Ale to neznamená, že jsem proti americkému lidu. Naopak, zabýval jsem se a zabývám dějinami americké politiky od jejího vzniku v americké revoluci a mohu zodpovědně říci, že prostí Američané jsou mírumilovní lidé. A že fakt, že Amerika byla vždy otevřená experimentům, z ní učinil významný faktor světových dějin. Amerika nikdy nebyla zemí pouze těch, kteří hlásali jediné možné řešení. Ostatně i v případě Jugoslávie a Blízkého Východu brzy začaly i s pomocí internetu vznikat podpůrné a solidární sítě, možnosti šíření důvěryhodných informací. Bylo by nespravedlivé pro osoby, jako jsou Bush, Rumsfeld a Cheney nevidět jinou Ameriku. A tak je to i s dalšími věcmi, jako je Kuba, Venezuela atd.: v samotných USA sílí odpor proti odporným manipulacím v oblasti Latinské Ameriky, na universitách je řada možností jak najít vyvážené a objektivní informace o Kubě. Na jedné z universit (texaské) je například k dispozici celý soubor Castrových řečí.
Víme, že ani v případě rozšíření NATO a sítě základen nechyběli Američané, kteří si utvořili svůj vlastní, kritický názor a trvali na něm. Těmto lidem se zdálo neproduktivní pokračovat v naplňování starořímského úsloví: „Si vis pacem, para bellum“ (chceš-li mír, připravuj válku). Poslouchám-li diskusi posledních let v České republice, která se týkala a týká rozšiřování NATO a amerických základen, zdá se mi, že se tento starořímský styl uvažování jakoby vrací. A přitom to není tak dlouho od doby, kdy čeští disidenti požadovali v roce 1988 zřízení Evropského mírového fóra. Žádali snížení nasycenosti evropského prostoru zbraněmi. Václav Havel opakovaně hovořil o přílišné militarizaci československé společnosti a chtěl rozpuštění obou vojenských bloků. Takto se vyjadřoval i Jiří Dienstbier, polistopadový ministr zahraničních věcí, zejména ve své knize "Snění o Evropě". V letech pozdějších se ovšem pro bývalého prezidenta Havla sama původní víra stala herezí, prý nejsou alternativy. Je v tom podoben paní Margaret Thatcherové, která si vysloužila přezdívku TINA, což byla zkratka prvních písmen její oblíbené fráze there is no alternative, není žádná alternativa. Jenže taková teze je velmi odvážná, protože alternativy jsou téměř vždy, a v kauze amerických základen zcela určitě.
Na evropské půdě dnes pro nás neexistuje vojenská hrozba. Od 27. května 1997 existuje „Zakládající akt o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mez NATO a Ruskou Federací“. Zde se obě strany zavazují, že budou usilovat o Evropu míru a spolupráce, kde nebude mít místo ve vztazích mezi státy ani hrozba silou, ani její použití. Jaká tedy hrozba? Rusko svou kyvadlovou diplomacií dokonce pomohlo v balkánské krizi NATOmanům vyjít z konfliktu, aniž by ztratili tvář. Dokument, na jehož základě se síly KFOR rozmístily v Jugoslávii je totiž výrazně odlišný od formulací v Rambouillet, jejichž odmítnutí bylo záminkou k válce. A v nedávné syrské krizi ruská diplomacie pod vedením pana Sergeje Lavrova sehrála přímo klíčovou roli a pomohla americkému presidentu Obamovi dostat se ze slepé uličky, kam ho bushisté tlačili.
Rozdělení Evropy bylo vždy prostředkem kontroly Evropy. Tak bylo i později se všemi snahami o vytváření nových dělicích čar v Evropě v návaznosti na rozšíření NATO a sítě základen směrem na Východ. Ale i samotné vytvoření NATO mělo tuto stránku. A náklady šly stranou. V roce 1949 byla předkládána čísla, která pak byla převýšena čtyřikrát. Navíc, možnosti jednat s partnery o snížení napětí byly odmítány. Příkladem je sovětský návrh z roku 1952, aby sjednocení Německa proběhlo na základě svobodných voleb a bez jakýchkoli politických podmínek s výjimkou jediné: že sjednocené Německo bude neutrální. Američané odmítli vážně o tomto návrhu, který by skoncoval se studenou válkou, jednat. Prohlásili, že sjednocené Německo musí být členem NATO.
Někteří analytici si kladou otázku, proč je vlastně Rusko vylučováno z možného členství. Spojuje se tu paradoxně strach z Ruska a zároveň naděje, že Rusko je tak slabé, že proti rozšíření nemůže nic udělat. Putinovo Rusko má ovšem řadu variant možné reakce. Může posílit své vazby vůči Čínské lidové republice. Může se opětovně angažovat na západě. V každém případě mají pravdu ti, kteří tvrdí, že rozšíření NATO a sítě základen povede v Rusku tzv. umírněné k tomu, aby souhlasili v remilitarizací. Progresivní vojenskou techniku a dostatek finančních prostředků k tomu má už dnes. A to navzdory současnému snížení odhadu růstu HDP na 1,8 % na příští rok, vzhledem k vývoji na trhu energií (vývozy ropy a plynu činí dnes už 70% ruského exportu).
Zastaví-li se proces omezování zbrojení, nastoupí důraz na nukleární sílu. Možná se Rusko přestane držet svého jednostranného závazku ze sovětské doby, totiž „no first use“ (zásada nepoužití jaderných zbraní jako první). Ocitla by se místa z České republiky na seznamu cílů? I Američané se obávají, že se závazky mohou natolik „přemnožit“, že nebudou schopni svým spojencům efektivně pomoci. Pak by musely nové členské státy v každém případě dávat na obranu ještě větší díl státního rozpočtu. Navíc, v případě nutnosti si vybrat mezi většími výdaji na obranu a nebo na sociální potřeby, jsou obyvatelé nových členských států skeptičtí. Pro vyšší výdaje na obranu bylo před vstupem do NATO 8% Čechů (proti 85%), 9% Maďarů (85% proti) a 23% Poláků (67% proti). Tyto údaje uvádí Stanley R. Sloan a Rosan Hollak (NATO´s Future and U.S. Interests, Congressional Research Service Report for Congress, May 3, 1996, s. 128).
Analytici novým uchazečům o členství vyčítají hlavně nedostatečnou infrastrukturu a to prý je jeden z důvodů pro základny. Už Alvin Toffler před lety předjímal novou vojenskou doktrínu, jiný typ konfliktu. Na římském summitu 1991 NATO přijala novou doktrínu. Zatímco v době studené války stály proti sobě na evropském válčišti obrovské svazy tanků i letecké jednotky, šlo o lineární obranu na místě (in-place linear defense), od římského summitu se přechází na pružnou obranu (flexible defense), s tím, že s nasazením jednotek NATO se nyní počítá i mimo vlastní původní území (out-of-area). Za těchto okolností budou pozemní síly vyžadovat zvýšenou bojovou podporu. Noví spojenci budou mít problémy tyto podmínky plnit. Navíc nová doktrína ztěžuje naplnění článku 5 u Polska, které je rozsáhlé a má plochou krajinu. U nových spojenců se tak mluví o „úrovních úsilí“.
Americké základny nepochybně posílí naši integraci do NATO, ale nic nepřinesou pro ochranu proti teroristickým útokům. Vojenská hrozba v dlouhodobé perspektivě je pro ČR mizivá. Zvětší to pouze zapojení naší země do tance miliard, kterým je rozšíření NATO. Department of Defense uvádí i rozdělení výdajů na rozšíření podle plátců. 35% by měli uhradit noví členové, 50% spojenci v Evropě a 15% USA. A to vše za předpokladu, že 40% nákladů přímého rozšíření uhradí členské státy, 60% bude financováno ze společných rozpočtů. Toto rozdělení je samo o sobě pochybné. William Hyland, bývalý vydavatel časopisu Foreign Affairs poukázal na potřebu mít při rozšíření masivní rezervní síly. Ale USA, Spojené království, Francie a SRN snižují vojenské výdaje a tento trend se pravděpodobně neobrátí. Mnohokrát zazněly výroky, že Německo nedá na rozšíření nic, co by přesahovalo nedávno zveřejněné výdaje na interoperabilitu. Kdo asi zaplatí to, co nepochybně přijde?
Spor o reálné náklady na rozšíření tedy pokračuje dál a ukazuje se, do jak nejisté hry se její autoři pustili. V jedné analýze jsem stavěl proti sobě nejnižší odhady ze strany Clintonovy administrativy a čísla Catonova institutu (je pravda, že domácích diskusích hájí spíše izolacionistická stanoviska), který je ve střední poloze mezi minimálními a maximální údaji. Catonův institut soudí, že se výdaje vyšplhají na 69-70 mld. USD. Z toho by na USA připadlo 7 mld. A na Českou republiku 5,8 mld. USD. Ta by za základny zaplatila i dalším zeslabením vlastní suverenity.
Psali jsme:
Kongresový rozpočtový úřad (Congressional Budget Office, CBO) počítal tehdy náklady na rozšíření za nejbližších 15 let. K nárůstu by došlo při jiné bezpečností situaci v Evropě, při skutečné hrozbě. Pak by bylo nutno držet na nových územích aliance stálé omezené posádky a celkové náklady by vystoupily na 125 mld. USD a podíl USA by činil 19 mld. USD, 34 mld. USD by uhradily nové státy. Dnes USA dávají 4,6 mld. USD. To vše by vyžadovalo růst obranných rozpočtů o 60%. Nutnost držet na místě stálé velké posádky by zdvihlo náklady na 167 mld. USD (podobně i admirál E. Carroll z Centra pro obranné informace soudí, že se výdaje mohou vyšplhat až na 135 mld. USD). Logickým důsledkem by byly i jiné výdaje na vojenský výzkum, a to zhruba na desetinásobek plánované sumy.
Zhoršování klimatu v Evropě díky rozšíření aliance může vést k zrodu osy Moskva-Beijing (nelze ovšem vyloučit i vyšší míru spolupráce Moskvy s muslimským světem). Poukazoval také na to, že NATO stojí celkem americké poplatníky 90 mld. USD, zatímco se např. letech 1969-1993 zavřelo v USA 300 soukromých kolejí. Josef Joffe z deníku Süddeutsche Zeitung trdí, že „idea aliance je logicky neoddělitelná od ideje hrozby a nepřítele. Za nepřítomnosti hrozby a nepřítele, NATO, jak ho známe, o mnoho déle nevydrží“. Od pádu berlínské zdi aliance křečovitě hledá svou „ideu“, svůj důvod další existence, podobně jako komitét pro 70. výročí mírového panování Františka Josefa I. Hledá v Musilově románu „Muž bez vlastností“ ideu Rakouska. Císař zemřel, propukla válka, ale výbor pracuje dál. Netuší, že se pro monarchii už žádná idea nenajde. Tak je tomu i s NATO a s plánovanými americkými základnami.
Jsem rád, že jsme se cizím základnám na našem území ubránili a je jeden z největších důkazů užitečnosti existence KSČM.
_profil_top.jpg)
PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Miloslav Ransdorf
