Smutná zpráva o náhlém odchodu Terezy Spencerové se v úterý rozletěla na všechny strany a málokdo tomu byl ochoten uvěřit. Během pár minut a hodin na Terezu veřejně vzpomínaly tisíce jejích věrných čtenářů.
Čtvrtek je už od roku 2014 den, kdy jste na PL s Terezou setkávali. „Okno do světa Terezy Spencerové“ teď končí, a proto redakce chtěla, aby pomyslné poslední slovo měli ti, kteří Terezu dobře znali a často s ní sedávali u skleničky v oblíbeném vinném sklípku U Zlatého hroznu.
Nechme tedy promluvit Jana Schneidera, Michala Stavreva či Radima Valenčíka. Položili jsme jim stručnou, byť ne úplně jednoduchou otázku. Proč a v čem byla Tereza tak dobrá, že ji věrně sledovaly tisíce a tisíce čtenářů, kteří byli dokonce ochotni za její texty platit. A v čem mediální, především veřejnoprávní mainstream tak selhává, že nedokáže mnohdy přinášet tak faktograficky celistvé a zanalyzované informace o dění ve světě, jak to dokázala právě Tereza.
JAN SCHNEIDER, bezpečnostní expert:
Fenomén Tereza. Ztratili jsme jednu z nejvýraznějších postav mediální scény. Tereza Spencerová byla zjevem profesionálně i lidsky neobyčejným, který dokonale vystihoval smysl pojmu „mužena“, a to nejen ve smyslu religiózním, ale i analytickém. Pokusím se to vysvětlit.
Podle Bible stvořil Hospodin nejprve muže a pak – z něj – ženu. Podle kralického překladu zvolal poté Adam: „aj, mužatka.“ Kdežto podle překladu novějšího se mu z hrdla vydralo, že jde o muženu (a jak zpívá Sváťa Karásek, když se žena dozvěděla, že je z muže, málem vyletěla z kůže). Tereza se taky původně narodila jak chlapeček, ale sama by asi dodala, že jak rozum brala, seznala, že je radši ženou. Inu, nikdo není dokonalý.
Příjemné na ní bylo, že tato tranformace nebyla transsubstanciací, znala se k oběma částem svého života, aniž by ta změna byla tabu či naopak tématem obsedantním.
A teď ten pohled analytický. Práce s informacemi začíná jejich sběrem, a tam je to jako s lovci a s masem, protože to je trochu dobrodružné. Ale i když je lovec úspěšný, stále se to žrát nedá, protože přitáhl syrovou flákotu. Na tu se musí analyticky podívat žena, zda a co se z toho dá připravit, případně co je k tomu ještě třeba obstarat. A podobně je to i se zpracováním informací, aby z nich bylo cosi smysluplného.
Zásadně se nedoporučuje, aby lovci vařili a ženy lovily. Stejně tak, aby analytici sháněli informace a operativci analyzovali. Tereza je dobrým osvědčením tohoto přístupu. Namítnete, že ona ale byla unikátní právě tím, že uměla obojí. Nu ano, právě proto! Kolik takových výjimek potřebujete, aby potvrdily pravidlo? Kolik takových Terez znáte, které si nalovily i navařily, sehnaly a zanalyzovaly? Nu? Aha! A kolik hňupů se vám přitom dennodenně podbízí se svými nepoživatelnými šlichtami?
A další výjimečnou věc jsem u ní zaznamenal. Tereza dokázala říci, že něco neví, a to i ve své odbornosti. To je špičková kvalita analytika, umět přesně formulovat, co vím a co nevím.
A čím byla Tereza tak výjimečná ve srovnání s mnoha rádoby zasvěcenými komentátory? Ona stejně jako těch několik málo dalších, kterým patří nesporný respekt, zasluhují si ho nejen tím, co všechno vědí, ale i tím, že umí své poznání srozumitelně sdělit. Přesně podle zásady, kterou se učí zpravodajci už v nástupní škole, že předávaná informace má pouze takovou hodnotu, jak ji pochopí adresát.
Tereza nestavěla své poznání jako nesporně objektivní, naopak, podávala ho ze zcela jasného svého osobního stanoviska, za nic se neschovávala a nic nemarkýrovala. Své texty uměla navíc napsat stručně a pěkně šťavnatě, s humorem, jemnou jízlivostí, lehkým sarkasmem, ale někdy i s velmi jemnými náznaky, jak by se mohly různé situace vyvíjet.
Upřímně řečeno, udržet si dlouhodobě takový standard při tak obrovské produkci, to tedy klobouk dolů. A uctivý hlubokosklon, Terezo, byla to z tvé strany velká jízda!
MICHAIL STAVREV, novinář:
Lidé budou asi líčit, co Tereza za svůj život udělala, ale já chci naopak napsat, co nedělala. Předně, nebyla fanatik. To jí dávalo velký náskok před aktivisty, napravo i nalevo. Neměla žádný fundament, bylo těžké jí zpochybnit, nestranila, hodnotila fakta. Nebyla nudná. Její sarkasmy bolely. Nedělala skandály, žila skromně. Tím také iritovala. Nepsala vše, co věděla, protože se bála. Nikdy nedávala strach najevo, ale měla ho. V žádné z redakcí nedostala vedoucí pozici. Ano, měla volnou ruku, ale jen jako autor. Je to škoda. Mohla vychovat další generaci opravdových žurnalistů. Protože řemeslo, jak ho dělala ona, dneska umí jen několik lidí. Není to ale žádoucí, v módě jsou roboti, co navzájem opisují dodaný tahák. Měl jsem to štěstí, že jsem s Terezou strávil její nejlepší léta. V malých redakcích jsme spolu pracovali deset let, a i když jsme později působili každý jinde, moje děti začaly chodit do školy naproti jejímu bytu, takže jsme zůstali spolu až do konce. Nebyla to vždy idyla. Jsem zřejmě ten, kdo spolykal nejvíce jejích nadávek. Děkuji za ně, jsem díky nim lepší člověk. Učiteli.
RADIM VALENČÍK, vysokoškolský pedagog:
Naše Tereza. Především a hlavně: Tereza byla skutečný novinář. Tím je řečeno téměř vše. Jako skutečný novinář byla dříč. Systematicky sledovala různé zdroje z různých zemí. Byla na to jazykově a intelektuálně vybavena. Uměla analyzovat a porovnávat jevy, odlišovat podstatné od nepodstatného a být nad věcí. Jako archeolog se snažila odhalit vrstvu po vrstvě a dopídit se samotné podstaty společenského dění v jeho globálním rozměru a lokálních průmětech, příčin toho, co se odehrává. Hledání pravdy v její nahotě bylo jejím hlavním hybatelem. Laskavý sarkasmus, s nímž se se čtenáři dělila, když jim sdělovala výsledky obnažování pravdy, byl způsobem toho, jak být nad věcí. Záměrně říkám, že laskavý sarkasmus, jakkoli se zdá, že tato dvě slova k sobě nepatří. Touto specifickou formou, která korespondovala s jejím neodolatelným úsměvem a dolíčky v tvářích, které jej doprovázely, chránila čtenáře a snad i sebe před otravou nenávistí. Nechtěla, aby výsledkem její cesty k pravdě, na kterou zvala každého, bylo to, co zatemňuje mozek, ale nedává odpověď na otázku co dělat. Když řekneme, že čtenáři ji měli velmi rádi, či dokonce ji milovali, není to zcela přesné. Čtenář, který se seznámil s jejím hledáním pravdy, neodolal a vydal se s ní na dlouhou cestu vytváření stále jasnější představy toho, o co jde a jak dosáhnout nápravy. Teď se bude muset obejít bez Terezy, ale ta ho už hodně naučila. Interpretací života samotného, jak to dělají matky, než jejich děti dospějí. A tak čtenář, který původně v Tereze hledal jen oporu proti manipulaci ze strany nikoli skutečných novinářů, ale pouhých dosazenců do novinářských pozic, případně jejich obsazovačů či dobývačů, se stal sebevědomým aktérem. To je to, co jí slouhové mediálního mainstreamu nikdy neodpustí a co nikdy nedokážou vydýchat. A tak věrní své stádnosti a morální prázdnotě ze sebe udělali kolektivního mrtvého brouka i tváří v tvář majestátu smrti, která Terezu postihla v tak raném věku. Hrobové mlčení slouhů je obžalobou selhání současného mediálního mainstreamu, který v jiných případech dokáže vyrábět světce na objednávku snadno a rychle podle osvědčeného mustru „pravdy a lásky“.
- Všechny díly rubriky OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
