Žijeme v situaci, kdy fiskální politiky většiny evropských států vykazují dlouhodobě nižší státní příjmy, než jaké mají výdaje. Příčinu lze hledat, ač není bezpochyby jediná a nelze ji generalizačně paušalizovat, v systému, v němž jsou političtí představitelé motivováni kupovat si kvůli volebním cyklům voličské hlasy. A oblíbený recept na jejich získání je poměrně prostý. Stačí zvýšit míru socialistické politiky přerozdělování od voličů prvotně vybraných finančních zdrojů. A vrátit jim je zpátky v menší míře s pohádkou, že dobrý stát se o ně stará. Jsme jako děti, které chtějí slyšet tu o Karkulce. Ale v téhle pohádce vítězí zlý vlk.

Nejen přítomnost nám ukazuje, že sociální stát je k zániku odsouzenou historickou anomálií. Čím později však k tomuto nezvratnému kroku dojde, tím déle se bude natahovat jeho bezvýchodné léčení. Sociální politika, jež rozděluje reálně neexistující statky, je logicky rozporná již od své primární premisy a pokusy vydávat ji za humánní solidaritu jsou nesmyslné a lživé. Vždyť kde není odkud brát, tam není z čeho dávat.