Jistě, Marx občas podléhal zaujatém líčením pražského rodáka lipského žurnalisty Ignaze Kurandy, kde Slované dostávali co proto. Ale Heller přechází takové maličkosti, jako Marxovy sympatie s pražským povstáním v červnu 1848, kde jsou vyjádřeny sympatie vůči Čechům a kde nalezneme odsouzení německé soldatesky, výroky o tom, jak ti čeští husité napráskali německé pakáži, ocenění úrovně české kultury a českého jazyka ve 14. století, který stál podle Marxe výše než německý atd. Marx se naučil rusky, aby mohl studovat vývoj kapitalismu v Rusku a předvídal, že tam vznikne díky společenským rozporům revoluce, která hluboce zasáhne celou společnost. Engels se naučil česky a překvapil české sociální demokraty tím, že je oslovil v jejich mateřštině. I Lenin se naučil česky kvůli Šmeralovi a síle komunistického hnutí v českém prostředí.
Heller je dokladem toho, že v současné České republice může být vysokoškolákem prakticky každý. A tak neví, že v době, kdy vznikal Manifest komunistické strany, byly po celé Evropě velmi neosvícené monarchie a parlamentní demokracie (velmi omezená) byla jen ve Spojeném království a ve Švýcarsku. Třídní boj nebyl Marxův vynález, Heller by ho našel u konzervativních historiků francouzské revoluce a už Machiavelli zakládá dynamiku florentských dějina konfliktu popolo grasso a popolo minuto. Marxův a Engelsův současník Benjamin Disraeli ve svém románu Sibyll aneb Dva národy mluví o tom, že královna vládne dvěma národům, chudým a bohatým, mezi nimiž panuje nepřátelství. Na druhé straně Marx s Engelsem ve svém Manifestu s obdivem mluví o tvořivé roli a dynamismu buržoasie, která změnila svět. Ve svém Novém čtení Marxe II (2012) pojednávám o vztahu teorie, strategie a taktiky v Manifestu. Dnes, například po monografii Tristrama Hunta o Engelsovi lze mít za dokázané, že líčení anglické sociální situace v Engelsově Postavení dělnické třídy v Anglii sedí, stejně jako analýzy tohoto problému v Marxově Kapitálu sedí. Karel Havlíček byl sice odpůrce komunistů a socialistů, ale soudil, že žádná moc ne svých privilegií nevzdá a bude ji třeba v boji (zpravidla v ozbrojeném boji) porazit. Je i on zavrženíhodný extremista?
Heller, podobný ubožákům devadesátých let, kteří Marxe zesměšňovali, píše o Marxovi jako o "mysliteli". Ty uvozovky mají Marxe snížit. Šimon Heller tím spíše něco vypověděl o sobě. Václav Havel ironizoval Marxe jako zlobného ješitu a Engelse jako relativně bezvýznamného filosofa XIX. století. Česká pravice Marxe pohřbívala a zatím produkuje jako svou reprezentaci jen intelektuální a morální podprůměr.
Na začátku devadesátých let Marxe do záhrobí posílali i různí rádoby renomovaní intelektuálové. Prý je kolem něho ticho, říkal známý francouzský literát Max Gallo. Omyl se prokázal brzy. Marxismus nejrůznějších směrů nabírá na síle, nejen na universitách, ale Marxovy myšlenky se staly, možno říci, obecným kulturním statkem. Jenom třeba letmý pohled na politickou mapu Latinské Ameriky usvědčuje ty, kteří odbývají Marxe mávnutím ruky, z krátkozrakosti. Ostatně, v anketě BBC se myslitelem tisíciletí nestal Václav Havel ani Milton Friedman, ale jistý rodák z Trevíru, Karel Marx. Dva fenomény, nástup globalizace a propuknutí světové finanční a ekonomické krize zájem o něho jen zvýšily.
Před jistým časem jsem si z Paříže přivezl posmrtně vydaný spis muže, který platil na myšlenkového vůdce francouzské (a nejen francouzské) pravice, velkého protivníka Jeana-Paula Sartra, Raymonda Arona. Dílo se jmenuje Marxův marxismus, je velice objemné a plné respektu a obdivu vůči tomu, na kterého v souvislosti s jeho myšlenkovým odkazem český novinářský svět plive. Aron ho nazývá „géniem“ a „polobohem“ a vede s ním sice polemiku, nicméně stojící na uznání toho, že Marx jednou provždy změnil naše vidění světa. Jako nikdo jiný před ním ani po něm.
Servíruje se nám, že prý nikdy nepracoval. Mohl bych oponovat, že vedl Porýnské noviny a Nové porýnské noviny, že posílal do různých novin a časopisů množství článků. Ale jen ten, kdo si dal práci a prošel celý korpus Marxových děl, jeho přípravné poznámky a korespondenci, ví, jaké ohromné dílo tento člověk vykonal. Jeho schopnosti byly nesmírné a on vědomě rezignoval na kariéru ve jménu osvobození těch, kterým tehdejší společenský systém nedopřával ani trochu důstojnosti. I významný britský konzervativní politik a velmi dobrý romanopisec Benjamin Disraeli popsal v románu Sibyll aneb Dva národy to, co známe z Engelsova klasického pojednání Postavení dělnické třídy v Anglii. Výsměšně se mluví o tom, že prý ho Engels živil. Tito posměváčci netuší nic o hloubce přátelství těch dvou velkých lidí, o jejich jakési dělbě práce. Vůbec není jednoduché porozumět jejich myšlenkové dílně a tomu, co nám ve svých spisech zanechali.
Marx i Engels byli velcí lidé jak ve svých myšlenkách, jejichž nové a nové vrstvy objevujeme dosud, tak i ve schopnosti nést vyrovnaně své neúspěchy, chyby a také nemoci a bolest. Byli kritičtí k jiným, ale i k sobě samým. U Karla Marxe se k tomu navíc přidružilo i to, že byl svědkem nejen smrti syna Edgara (Marxovi tehdy bydleli ve strašném, naprosto nevyhovujícím vlhkém bytě), ale i nedostatku rodinného štěstí u vlastních milovaných dcer. Byli to lidé z masa a krve, se všemi radostmi i starostmi, které život přináší. Byli občas marniví (lze tak třeba nazvat Engelsovu zálibu v honech na lišku a dobrých koních, ženách a elegantním oblečení, marnivostí ale jistě není jejich uznání pro požitek z pití dobrého vína), někdy i ješitní, ale to nic neubírá jejich velikosti a zásluhám o pokrok naší civilizace.
Věc, se kterou nemohou posměváčci pohnout je to, že dnešní globalizace a triumf stále neosobnějších struktur pozdního kapitalismu ukazují Marxův myšlenkový odkaz jako naprosto dobově naléhavý. Marx může mnoho říci k analýze samopohybu tržních struktur pozdního kapitalismu, kde se lidský rozměr ekonomie (o kterém tak brilantně mluvil Radovan Richta) naprosto ztrácí. Marx nemá ale též nic společného k tuhým nadprávím státu v zemích bývalého sovětského bloku, protože chtěl společnost osvobodit a založit takový vztah mezi jedincem a společností, kde by rozvoj bytostných sil jedince i společnosti se vzájemně podmiňovaly. Chtěl vytvořit podmínky, které by daly co největší prostor lidské důstojnosti a spoluúčasti. Prostor pro hnutí jdoucí tímto směrem nalézal ovšem už v rozporech přítomnosti.
Věc, která charakterizuje dnešní pozdní kapitalismus je také to, že jevové, povrchové procesy více a více zprostředkují podstatný pohyb, fenomenalita, svět povrchových jevů, zabírá stále větší prostor společnosti. Nikdy nebyla tak aktuální myšlenka Marxova, že kdyby se podstata a jev kryly, byla by veškerá věda zbytečná. Ideologická, apologetická (tedy daný stav obhajující) funkce společenských věd byla vždycky spojena se soustředěním na jevovou stránku procesů a sem mířila Marxova kritika společenských věd i filosofie. Dnešní ekonomie „hlavního proudu“ rezignovala na pochopení hlubinných pohybů pozdního kapitalismu, podstaty společenského systému a zaměřuje se jen na fungování běžného provozu ekonomiky. V tomto smyslu Marx svým široce založeným pojetím ekonomie je a bude černým svědomím „hlavního proudu“ ekonomické teorie. Toho "hlavního proudu", který neviděl přicházející krizi.
Nedávno zemřelý český filosof Karel Kosík (letos je to 10 let od jeho smrti) ve své kdysi tak slavné Dialektice konkrétního ukázal, jak je Marxovou stálou snahou provádět destrukci pseudokonkrétna, falešné fenomenality vnucující se místo podstaty. Marx nežil v době vševládných médií, zábavního průmyslu, kdy je možno produkováním „snů“, obrazů určitého životního stylu ovlivňovat a modelovat chování milionů lidí. Nemohl vidět situaci, kdy daleko účinnější než tradiční „tvrdé“ zdroje moci jsou „měkké“ zdroje, nepřímé ovlivňování lidí. Pohlcování tržními strukturami se dnes není schopno vyhnout ani umění (viz vynikající studie Suzi Gablikové Selhala moderna?), ani oblast společenských věd. Dokonce i Marxe samého je třeba bránit před tím, aby si ho přivlastnila (jako neškodného autora) oficiální akademická půda. Marx byl a je školou kritického myšlení i důkazem možností konstruktivních a projektivních možností teorie
V Marxovi naleznou svou „zlatou žílu“ také ekologové, nikoliv ale „Zelení“ Bursíkovy a Liškovy stáje. Marx rozhodně není stoupencem bezbřehého zaměření na vyšší a vyšší produkci, ať jsou její společenské náklady jakékoliv. Marx věděl, že dějiny lidského společenství jsou přírodně historický proces, že přirozený lidský svět je předpokladem civilizačního procesu, který je možno kultivovat, ale nesmíme ho narušit. Německý levicový myslitel Walter Benjamin vystihl Marxe naprosto přesně, když se vyslovil, že vykořisťování lidí a vykořisťování přírody jdou ruku v ruce.
Marx usiloval o samosprávnou a solidární společnost. Dnešek, zdánlivě tak tvrdě popírající principy sociálního státu v jeho podobách ustavených po roce 1945, postupně vytváří síly, které tímto směrem ukazují. Pozdní kapitalismus staví svou systémovou dynamiku více a více na postkapitalistických prvcích (i to byla velká zásluha knihy Richtova týmu, že tuto tendenci analyzoval a mapoval). To se stává novým zdrojem možností pro síly na levici, které tyto prvky mohou osvobozovat z deformujícího rámce kapitalismu.
Dnešní vyspělé společnosti jsou ve svém emancipačním, sebeosvobozujícím úsilí ochromeny roztříštěností. Klíčový problém současné levice je to, jak dospět k solidární akci v roztříštěné, fragmentované společnosti, jak ukázat v struktuře každodennosti prvky, které ji přesahují, jak se opřít o koalici skutečných zájmů, které by ústily do progresivní společenské přeměny. Marxova teorie, kde se obdivuhodně slučuje síla kritického myšlení i schopnost konstrukce, je nezastupitelným nástrojem pro ty, kteří chtějí být tlumočníkem mezi jednotlivými skupinami, jež mají zájem na změně. Pro ty, kteří těm, kdož hledají alternativu vůči mizérii dneška, ukazují jejich společné zájmy. Pro nás, pro komunisty. A v roce 2009 se v Londýně, na Birbeck College, konala mezinárodní konference Idea komunismu, z níž vyšel francouzský a anglický sborník. Lidé jako Alain Badiou, Slavoj Žižek, Terry Eagleton, Gianni Vattimo a mnozí další byli mezi účastníky. Porozuměl by vůbec Šimon Heller, proč se sešli a o čem spolu mluvili?
_profil_top.jpg)
PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Miloslav Ransdorf
