní doby minimálně šestkrát. Klausovy protibyrokratické komise nemohly nic spravit. Ostatně Václav Klaus kdysi napsal v "Tváři" 1969 ironický článek "Pomohou nám komise?", aby sám pak různé komise vytvářel. Za těchto okolností je pochopitelné, proč říkalo už tehdy 50% respondentů výzkumu IVVM, že by jim nevadila účast komunistů na vládě. A naproti tomu dvě třetiny občanů již Klause nechtěly za budoucího ministerského předsedu. Přesto se stal díky hrátkách v ČSSD kolem Zemana a Špidly Klaus presidentem.
Čekala nás řada výdajů, které nebylo možno opominout. Do životního prostředí jsme měli dát, abychom se dostali na solidní úroveň EU 470 mld. Kč, dva železniční koridory měly stát 73 mld. Kč, do bytové výstavby (aby činila alespoň 2% HDP ročně) bylo nutné dávat 32 mld. Kč (1998 jsme byli pod 1%). 35 mld. měla stát dostavba Temelína. Opravy panelových domů byly naplánovány na po třicet let a každý rok na tento účel mělo být vyčleněno 3 mld. Kč.
Co s tím vším lze dělat, ptají se občané. Jsou zdroje, z nichž by bylo možno zaplatit oživení ekonomiky? Ano, jsou.
První věc, co by komunisté udělali po úspěšných volbách, by byla zásadní a důkladná revize státního rozpočtu. Při analytickém pohledu na jednotlivé kapitoly lze najít desítky miliard rezerv. Například v těžce zkoušeném zdravotnictví lze hovořit o resortu tunelovaném množstvím prostředníků. Konverze lůžkového fondu by mohla ale vynést 15-20 mld. Kč a jiná léková politika (marže byla tehdy 35%!) 6-9 mld. Kč. Leccos by mohlo ušetřit i vyšší využití prevence. Přihlouplý bismarckovský systém pojišťoven jen zvyšuje náklady. Britský, skandinávský nebo japonský systém zdravotní péče sice plně umožňuje výběr lékaře a solidní prostředí pro privátní sektor, ale je založen na státní garanci. Je výkonnější a levnější, než americký systém, který plně spočívá na pojišťovnách, je nejvíc privatizován a spotřebuje 16% HDP (nejvíce na světě), i když bylo 40% Američanů mimo pojištění, protože na něj neměli, což se snažili svou reformou zdravotnictví Barack Obama změnit. Nebo je tu oblast sociální politiky, která tak, jak je pojata, lidi spíše obtěžuje ponižováním u tří tisíc přepážek, vytvořených exministrem Vodičkou. Sociální systém ministr Drábek (TOP 09) úplně zničil a dovedl k nefunčnosti svými experimenty typu S karty. I zde bují systém "ohlodávání kosti".
Peníze lze získat i jinde. Obrana je také příklad tunelovaného resortu. Dříve si armáda svou techniku opravovala sama ve vlastních dílnách. Dnes je 500-600 výběrových řízení a opravy stojí až patnáctkrát tolik. Musí to opravdu tak být? Nebo státní správa: v reálných číslech stojí šestkrát více než na konci osmdesátých let. Tak si polistopadové vlády představovaly naplnění hesla listopadu 1989 o levném a výkonném státu? "Zeštíhlení" v této sféře by se mohlo stát zdrojem prostředků pro obnovu země. Je možné využít i jiné zdroje: hazard je jen slabě rozpočtově ošetřený a je to potenciální příjem jedné miliardy ročně. Naše státní kasa zápasí dlouhodobě s daňovými nedoplatky: ročně jde až o 60 mld. Kč. Komunisté chtějí zjednodušení a zprůhlednění daňové soustavy a to tak, aby umožnila "řez" do oblasti šedé ekonomiky. Ta bývá odhadována až na 200-300 mld. Kč. Získané prostředky bychom nasměrovali do podpory exportu, do budování infrastruktury a do investic do člověka. Komunisté přicházejí v tomto volebním roce před voliče se stabilizačním programem rozpočteným na čtyři roky, jehož jádrem o program oživení podnikové sféry. Neboť když nebudou podniky vyrábět a prodávat, nebude naplněná příjmová stránka státního rozpočtu. Vládám „rozpočtové odpovědnosti, stejně jako vládám devadesátých let šlo výborně jen jedno jediné: škrtat výdaje. A tím, jak známo, ještě nikdo nikdy nezbohatl.
Z onoho stabilizačního programu si zmínky zaslouží předně podpora exportu. Zvláště po "balíčkovském" a „batohovém“ šílení byla utlumena (nikoli přesměrována) domácí poptávka a tak prakticky jedinou možností jak rychle zdvihnout ekonomiku byla podpora exportu. Co by komunisté udělali v případě vládní odpovědnosti pro exportéry? Vybudovali by projekční agenturu pod státní patronací, aby se umožnil zejména vývoz velkých celků (projekční zázemí podniků se po listopadu 1989 "rozešlo"). Usilovali by o přetvoření a posílení EGAPu, vývozní pojišťovací agentury do podoby připomínající německý Hermes. Prosadili by systém státních cílových programů jako prostředek sdružování a směřování produkčních kapacit i jako nástroj regulace ekonomiky. Navrhli by zákon (obdobný je i v USA) o povinném podílu (60%) národní práce tam, kde se věci platí z veřejných prostředků. To by mělo podnikům umožnit přístup k referenčním obchodům doma, bez nichž těžko lze uspět na zahraničních trzích. Vyvinuli by tlak na centrální banku, aby skončila politika drahých peněz, která podniky zabíjí. Jen finanční kouzelník by dokázal rozvíjet firmu s úrokovými sazbami u úvěrů kolem dvaceti procent a více, jak to bylo zvykem v devadesátých letech (dnes je praxe naštěstí už jiná). V oblasti boje s inflací by hledali alternativní prostředky, podobně jako Blairova vláda ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska: otevřeli by větší prostor ve fiskální politice. Mnohem větší investice by dávali na oblast vědy a výzkumu, řádově kolem3 % HDP, což doporučená úroveň EU. Vždyť dnes 75% přírůstků HDP pochází z aplikace vědy. A není-li základní výzkum, není co aplikovat, což Václav Klaus, Mirek Topolánek, Patr Nečas a dnes dokonce i Jiří Rusnok - ne a ne pochopit.
Důležité místo ve stabilizačním programu KSČM má boj s nezaměstnaností, zejména prevence nezaměstnanosti. Komunisté předpokládají využití všeho, co se alespoň trochu osvědčilo: překlenovacích penzí, sdílených úvazků, pružných úvazků, rekvalifikačních programů na nejrůznějších úrovních. Nejdůležitější tu je přechod na 35ti hodinový pracovní týden při nezkráceném výdělku. Je pochopitelné, že studujeme zkušenosti někdejší francouzské levicové vlády s jeho zaváděním. Česká verze tohoto programu, podle našich propočtů, je schopná přinést až čtvrt milionových pracovních příležitostí. Je tu však jedno ale. To ale se týká nízké produktivity práce, ta je stále pod úrovní roku 1989 a je na úrovni jedné třetiny Francie (minimální mzda je ovšem dvanáctinová). V rámci onoho čtyřletého programu je třeba tedy zkracování pracovní doby spojit s dramatickým zvyšováním produktivity práce. Možnosti tu jsou, jak ukazuje řada podniků u nás. Podstatné je zlepšit motivaci lidí a systém řízení. Václav Klaus a jeho kolegové spojovali oživení podnikové sféry s privatizací (Tomáš Ježek dokonce říká ve svém "Budování kapitalismu v Čechách", že ani o to nešlo, že jediný cíl bylo oslabení státu a jeho role v ekonomice).
Moderní ekonomie ve XX. století se ale dobrala poznatku, že pro výkon podniku a jeho ziskovost není důležitá forma vlastnictví, ale způsob řízení a motivace lidí. Creditanstalt je velmi dobrá banka: její ziskovosti nebrání fakt, že tu nejvýznamnější vlastnickou pozici má stát. Je jedno, jestli se jedná o podnik státní, polostátní, družstevní (60 mil. obyvatel Západní Evropy pracuje v družstvech!), komunální či soukromý: podstatné je řízení a motivace lidí. A zejména kvalita řízení šla u nás v řadě případů dolů. Došlo k rozbíjení funkčních celků (zůstalo do roku 1998, do nástupu Zemanovy prestrojky, jen 19 podniků nad 5 tis. zaměstnanců). Je možné stimulovat změny v oblasti mikroekonomiky (tolik opomíjené Klausovou a Tošovského vládou, stejně jako jejich následovníky po roce 2006), aby se výrazně zdvihla produktivita práce. Oč jde, ukazuje průzkum, který byl udělán v německých a japonských automobilkách. Ukázalo se, že Němci mají lepší výrobní linky, ale poruchovost byla vyšší a nižší byla produktivita práce. V čem byla chyba? V horším řízení. Evropské a americké automobilky se rychle poučily ze systému kontroly prostřednictvím "totální kvality", z "kroužků kvality", z využívání masových dribných inovací, připravujících půdu velkým technologickým změnám. Až 80% zlepšovacích návrhů se ve špičkových japonských korporacích zavádělo do praxe už v 80. letech. Čtyři pětiny závad ve výrobě jde na vrub chyb v řízení. Americké firmy jsou příklad rychlého a úspěšného přejímání zkušeností v systému řízení a dnes opět, po léčbě krizí 2008, vedou v produktivitě práce. A začal se zotavovat, přes rozvrat Detroitu, i americký automobilový průmysl: řada závodů jede dnes na tři směny. (Neopomíhím ovšem rizika ve dinančním sektoru: tak opatrný muž jako Warren Buffett se zvbavuje amrických akcií!). Přechod k 35ti hodinovémnu pracovnímu týdnu je pro komunisty součástí nové politiky relativně drahé pracovní síly, která by umožňovala lepší motivaci lidí a náročnější strukturaci trhu, stejně jako tlak přesun do vyšší technologické úrovně. Nelze setrvávat u vývozů dřevní hmoty (1998 to bylo už 15krát více než v roce 1989), písku (25krát více), kamene (30krát více). I proto máme u nás stále osminovou míru přidané hodnoty oproti Švýcarsku! Orientace na nízkoziskové komodity je v podmínkách Střední Evropy nemožná a neperspektivní!
Václav Klaus tvrdil, že lidé musí jít za prací, že trh pracovních sil se musí zpružnit. Jenže: to předpokládalo dvě dvěci, rezervní fond bytů a levnou, dostupnou a výkonnou dopravní soustavu. U dopravy soudíme, že řešením není v žádném případě privatizace železnic spojená s jednostrannou podporou prestižních projektů. Zkušenost z Velké Británie je negativní. Jde o utvoření integrovaného dopravního systému, kde by jednotlivé formy dopravy na sebe navazovaly. Pokud jde o bytovou otázku, bytová nouze, která žene čas od času ceny bytů nahoru stejně jako růst stavebních nákladů, činí naléhavou rychlou odpověď na tuto výzvu. KSČM předpokládá přechod na vícezdrojové financování bytové výstavby jako v sousedním Rakousku (zkušenost se sociálním bydlením se tu táhne už z dob dvacátých let, viz projekt "Rudé Vídně"), ale okamžitě je třeba obnovit nenávratné půjčky pro mladá manželství na řešení bytového problému ve výši řádově 1 mil. Kč. Státní příspěvek na stavební spoření by měl být odpovídajícím způsobem zvýšen. To neřeší problém mladých manželství (rodiny s malými dětmi jsou sociálně ještě ohroženější, než důchodci!), ale vytváří to jakousi startovací čáru proto, aby občané sami mohli řešit svůj problém, dokud se nenastartuje onen systém vícezdrojového financování bytové výstavby.
Vůbec nejsme pesimisty. Tato země je pořád ještě, i po Václavu Klausovi, Václavu Havlovi, Mirku Topolánkovi, Petru Nečasovi i Miroslavu Kalouskovi hodně bohatá. Nejen svými produkčními kapacitami, ale především schopnostmi lidí. Ukažte mi nějakou zemi, kde se stát nestaralá o rekvalifikační programy a kde přesto už v roce 1996 40% lidí dělalo v jiném povolání, než v roce 1989! Češi jsou schopní a zaslouží si něco lepšího, než skluz do sobectví a boje o holé přežití rodin. Vynalézavost a pružnost našich lidí musí dostat po těchto volbách spojence: státní moc. Nejde o obnovení poručníkování státu, ale o spojení sebevědomých občanů s odpovědným a solidárním státem.
Už končí čas předvolebního putování po naší zemi. Do paměti se vrývají setkání s lidmi, jejich zaujetí tím, že po řadě let je tu šance pro rozum. Jen jako triumf bláznovství a nerozumu je možné brát to, jestliže v malé vesničce na okrese Frýdek-Místek nechali noví páni už devadesátých letech zničit 15 rekreačních zařízení z 18 (všechna kdysi prosperovala!), nebo zkrachování kdysi silného podniku LIAZ (Mnichovo Hradiště), průmyslový hřbitov v podobě POLDI Kladno, kde uměli oceli, které u nás nikdo jiný nesvedl, dělali i titanové povrchy pro ponorky. Dnes tam funguje středojemná válcovna v režii Třince, ale nějakých 700 lidí co zaměstnává je zlomek toho, co představoval kdysi paní Poldi s 23 tisíci zaměstnanci. Jsou ale i takové podniky, které se vzepřely nadvládě nerozumu a vyrábějí a vyvážejí. Sem patří třeba severočeský TOS Varnsdorf, vůbec průmysl obráběcích a tvářecích strojů, a to přes nezájem vlád o komunikaci s nimi. Do krize vyvážely i na ty nejnáročnější trhy a v drtivé většině šlo o české technologie. Ne všude ale byly podmínky na to, aby si schopní manažeři mohli prosadit svou představu.
Jestli je někde město, které se stalo symbolem panujícího nerozumu pod korouhví modrého ptáka, je to právě Kladno. Jistě, byla tu kdysi tradice sociálních zápasů, jak je popsala Marie Majerová, působil tu Antonín Zápotocký, který své dětství a mládí přetavil do literární podoby. Ale teď tu je troska původní pyšné a krásné paní POLDI. O Kladnu se říkalo, že je černé. Dnes má černou budoucnost, nebude-li rudé. V Německu byl také podobný symbol, draselné doly v Bischofferode. Zrodilo se hnutí solidarity pod heslem Bischofferode ist überall! A co u nás? V určitém smyslu je také Kladno všude! Každý okres má dnes už své Kladno, větší nebo menší. Pád Poldi silně znejistil především ty, jejichž pozice na trhu pracovních sil je slabá. A tak je na Kladně 80% Romů bez práce. Kladno prostě odráží situaci v zemi. Dvacet tisíc kladeňáků jezdí každý den do Prahy, která je absorbovala.
Václav Klaus miloval a miluje hutné zkratky. A tak v srpnu 1990 napsal, že jsou tři základní požadavky na ekonomickou reformu: udržet stejný objem výroby, stejnou životní úroveň, rovnoměrně rozložit břemena a náklady spojené s reformou. To nesplnil ani on, ani jeho kolegové a nástupci. O rovnoměrném rozložení nákladů na reformu si můžeme pouze nechat zdát. Jsou tu lidé, kteří mluví o "melounové zemi", a jsou tu regiony, kde dostat slušnou práci je nedostižným snem. Takovou oblastí je "slezská Haná", Osoblaha, první osvobozené místo na našem území, kde kdysi prosperoval státní statek, kde se rodilo 90-100 metrických centů na hektar pšenice. Krátce po převratu tu byly dvě třetiny lidí bez práce a strach měnil jenom svou podobu. Dnes v naší zemi snad ustoupil strach před byrokratickou šikanou (ale ani tím si nejsem jist), ale existenční strach, strach z budoucnosti sílí.
Nelze přitom říci, že by tu nebyly věci vítané. Je tu politická, ekonomická a kulturní pluralita, jenže sociální pnutí ji mohou učinit něčím na okraji zájmu. Je tu více zboží a služeb, ale nekrytých výkony ekonomiky: dovážet "na sekeru" zboží by dokázal každý, ale zodpovědný ekonom to nedělá. Je tu už 1400 pump (má jich být prý až 1600!), je tu víc pump na srovnatelné území než v Německu či Francii, ale ty ceny! Pokračuje rychle telefonizace, ale účty za uvedené služby navozují na tvářích lidí chmury. Co je nejhorší, je to, že se žije z podstaty. Do ekonomiky plynulo na investicích ročně v 80. letech 180 mld., se zásobami a vědou 200 mld. korun. V dolarech to tehdy činilo 20 mld. oproti 6 mld. USD nyní. Tento výpadek nevyrovnávaly ani zahraniční investice za léta 1989-1998, protože ty činí celkem 7,2 mld. USD. Systém pobídek se příliš neosvědčil, protože náklady na jedno nové místo se vyšplhaly na 5 mil. korun, zatímco technické vybavení práce u něj činilo 400-500 tisíc korun. Desetinásobný vývar!
Po uzavření první fáze reforem, kdy začal údajně ohromující růst, zmrazily optimismus vládních ekonomů údaje o stavu českého průmyslu. Průmysl v říjnu 1997 pracoval na 83,4% měsíčního průměru roku 1990. Podle zprávy Svazu průmyslu a dopravy z jara 1997 71% podniků nebylo schopno v letech 1991-1997 uskutečnit žádnou modernizaci. Překvapivá byla pro mnohé také zpráva Ministerstva průmyslu a obchodu o stavu českého průmyslu. Podle ní v privatizovaných podnicích byla roku 1997 produktivita práce o 20% nižší než ve veřejném sektoru. Nelze se divit, že s privatizací tak, jak byla provedena, souhlasilo tehdy jen 19% lidí. V zemědělství činila tehdy souhrnná ztráta více než 40 miliard Kč, více než 90% zemědělského majetku bylo v té době zadluženo, zemědělství se na schodku zahraničně obchodní bilance podílelo 30 mld. Kč. Jakýmsi indikátorem stavu ekonomiky je vždy stavebnictví. V dubnu 1998 byl zaznamenán pokles 9% a zoufale chyběly investice. 40% podniků ve stavebnictví mohlo být v té době ohroženo krachem. Zahraniční dluh včetně portfoliových investic vzrostl na 35 mld. USD. Státní dluh činil v om čase 170 mld. Kč, skrytý dosahoval stejné výše, propadlé záruky rovněž 170 mld. Kč, vnitřní dluh byl odhadován na 140 mld. Kč.
Dnes, po 23 letech budování kapitalismu, je státní dluh 1 750 mild. Kč. Více než desetkrát tolik! Řeknete si, Ransdorf přehání, vždyť je krize. Jenže Miloš Zeman se chlubil, že jako premiér vyvedl zemi z krize a nastartoval ekonomický růst. Všechny statistické nástroje ten obraz pomáhaly vytvořit. A v letech 2003-2008 rostl HDP údajně o 6% ročně (v průměru). Konjunkturu táhl hlavně export, podíl exportu na HDP se u nás šplhá k řádu 80%, vysoko nad podíl, který má Německo nebo Čína (55%, resp. 60%). Jiná věc je strukturu exportu, která moc příznivá není, míra přidané hodnoty tu činí asi jednu osminu Švýcarska. Ale o tom jindy. Kde je stopa těch údajně tučných let? Když odcházel Jiří Paroubek, byl státní dluh už 681 ml., podle jiných autorů už 802 mld. Ale nyní, po vládách rozpočtové odpovědnosti je 1 750 mld. a roste každou vteřinu o 3552 koruny.
Problémy vidíme ale téměř všude, například ve zdravotnictví. Občané platili za léky 5 mld. Kč v roce 1990, v druhé polovině devadesátých let ale jejich platby už dosahovaly řádu 25 mld. Kč. Každý rok zdravotnictví spolklo nějakých 240 mld., přímo a nepřímo a jen Všeobecná zdravotní pojišťovna měla pojistný plán vyšší než ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. A přitom těch 140 tisíc lidí v resortu zdravotnictví nemělo a nemá pocit jistoty, ani poté, co Rusnokova vláda zvýšila platby za státní pojištěnce. Víme proč, každá druhá koruna je v tomto odvětví „odkloněna“. V šokujícím stavu byla už v devadesátých letech oblast bydlení. V druhé polovině devadesátých let, po uzavření Klausovy premiérské éry, chybělo 170 tis. bytů, přitom ale přišlo v devadesátých letech 600 tis. mladých lidí do aktivního života. V oněch letech se dokončovalo 12-17 tisíc bytů ročně, což nekrylo ani roční odpad bytů ve výši 30 tisíc. Za posledních dvacet let před "sametem" byl přitom rekord 97 tisíc dokončených bytů.
Naše občany pravice strašila a straší, že levice jim vezme úspory: dobrá, podívejme se na to blíže.
Před Zemanovým startem v roli premiéra uvedly Hospodářské noviny (HN 27.5.1998), že hodnota 1000 korun v roce 1989 na úsporách se snížila dnes na 514 korun. (Dnes je znehodnocení koruny ještě větší, řádově na jednu čtvrtinu.) Reálná úroková míra v ČR u korunových vkladů byla v roce 1990 -6,18%, v roce 1991 -30,39%, v roce 1993 -11,66, v roce 1997 -1,41. Kdo tady vládl v devadesátých letech: snad levice? Důchody byly koncem devadesátých let stále třetinu pod reálnou kupní silou roku 1989: cenový nárůst meziročně o 13% indexace důchodů o 7,3% nepokryla. Nezdravá byla před sanací bankovního sektoru také finanční sféra, o čemž svědčilo asi 380 mld. klasifikovaných úvěrů (oficiálně bylo procento klasifikovaných úvěrů 27,7 %). Před volbami 1998 proskočily v tisku zprávy o výši těchto úvěrů v jednotlivých bankách (KB 90,2 mld. Kč, ČS 36, 8 mld., IPB 30 mld.). Proti nízké efektivitě v tomto odvětví stojí nejvyšší mzdová dynamika: 16,6%. O stabilizaci tohoto sektoru by dlouhou dobu vlády a centrální banka jen mluvily a teprve Zamanův kabinet něco udělal.
Když začínala kupónová privatizace, měli jsme v účetní hodnotě na osobu majetek za 600 tis. Kč - kde jsou? Václav Klaus vše svádí na minulý režim, který prý nás tvrdě zadlužil. Kdybych chtěl uvést soud tak přísného kritika minulého režimu, jako je František Nevařil, byl koncem osmdesátých let vnitřní dluh na infrastruktuře apod. 1989 750-900 mld., s dalšími položkami až 1400 mld., ale zdroje, které byly tehdy k dispozici dosahovaly výše 1900 mld. Kč. Na státních finančních rezervách bylo tehdy, před změnou režimu 103 miliardy korun - kde jsou dnes? Výmluvou na trvale obracející se zásoby Václav Klaus nic nesvedl: je ovšem pravda, že on a jeho kolegové dopustili, že uměle vzniklo zadlužení velkého množství podniků a peníze získané z privatizace se utopily v sanování těchto uměle vzniklých dluhů, místo aby šly na restrukturalizaci podnikové sféry. Podobně tomu bylo se sanací bank, kam bylo umístěno do roku 1998 163 mld. Kč ze státních prostředků.
Jiné obory naopak skomírají. Na vědu a výzkum šlo za Klause jen 0,44% HDP (bývalo to výrazně přes 2%, Švédsko má dnes např. 3% HDP), za námi bylo v Klausově době mezi zeměmi OECD jen Turecko. (Do školství šly tehdy také jen 4% HDP). Václav Klaus kdysi vydal článeček o "teorii dvou polštářů". Ty dva polštáře, změkčující adaptační šok, měly být podhodnocená domácí měna a nízká cena pracovní síly. A skutečně: hodinová mzda byla v ČR 1,7 USD, zatímco v dnes krachujícím Řecku a v Portugalsku 5-6 USD. Přitom jde o země, které byly ještě v 80. letech nesrovnatelně níž. Také vývoj minimální mzdy byl zajímavý. Minimální mzda činila 2650 Kč v ČR, v Řecku 14, 6 tis., ve Španělsku 14,3, ve Francii 36, 5 tis., v Nizozemí 33,6 tis., v Belgii 38,4 tis., v Lucembursku 41 tis. Kč podle analýzy ČMKOS. Oba "polštáře" se ukázaly jako kontraproduktivní. Podhodnocená měna konzervovala výrobní strukturu, bez navazujících opatření ve prospěch vzestupu produktivity práce a konkurenceschopnosti, bez řešení věcných problémů ekonomiky došlo k tomu, že od dubna 1994 jsme měli nadlouho, až do konjunktury po nástupu nového tisíciletí, systematicky pasivní bilanci zahraničního obchodu. To vedlo k narůstajícímu schodku na běžném účtu platební bilance a následně k odlivu na kapitálovém účtu, jehož prostřednictvím se vyrovnávaly důsledky schodku zahraničně obchodní bilance a běžného účtu platební bilance. Bylo nutno opět korunu oslabit, česky řečeno devalvovat. Jako nedomyšlená se také ukázala politika levné pracovní síly. Konzervovala dosaženou technologickou úroveň a bránila přechodu do vyšších pater automatizace, protože láce pracovní síly činila nové stroje a zařízení zbytečnými. (Podobný efekt zažily asijské ekonomiky na prahu novověku, viz například studie indického marxistického historika a ekonoma Habiba). Například noví vlastníci v mladoboleslavské škodovce dávali dělníkům 2 USD na hodinu, zatímco ve Wolfsburgu, v mateřském závodě Volkswagenu jejich němečtí kolegové dostávali 30 USD. Potom se samozřejmě nevyplácel přechod do vyšších techologických pater. Levná pracovní síla bránila také rozvinout motivační tahy a lépe a členitěji strukturovat domácí trh, zvyšovat jeho absorpční kapacitu. Levná pracovní síla také konzervovala také neperspektivní strukturu spotřeby: 85% příjmů spotřebovávaly přímo a nepřímo nízkopříjmové rodiny na bydlení, ošacení a bydlení, zatímco na náročnější, "rozvojové" potřeby se nedostávalo. Tak například kupování knih bylo stlačeno na jednu pětinu původního objemu, přestože nabídka titulů na knižním trhu výrazně vzrostla.
Mstila se nám také pasivní sociální politika, kdy se pouze budovala sociální záchranná síť, aniž by stát pomáhal vytvářet nové pracovní příležitosti. Příkladem je okres Most, kde se dlouhodobě dostala nezaměstnanost na řád 20% a na jedno volné pracovní místo je až 80 zájemců. 30% tamějších nezaměstnaných patří do kategorie do 29 let!!! Nelze se divit, že tu Václava Klause vypískali, když sváděl odpovědnost za tuto oblast na obecní a okresní úřady a do budoucna na VÚSC. Jak mohou pomoci obce, jejichž souhrnný dluh dosáhl v roce 1997 39 mld. Kč a dnes je řádově trojnásobný? Tlak na rodinné rozpočty roste a tak na konci Klausovy éry 64% občanů ohodnotilo svůj příjem jako než v roce 1989, 30% jako vyšší. Po balíčkovém šílení v roce 1997 jen 2% soudilo, že jejich příjem stoupl oproti roku 1996. Skepse vůči současnému režimu našla po zhroucení důvěry vůči Klausovi svůj výraz i v neuvěřitelném tvrzení 23% dotázaných, že mohli víc ovlivnit před listopadem 1989 veřejný život než nyní (jen 19% tvrdilo opak!), 55% soudilo, že polistopadový režim je buď stejný, nebo horší než ten předchozí. Rostla a roste byrokracie. Bylo přijato asi 1500 nových zákonů za dobu 1990-1998 a jestliže roku 1989 pracovalo ve státní správě 87 tis. lidí, v roce 1997 to bylo už 172 tis. Náklady na státní správu stouply v reálných číslech do dnešní doby minimálně šestkrát. Klausovy protibyrokratické komise nemohly nic spravit. Ostatně Václav Klaus kdysi napsal v "Tváři" 1969 ironický článek "Pomohou nám komise?", aby sám pak různé komise vytvářel. Za těchto okolností je pochopitelné, proč říkalo už tehdy 50% respondentů výzkumu IVVM, že by jim nevadila účast komunistů na vládě. A naproti tomu dvě třetiny občanů již Klause nechtěly za budoucího ministerského předsedu. Přesto se stal díky hrátkách v ČSSD kolem Zemana a Špidly Klaus presidentem.
Čekala nás řada výdajů, které nebylo možno opominout. Do životního prostředí jsme měli dát, abychom se dostali na solidní úroveň EU 470 mld. Kč, dva železniční koridory měly stát 73 mld. Kč, do bytové výstavby (aby činila alespoň 2% HDP ročně) bylo nutné dávat 32 mld. Kč (1998 jsme byli pod 1%). 35 mld. měla stát dostavba Temelína. Opravy panelových domů byly naplánovány na po třicet let a každý rok na tento účel mělo být vyčleněno 3 mld. Kč.
Co s tím vším lze dělat, ptají se občané. Jsou zdroje, z nichž by bylo možno zaplatit oživení ekonomiky? Ano, jsou.
První věc, co by komunisté udělali po úspěšných volbách, by byla zásadní a důkladná revize státního rozpočtu. Při analytickém pohledu na jednotlivé kapitoly lze najít desítky miliard rezerv. Například v těžce zkoušeném zdravotnictví lze hovořit o resortu tunelovaném množstvím prostředníků. Konverze lůžkového fondu by mohla ale vynést 15-20 mld. Kč a jiná léková politika (marže byla tehdy 35%!) 6-9 mld. Kč. Leccos by mohlo ušetřit i vyšší využití prevence. Přihlouplý bismarckovský systém pojišťoven jen zvyšuje náklady. Britský, skandinávský nebo japonský systém zdravotní péče sice plně umožňuje výběr lékaře a solidní prostředí pro privátní sektor, ale je založen na státní garanci. Je výkonnější a levnější, než americký systém, který plně spočívá na pojišťovnách, je nejvíc privatizován a spotřebuje 16% HDP (nejvíce na světě), i když bylo 40% Američanů mimo pojištění, protože na něj neměli, což se snažili svou reformou zdravotnictví Barack Obama změnit. Nebo je tu oblast sociální politiky, která tak, jak je pojata, lidi spíše obtěžuje ponižováním u tří tisíc přepážek, vytvořených exministrem Vodičkou. Sociální systém ministr Drábek (TOP 09) úplně zničil a dovedl k nefunčnosti svými experimenty typu S karty. I zde bují systém "ohlodávání kosti".
Peníze lze získat i jinde. Obrana je také příklad tunelovaného resortu. Dříve si armáda svou techniku opravovala sama ve vlastních dílnách. Dnes je 500-600 výběrových řízení a opravy stojí až patnáctkrát tolik. Musí to opravdu tak být? Nebo státní správa: v reálných číslech stojí šestkrát více než na konci osmdesátých let. Tak si polistopadové vlády představovaly naplnění hesla listopadu 1989 o levném a výkonném státu? "Zeštíhlení" v této sféře by se mohlo stát zdrojem prostředků pro obnovu země. Je možné využít i jiné zdroje: hazard je jen slabě rozpočtově ošetřený a je to potenciální příjem jedné miliardy ročně. Naše státní kasa zápasí dlouhodobě s daňovými nedoplatky: ročně jde až o 60 mld. Kč. Komunisté chtějí zjednodušení a zprůhlednění daňové soustavy a to tak, aby umožnila "řez" do oblasti šedé ekonomiky. Ta bývá odhadována až na 200-300 mld. Kč. Získané prostředky bychom nasměrovali do podpory exportu, do budování infrastruktury a do investic do člověka. Komunisté přicházejí v tomto volebním roce před voliče se stabilizačním programem rozpočteným na čtyři roky, jehož jádrem o program oživení podnikové sféry. Neboť když nebudou podniky vyrábět a prodávat, nebude naplněná příjmová stránka státního rozpočtu. Vládám „rozpočtové odpovědnosti, stejně jako vládám devadesátých let šlo výborně jen jedno jediné: škrtat výdaje. A tím, jak známo, ještě nikdo nikdy nezbohatl.
Z onoho stabilizačního programu si zmínky zaslouží předně podpora exportu. Zvláště po "balíčkovském" a „batohovém“ šílení byla utlumena (nikoli přesměrována) domácí poptávka a tak prakticky jedinou možností jak rychle zdvihnout ekonomiku byla podpora exportu. Co by komunisté udělali v případě vládní odpovědnosti pro exportéry? Vybudovali by projekční agenturu pod státní patronací, aby se umožnil zejména vývoz velkých celků (projekční zázemí podniků se po listopadu 1989 "rozešlo"). Usilovali by o přetvoření a posílení EGAPu, vývozní pojišťovací agentury do podoby připomínající německý Hermes. Prosadili by systém státních cílových programů jako prostředek sdružování a směřování produkčních kapacit i jako nástroj regulace ekonomiky. Navrhli by zákon (obdobný je i v USA) o povinném podílu (60%) národní práce tam, kde se věci platí z veřejných prostředků. To by mělo podnikům umožnit přístup k referenčním obchodům doma, bez nichž těžko lze uspět na zahraničních trzích. Vyvinuli by tlak na centrální banku, aby skončila politika drahých peněz, která podniky zabíjí. Jen finanční kouzelník by dokázal rozvíjet firmu s úrokovými sazbami u úvěrů kolem dvaceti procent a více, jak to bylo zvykem v devadesátých letech (dnes je praxe naštěstí už jiná). V oblasti boje s inflací by hledali alternativní prostředky, podobně jako Blairova vláda ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska: otevřeli by větší prostor ve fiskální politice. Mnohem větší investice by dávali na oblast vědy a výzkumu, řádově kolem3 % HDP, což doporučená úroveň EU. Vždyť dnes 75% přírůstků HDP pochází z aplikace vědy. A není-li základní výzkum, není co aplikovat, což Václav Klaus, Mirek Topolánek, Patr Nečas a dnes dokonce i Jiří Rusnok - ne a ne pochopit.
Důležité místo ve stabilizačním programu KSČM má boj s nezaměstnaností, zejména prevence nezaměstnanosti. Komunisté předpokládají využití všeho, co se alespoň trochu osvědčilo: překlenovacích penzí, sdílených úvazků, pružných úvazků, rekvalifikačních programů na nejrůznějších úrovních. Nejdůležitější tu je přechod na 35ti hodinový pracovní týden při nezkráceném výdělku. Je pochopitelné, že studujeme zkušenosti někdejší francouzské levicové vlády s jeho zaváděním. Česká verze tohoto programu, podle našich propočtů, je schopná přinést až čtvrt milionových pracovních příležitostí. Je tu však jedno ale. To ale se týká nízké produktivity práce, ta je stále pod úrovní roku 1989 a je na úrovni jedné třetiny Francie (minimální mzda je ovšem dvanáctinová). V rámci onoho čtyřletého programu je třeba tedy zkracování pracovní doby spojit s dramatickým zvyšováním produktivity práce. Možnosti tu jsou, jak ukazuje řada podniků u nás. Podstatné je zlepšit motivaci lidí a systém řízení. Václav Klaus a jeho kolegové spojovali oživení podnikové sféry s privatizací (Tomáš Ježek dokonce říká ve svém "Budování kapitalismu v Čechách", že ani o to nešlo, že jediný cíl bylo oslabení státu a jeho role v ekonomice).
Moderní ekonomie ve XX. století se ale dobrala poznatku, že pro výkon podniku a jeho ziskovost není důležitá forma vlastnictví, ale způsob řízení a motivace lidí. Creditanstalt je velmi dobrá banka: její ziskovosti nebrání fakt, že tu nejvýznamnější vlastnickou pozici má stát. Je jedno, jestli se jedná o podnik státní, polostátní, družstevní (60 mil. obyvatel Západní Evropy pracuje v družstvech!), komunální či soukromý: podstatné je řízení a motivace lidí. A zejména kvalita řízení šla u nás v řadě případů dolů. Došlo k rozbíjení funkčních celků (zůstalo do roku 1998, do nástupu Zemanovy prestrojky, jen 19 podniků nad 5 tis. zaměstnanců). Je možné stimulovat změny v oblasti mikroekonomiky (tolik opomíjené Klausovou a Tošovského vládou, stejně jako jejich následovníky po roce 2006), aby se výrazně zdvihla produktivita práce. Oč jde, ukazuje průzkum, který byl udělán v německých a japonských automobilkách. Ukázalo se, že Němci mají lepší výrobní linky, ale poruchovost byla vyšší a nižší byla produktivita práce. V čem byla chyba? V horším řízení. Evropské a americké automobilky se rychle poučily ze systému kontroly prostřednictvím "totální kvality", z "kroužků kvality", z využívání masových dribných inovací, připravujících půdu velkým technologickým změnám. Až 80% zlepšovacích návrhů se ve špičkových japonských korporacích zavádělo do praxe už v 80. letech. Čtyři pětiny závad ve výrobě jde na vrub chyb v řízení. Americké firmy jsou příklad rychlého a úspěšného přejímání zkušeností v systému řízení a dnes opět, po léčbě krizí 2008, vedou v produktivitě práce. A začal se zotavovat, přes rozvrat Detroitu, i americký automobilový průmysl: řada závodů jede dnes na tři směny. (Neopomíhím ovšem rizika ve dinančním sektoru: tak opatrný muž jako Warren Buffett se zvbavuje amrických akcií!). Přechod k 35ti hodinovémnu pracovnímu týdnu je pro komunisty součástí nové politiky relativně drahé pracovní síly, která by umožňovala lepší motivaci lidí a náročnější strukturaci trhu, stejně jako tlak přesun do vyšší technologické úrovně. Nelze setrvávat u vývozů dřevní hmoty (1998 to bylo už 15krát více než v roce 1989), písku (25krát více), kamene (30krát více). I proto máme u nás stále osminovou míru přidané hodnoty oproti Švýcarsku! Orientace na nízkoziskové komodity je v podmínkách Střední Evropy nemožná a neperspektivní!
Václav Klaus tvrdil, že lidé musí jít za prací, že trh pracovních sil se musí zpružnit. Jenže: to předpokládalo dvě dvěci, rezervní fond bytů a levnou, dostupnou a výkonnou dopravní soustavu. U dopravy soudíme, že řešením není v žádném případě privatizace železnic spojená s jednostrannou podporou prestižních projektů. Zkušenost z Velké Británie je negativní. Jde o utvoření integrovaného dopravního systému, kde by jednotlivé formy dopravy na sebe navazovaly. Pokud jde o bytovou otázku, bytová nouze, která žene čas od času ceny bytů nahoru stejně jako růst stavebních nákladů, činí naléhavou rychlou odpověď na tuto výzvu. KSČM předpokládá přechod na vícezdrojové financování bytové výstavby jako v sousedním Rakousku (zkušenost se sociálním bydlením se tu táhne už z dob dvacátých let, viz projekt "Rudé Vídně"), ale okamžitě je třeba obnovit nenávratné půjčky pro mladá manželství na řešení bytového problému ve výši řádově 1 mil. Kč. Státní příspěvek na stavební spoření by měl být odpovídajícím způsobem zvýšen. To neřeší problém mladých manželství (rodiny s malými dětmi jsou sociálně ještě ohroženější, než důchodci!), ale vytváří to jakousi startovací čáru proto, aby občané sami mohli řešit svůj problém, dokud se nenastartuje onen systém vícezdrojového financování bytové výstavby.
Vůbec nejsme pesimisty. Tato země je pořád ještě, i po Václavu Klausovi, Václavu Havlovi, Mirku Topolánkovi, Petru Nečasovi i Miroslavu Kalouskovi hodně bohatá. Nejen svými produkčními kapacitami, ale především schopnostmi lidí. Ukažte mi nějakou zemi, kde se stát nestaralá o rekvalifikační programy a kde přesto už v roce 1996 40% lidí dělalo v jiném povolání, než v roce 1989! Češi jsou schopní a zaslouží si něco lepšího, než skluz do sobectví a boje o holé přežití rodin. Vynalézavost a pružnost našich lidí musí dostat po těchto volbách spojence: státní moc. Nejde o obnovení poručníkování státu, ale o spojení sebevědomých občanů s odpovědným a solidárním státem.
_profil_top.jpg)
PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Miloslav Ransdorf
