Která hlava státu nejvíce poškodila naši zemi?Anketa
Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Miroslava Kalouska (+ z 2.10.), Jiřího Peheho (z 26. 11.) Grigorije Paska (+21. 10.) Michaela Kocába (+ z 5. 7. a 15. 3.), Alexandra Vondry, Petra Pitharta, Ivana Gabala, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (z 28. 10.), Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava Bartušky, Martina Bursíka (+ z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Schwarzenberga (z 3. 10.), Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Petra Gazdíka, Alexandra Tomského (+ 2. část), Michala Kučery, Romana Šmuclera, Jiřího Peheho (z 11. 9.), Romana Jocha (ze 7. 8.) + (9. 9.), Jiřího Pospíšila, Marka Ženíška, Přemysla Sobotky, Johna Boka, Petra Fialy, Maji Lutaj, generála Miroslava Žižky, Pavla Šafra, Františka Janoucha, Jiřího Šestáka, Cyrila Svobody (z 1. 9.), Vladimíra Hanzela, českých umělců, Bohumila Doležala, Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Michaela Romancova, Anatolije Lebeděva, Františka Laudáta, Jany Černochové (+ z 24. 10.) Karla Schwarzenberga (ze 14. 8.), Alexandra Kručinina, Milana Hulíka, doc. Jaroslava Šebka, Hynka Kmoníčka, prof. Václava Hampla, Vladimíra Hučína, Jana Vidíma, Jaroslava Lobkowicze, Gabriely Peckové, Daniela Kroupy, Tomáše Zdechovského, Cyrila Svobody (z 22. 8.), Františka Bublana, Jiřiny Šiklové, Karla Hvížďaly, Jiřího Peheho (30. 7.), Marty Kubišové, Petry Procházkové, šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.), Ondřeje Benešíka (+ z 23. 10.), Džamily Stehlíkové či Michala Marka.
Sestavování ukrajinské vlády přineslo zajímavou inovaci v podobě importu jmenovaných ministrů ze zahraničí. Litevskému byznysmenovi, gruzínskému exministru zdravotnictví a americké občance ukrajinského původu Porošenko udělil ukrajinské občanství, aby se mohli stát ministry v nové Jaceňukově vládě. Nejhvězdnější kandidát na ukrajinského ministra, gruzínský exprezident Saakašvili, jmenování s díky odmítl. Co říci k lidem, kteří se stali členy ukrajinské vlády? Je toto v jakékoliv části světa normální?
Je to zcela určitě postup naprosto unikátní. Pojem „národní vláda“ se tím dostává na nový level. Asi nejlépe pasuje přirovnání k fotbalovému týmu, který skupuje hvězdy. Až na to, že si Kyjev vybral většinou hvězdy nepříliš zářivé, a navíc je ani neskupuje, protože nemá ani na jejich mzdy. Podle ukrajinských médií totiž tito političtí legionáři počítají s mnohem vyššími platy, než jaké berou ukrajinští ministři – třeba oficiální plat premiéra Jaceňuka činí teď v přepočtu něco přes tisíc dolarů, zatímco v gruzínské vládě premiér bere pětkrát víc. Pozoruhodné ovšem je, že na platy svých ministrů neměla kdysi – za Saakašviliho – ani Gruzie, a tak jim mzdy doplácely různé nadace George Sorose. Třeba Soros vezme platy „legionářů“ na sebe i na Ukrajině, proč ne? Na bizarnosti tomu všemu už beztak nijak nepřidá a všichni budou spokojení. I když nevím, jak to všechno v nacionalisticky vybičované Ukrajině působí. Vsadím se, že všeobecné nadšení nevládne, tím spíš, že zrovna Gruzie nebo Litva nepatří k zemím, které by mohly být pro ostatní ideálním modelem kdovíjak úspěšné ekonomické či jiné politiky.
Třeba Alexandr Kvitašvili, nový „ukrajinský“ ministr zdravotnictví, doma proslul jako důsledný privatizátor zdravotnictví. Jeho reforma prý nebyla z nejtvrdších, ale i tak spoustu – obecně nepříliš bohatých – Gruzínů zbavila dostupu k lékařské péči a lékům. Tohle ale už mnozí Ukrajinci zažívají i bez něj, takže bude zajímavé sledovat, co kromě privatizace nemocnic a podobně ještě vymyslí. Možná je to ale jen fígl s cílem předat důležité a bolestivé resorty „legionářům“, a když se úspěchy podle očekávání nedostaví a lid se začne bouřit, bude vcelku snadné najít viníka, bezbolestně ho obětovat a získat tím dalších alespoň pár měsíců u moci. Nevím. Uvidíme. Dlouho to trvat nebude. Kyjev oznámil, že rozsáhlá vlna privatizace státního majetku přijde už na jaře.
Myslíte, že budou do konce roku pokračovat masové protesty proti Zemanovi?Anketa
Mimochodem, prezident Porošenko tvrdí, že cizinec musí rozhodně stanout i v čele protikorupčního úřadu. To je opravdu pozoruhodné ocenění ukrajinské reality. To se na Ukrajině fakt nenajde jeden slušný, poctivý a neúplatný člověk?
Nedávno vaše Literárky shrnovaly skutečnou situaci na Donbase, přičemž psaly o přesměrování infrastrukturních sítí na Rusko, dovozu peněz z Ruska apod. Do popisu situace na separatistickém Donbasu se pustila i jiná česká média. Dle nich se ,,projekt Novorusko“ rozpadá, neb Kozáci vytlačují zejména v tzv. Luhanské lidové republice původní separatisty, zabírají si pro své tlupy jednotlivá města, perou se mezi sebou a ,,republikové“ orgány ztrácejí autoritu. Lid je prý nespokojen, hladov a množí se vzpoury. Jak si prakticky máme představit nynější, předzimní situaci v rozbitém Donbasu? Slovy četnického velitele, který ve Švejkovi odesílal ,,nahoru“ raport o náladě místního obyvatelstva: lze napsat že ,,Nálada mezi obyvatelstvem: …“?
Jedna věc je, že Rusko postupně napojuje Donbas na své elektrické, plynové a jiné sítě, tím spíš, když se Kyjev celého regionu de facto vzdal, když tam stát rezignoval na svou úlohu a přestal vyplácet penze a podobně. Druhá věc je, že Rusko ovlivňuje vývoj v „Novorusku“ k obrazu svému, takže – přes různé své „prodloužené ruce“ -- mimo jiné „vytlačuje ze hry“ idealisty a skutečné revolucionáře, kteří sní o vytvoření spravedlivé rovnostářské společnosti. Pokud by tito lidé opravdu převážili, jiskra by mohla přeskočit i do Ruska a to Kreml nechce. Ve výsledku proto v Donbasu získávají vrch místní oligarchové, kteří svou moc opírají o vazby na různé zájmové skupiny v Kremlu. Donbas je bohatý a hraje se o miliardy. Dá se proto říci, že všichni ti, kteří tady u nás fandí Novorusku coby až utopickému protipólu zkrachovaného prozápadního Kyjeva, budou jednou velmi zklamáni. V Novorusku se prostě formuje varianta ruského kapitalismu, který je v mnoha ohledech až pinochetovský. A to že mezitím, během měsíců války, zabíjení a anarchie, vznikla celá plejáda „warlordů“, ať už kozáckých nebo jiných, je asi vcelku normální. V časech bezvládí takové situace nastávají. V tomto ohledu se situace v Novorusku přitom nijak zásadně neliší od Ukrajiny jako takové – i tam už mnohá města nebo i celé regiony ovládají různí oligarchové nebo ozbrojené skupiny více či méně warlordovského charakteru, jen se o tom u nás zatím moc nemluví. Kazilo by to demokratickou image.
A to, že jsou lidé nespokojení? Proboha, já přežívat rok ve válečné zóně, přijít o příbuzné a práci a každý den se skrývat před dělostřeleckou palbou, tak brblám taky. Důležitější je, že lidé sice nespokojení jsou, ale do područí Kyjeva zpátky nechtějí. Ten konflikt je totiž mnohem složitější, než za jaký se ho snažíme vydávat. To není přihlouplý propagandistický příběh o „malé a hodné Ukrajině“ a „ještě lepším Západu“, které stojí proti „obrovskému a obrovsky zlému Rusku“. Je to konflikt, v němž každý den umírají lidé, mnohé z nich zabíjejí „ti hodní naši“ a propasti se prohlubují.
Vladimir Putin je dle mínění britského Telegraphu rekordně populární mimo jiné i proto, že i jeho případní prezidentští rivalové se ,,vezou“ na vlně vlasteneckého nadšení a i takový Alexej Navalnyj, nyní navíc v domácím vězení, řekl, že ani on by Ukrajincům nevrátil Krym. Jak to odráží stav toho, co zatím zbylo z ruské protiputinovské opozice? Bylo by na dlouhou diskusi, co vlastně znamená pojem „protiputinovská opozice“.
Nejsilnější opozicí v Rusku jsou komunisté, ale v tomto případě je asi řeč třeba o Kasparovovi, Navalném, Pussy Riot, Němcovovi nebo Chodorkovském – přinejmenším to je ta správná opozice podle západních médií a politiků, opozice, jejíž vliv je ovšem v Rusku fakt zanedbatelný. A co se týče zmíněného Navalného: může se mu stokrát nelíbit Putin, ale přitom je Rus a – jak onehdy poznamenal profesor historie americké Rutgersovy univerzity Jochen Hellbeck – „Rusové Západu současný nátlak ještě dlouho nezapomenou“. Ten nátlak totiž není veden snahou zlepšit jejich životní podmínky, vnímají ho rovnou jako likvidační.
Jaké informace, které považujete za zajímavé, se poslední dobou zjevují v ruském veřejném, politickém či ekonomickém prostoru a čtenář toužící analyzovat skutečný vývoj v Rusku by je měl znát? Zatím slyší, že rubl padá, padá, padá a padá. Co dalšího by měl vědět?
To je široká otázka – žhavým tématem ruských médií je například právě padající rubl. Centrální banka ho nechává padat zcela volně, prý aby dosáhl svého reálného dna, což samozřejmě vyvolává kritiku, protože se tím na jedné straně obyčejným lidem vše neúměrně zdražuje, zatímco zahraničním investorům se velmi lehce skupují potenciálně lukrativní ruské akcie. Diskuse na toto téma jsou zajímavé a kritika na adresu vlády, a tím pádem potažmo i Putina je stále hlasitější, až vlastně člověk znovu začíná přemýšlet, kde že se vzaly všechny ty teze o cenzurou škrcených ruských médiích.
Obecně platí, že padající rubl je pro jednu stranu naprosto přirozeným ekonomickým jevem, který navíc pomáhá domácímu průmyslu, zatímco pro druhou je to zrada národních zájmů tím, že dochází k výprodeji „domácího bohatství“. Co to ale ve finále přinese, co to bude znamenat pro Rusko a kdo na tom nakonec vydělá, to je otázka, na jejíž zodpovězení je třeba si ještě počkat. Nicméně mám dojem, že klid Kremlu v tomto ohledu jako by napovídal, že vše „běží podle plánu“. Přinejmenším zatím. Nějaké hranice „dna“ určitě stanoveny jsou, tím spíš, že i sám Kreml hlásí na první polovinu příštího roku v důsledku aktuální (zatím jen) obchodní války se Západem recesi. Můžeme se začít radovat, protože jsme Rusko srazili do kolen. Tedy pokud odhlédneme od faktu, že EU je v důsledku těch samých sankcí v recesi už teď. A nad tím vším trůní USA, nejzadluženější země v dějinách lidstva, která všechny své problémy řeší zvýšeným tiskem už skoro ničím nekrytých bankovek. Jinými slovy, je to vysoká hra bez pravidel a musíme počkat na to, kdo má dopředu lépe propočítané tahy.
Psali jsme:
Český státní tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza naznačil, že bychom měli uvažovat o přijetí syrských uprchlíků. Ministr vnitra Chovanec dále uvedl, že pokud by jich byly tisíce, mělo by být pořádáno referendum. Vláda následně naznačila, že se do přijímání obětí konfliktu v Sýrii nehrne. Jak posuzujete jednání našich představitelů? Jaký postoj vůči uprchlíkům byste zaujala Vy?
Je to dokonalý příklad pokrytectví. V ČR po čtvrtstoletí budování demokracie nemáme zákon o referendu. Častý argument „proti“ v zásadě tvrdil, že lidé jsou moc hloupí, aby mohli sami rozhodovat o něčem důležitém, od toho tu přece máme přece moudré politiky, které si titíž hloupí lidé velmi moudře zvolili. A najednou si politik bere na pomoc právě referendum, protože to vypadá za a) demokraticky, za b) ví, jak by v xenofobním Česku dopadlo a za c) ví, že nic nehrozí, protože žádné referendum být ani nemůže. Ten politik ale najednou vypadá hrozně akčně a konstruktivně. Jupí!
Můj postoj k uprchlíkům? Vcelku prostý: Je opravdu trapně zoufalé, když Západ kdesi uměl rozpoutat války, byl ochoten do zbraní investovat biliony, ale najednou nemá ani peníze ani žaludek pomoci lidem, jimž sám zničil život. Vždyť jen v poslední dekádě jsme zničili Irák, Libyi, Sýrii, Afghánistán, devastujeme Pákistán… Stovkám milionům lidí jsme vzali nebo jen zničili jejich životy pod různými smyšlenými záminkami, nejčastěji ovšem pod heslem o demokracii. A nechceme za to převzít zodpovědnost. Ze Sýrie jsme přitom rozdmýcháním války vyhnali tři miliony lidí. Tři miliony! A tváříme se, jako by spadli z Marsu, zatímco my jsme přece jen demokratizační muzikanti. Je děsivé, že se naši politici neustále zahalují do hesel o humanitě, lidských právech a o demokracii, ale jakmile mají projevit obyčejnou lidskou zodpovědnost za své zločiny, mění se v hyeny.
Chápu, že i EU má svých problémů dost, že ekonomická krize trvá a prohlubuje se (a neřeší se), protože… možná i proto, že zbytečně vyhazuje peníze za války, které ani nejsou její, a pak jí už ani nezbývají peníze na vlastní občany. Za krizi ale nemohou ani obyvatelé EU, natož lidé třeba z té Sýrie, jimž jde o holý život. A netýká se to přitom jen Západu. Zrovna předevčírem OSN oznámila, že nemá peníze na základní potraviny pro 1,7 milionu syrských uprchlíků. Západ přispívá málo, Saúdská Arábie a Katar dokonce ani dolar. Jen první měsíc amerických náletů na Sýrii stál přes miliardu dolarů, všichni pospolu navíc za stovky milionů cvičí a vyzbrojují a financují různé kajdisty a džihádisty v Sýrii, aby uprchlíků bylo ve finále ještě víc. Všichni, kdo v sobě mají ještě kousek lidskosti, se jednou budou muset Syřanům omluvit. A hluboce se přitom poklonit.
Psali jsme:
Pakliže se bavíme o Sýrii, která zůstává ve stínu Iráku, byť též terorizovaná jednotkami ISIS, jak tam vlastně po třech letech války funguje stát, ekonomika, infrastruktura? Lze hovořit o stabilitě a autoritě státu alespoň v některých oblastech? Náměstek syrského ministra zahraničí Fayssal Mekdad nám sdělil, že nedávné volby byly na poměry regionu bezprecedentně demokratické. Lze hovořit o demokracii?
Obecně mám za to, že pořádat volby v době války nedává moc velký smysl, ale pokud jsme uznali už dvoje takové volby na Ukrajině, tak není větší důvod neakceptovat i ty syrské. Také rozhodly o mocenském rozložení jen na určitém území, a také je za demokratické – v původním smyslu slova – považovat nemůžeme. Na druhou stranu je ale pravda, že největší spojenci Západu na Blízkém východě, tedy brutální tmářské středověké a otrokářské monarchie typu Saúdské Arábie, Kataru nebo Bahrajnu nikdy – ani v době míru – neuspořádaly nic, čemu by se alespoň vzdáleně mohlo říkat „volby“, a tak ty syrské byly opravdu takřka mimořádné. Je samozřejmě „smůla“, že Damašek k pluralitní politice přistoupil až pod tlakem války, ale budiž, lepší něco než nic.
Na druhou stranu ale platí, že Sýrie, stejně jako Irák nebo Libye, už nejspíš nikdy nebudou v hranicích, které jim západní mocnosti před sto lety nakreslily v rámci tzv. Sykes-Picotovy smlouvy. Je fakt krutou ironií, že Západ dnes ničí svůj vlastní výtvor, na který si mezitím lidé v těch státech stačili zvyknout a naučili se s ním dokonce i identifikovat. Damašek dnes efektivně kontroluje asi třetinu území, tu relativně důležitou třetinu podél hranic s Libanonem a pobřeží Středozemního moře až k tureckým hranicím, Islámský stát má pouštní východ země, na severu bojují o svou budoucnost Kurdové, mezi tím vším se volně pohybují různí „warlordi“… Je třeba počkat, jak to celé dopadne.
Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?
Nejdůležitějším tématem pro nás bude samozřejmě energetická bezpečnost. Poté, co EU dokázala dotlačit politicky motivovanými obstrukcemi Rusko k zastavení původních plánů plynovodu South Stream a jeho přesměrování do Turecka, je tu otázka, co dál. Brusel zatím – stejně jako celý uplynulý rok – stále mluví jen o tom, že je třeba „snižovat energetickou závislost“ na Rusku a „diverzifikovat zdroje“. To první se mu tedy povedlo, teď jen vymyslet, kde najít ty nové zdroje. Zkapalněný plyn z USA nás při absenci infrastruktury tam i tady v dohledné době nezachrání, tím spíš, že se fracking v USA začíná jevit jako další investiční bublina. EU mezitím tutlá, jak to chce všechno zařídit. Nejspíš proto, že neví.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Martin Huml
